„Český Krumlov logicky patří do názvu festivalu od jeho založení v roce 1992; mnohokrát při svých koncertech využil génia loci, jaký toto město nabízí.“

„Zprvu byla ve hře i varianta, že se letošní ročník neuskuteční; následně padlo rozhodnutí, že k němu přece jen dojde, ale v jiném termínu, pouze pod střechou a s jinou dramaturgií.“

„Koncert v Českém Krumlově, kam se Česká filharmonie vrátila po šestnácti letech, otevřel Šostakovičův Koncert pro klavír, trubku a smyčcový orchestr.“

Pouhých sedmadvacet hodin předtím, než v České republice podruhé během roku 2020 vstoupil v platnost nouzový stav, vyvrcholil v Jízdárně českokrumlovského hradu a zámku 29. ročník Mezinárodního hudební festivalu. Sice se během závěrečného koncertu – na rozdíl od předešlého večera – nezpívalo, přesto se však mezi pořadateli, publikem a koneckonců i účinkujícími dal vystopovat pocit, že vše proběhlo tak nějak na poslední chvíli. Natolik silná je mezi lidmi, spjatými s hudbou, nervozita ohledně toho, co může nastat příště, co vše nás – a na jak dlouho – ještě čeká.

Český Krumlov, dvě slova definující pojem na seznamu památek UNESCO, logicky patří do názvu festivalu od jeho založení v roce 1992. Mnohokrát totiž při svých koncertech využil génia loci, jaký toto město nabízí. A s výjimkou prostor v rámci hradu a zámku, k nimž kromě Jízdárny patří Maškarní sál a zdrženlivě využívaný skvost v podobě barokního divadla, se vystoupení konají vždy pod širým nebem. Pamatuji doslova výtvarně pojaté večery, které v devadesátých letech vysílala Česká televize. Hlavní náměstí s historickými domy coby kulisou, terasy nad meadrující Vltavou, ostrůvek na jezírku v nejzazším koutě zámecké zahrady. Nejvíc ale zněla hudba v Pivovarské zahradě; když se divákům za letních večerů naskytl pohled na měsíc zapadající nad jevištěm i siluetou města, působilo to bezmála jako kýč, nebýt to ovšem realita.

Okolnosti roku 2020 však této atmosféře učinily přítrž. Zprvu byla ve hře i varianta, že se letošní ročník neuskuteční. Následně padlo rozhodnutí, že k němu přece jen dojde, ale v jiném termínu, pouze pod střechou a s jinou dramaturgií rezignující na zahraniční interprety či soubory. Podobné rozhodnutí v sobě skrývá rizika, jaká si „vychutnali“ také pořadatelé dalších festivalů. Museli před své mecenáše předstoupit prakticky s novým projektem. A nejednou si vyslechli ostře formulovanou námitku, že „se přece jedná o naprosto nový produkt“, a bude třeba tudíž finanční podporu znovu zvážit. (Rozuměj: zkrátit, neřkuli zastavit.) V případě MHF Český Krumlov se odehrála bitva o to, zda festival šitý na míru létu má smysl posunout na termín od 18. září do 3. října, kdy je na venkovní hudební produkce už chladno. Významný sponzor si to ale nemyslel a ještě na poslední chvíli prosazoval model open air, který festivalové vedení odmítlo. Podle mě plným právem.

Stěží si představit, že by v první říjnový večer vystoupila pod širým nebem Česká filharmonie, ke klavíru usedl v náročné Šostakovičově skladbě Ivo Kahánek a členky i členové našeho prvního orchestru poté svými zkřehlými prsty provedli dynamickou, svižnou Symfonii č. 8 Antonína Dvořáka. Stačily interní problémy filharmoniků, o kterých mi před koncertem vyprávěl šéfdirigent Semjon Byčkov. Orchestr byl rozdělen v „pudu sebezáchovy“ na dvě poloviny. Aby alespoň jedna mohla, doufejme, vždy hrát; případně s výpomocí kolegů ad hoc, ale samo sebou jen v určitém repertoáru. To se týkalo také koncertu v Českém Krumlově, kam se Česká filharmonie vrátila na festival po šestnácti letech.

Otevřel jej ohlášený Koncert pro klavír, trubku a smyčcový orchestr Dmitrije Šostakoviče. Vznikl roku 1933, kdy se po premiéře opery Lady Macbeth Mcenského újezdu nad skladatelem vznášel Stalinův hněv. Ale Šostakovičovi bylo šestadvacet, hlavní traumata ho teprve čekala a své mládí obtiskl do vyznění skladby, jakou Byčkov jen s nadsázkou nazývá „street music“ pro její takřka rozpustilý charakter včetně parodických citací. Ivo Kahánek, o kterém bylo před koncertem řečeno, že „letos sbírá ceny jako ostatní houby v lese“, si v nepřetržitém očním kontaktu s dirigentem své vystoupení vychutnal. Ty tam byly jeho obavy po zkoušce, zda si poradí s letitým křídlem i se sušším dozvukem v sále, který se výrazně zlepšil poté, co jej zaplnilo nadšené publikum.

Mnohým v sále přišlo poté vlastně vhod, že koronavir znemožnil provedení plánované Symfonie č. 5 Gustava Mahlera. Dvořákovo dílo, vzniklé roku 1889 v líbezném prostředí letního sídla ve Vysoké u Příbrami, si pro jeho až pastorální vyznění oblíbili už posluchači prvního provedení, jímž dirigující skladatel poděkoval za přijetí do Hlávkovy České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. A Symfonie č. 8 nadchla o sto třicet let později také Český Krumlov. Festivalu se vyplatilo, že do zvukových poměrů v Jízdárně průběžně investoval; z někdejšího prostoru pro cválající koně se vyklubal příjemný sál s více než přijatelnou akustikou. Samozřejmě jej nelze ani omylem přirovnat k domácímu působišti České filharmonie, přesto si však orchestr pod pečlivým vedením svého šéfdirigenta poradil jak s tichými, tak ryčnými pasážemi. A viditelně s gustem, jaké šlo vyčíst z tváří Jiřího Vodičky, Jana Fišera a dalších.

Odměnou jim byly několikaminutové ovace ve stoje. Možná přimějí Českou filharmonii najít pro Krumlov další termín i v letech, kdy její koncertní kalendář nedozná fatálních škrtů.

Foto: Libor Sváček