„Byzantská hudba a pravoslavná církev jsou často vnímány jako spojovací články mezi východem a západem.“

„Posluchač si ve své vlastní meditaci mohl klást otázku, zda se zpěváci nenachází také v jakémsi příjemném transu.“

„Bdění se tak mohlo stát nejen symbolicky vnitřním nočním dialogem, nad kterým opět vychází světlo.“

První a vydatný večer letošního vydání festivalu pravoslavné hudby Archaion Kallos přinesl hudbu rovnou ze Svaté hory Athos. Každý si během něj mohl uvědomit něco pro sebe a svůj vnitřní svět. Přes čtyři hodiny trvající Celonoční bdění s autentickou byzantskou hudbou v podání zahraničních hostů (Konstantinos Fotopoulos, Fotios Kalyvas) a členy pražského Philokallia Ensemble bylo časem pro bdění duše a momentem pro odpočinek unavené, namáhané mysli.

Byzantská hudba je ohromný svět pravoslavné východní tradice, která je i po pádu Konstantinopole a několika staletích ve stínu Osmanské říše stále živá. Díky pravoslavné liturgii můžeme její nezaměnitelný zvuk stále zakoušet a právě do historie byzantské hudby se zapsal i svatý Jan Koukouzelis, skladatel a zpěvák, známý svým „andělským“ hlasem už za svého mnišského života v nejstarším klášteře na hoře Athos. Letos si svět pravoslavné hudby připomíná 740. výročí jeho narození. Jím zhudebněné části liturgie jsme mohli vyslechnout v chrámu Narození přesvaté Bohorodice v Malé Chuchli.

Není tak úplně možné vyhnout se řecké mytologii, proto zmiňme existenci legendy, která vypráví o gigantech, obyvatelích poloostrova Chalkidiki, ještě před příchodem olympských bohů. Při jednom z bojů mezi nimi jednomu z gigantů vypadl ohromný balvan z rukou, a tak údajně vznikl poloostrov a hora Athos. Dodnes přitahuje mnoho věřících i nevěřících, pobyt zde je však přísně regulován a představitelkám něžného pohlaví je na ni vstup zapovězen. Slyšet její zvuk a autentickou interpretaci je u nás vzácností a bylo určitě jedinečnou příležitostí.

Celonoční bdění, jako jeden z druhů obřadu pravoslavné církve, sestává ze tří hlavních částí křesťanských hodinek. Jsou jimi nešpory, zastupující večerní modlitbu, dále noční matutinum a prima – ranní modlitba za svítání. Formální struktura Bdění je dána církví, sestává z mnoha částí, které se přizpůsobují konkrétní události či svátku, čtení žalmů a především zhudebněných liturgických textů. Jejich přednes leží na zpěvákovi monodické linky (řecky psaltis), řídící se pravidly stupnic-modů a mnohdy složitou ornamentikou. „Západně“ slyšícímu člověku budou přítomné mikrointervaly znít zřejmě orientálně.

Byzantská hudba a pravoslavná církev jsou často vnímány jako spojovací články mezi východem a západem. Pokud se posluchač uvolí usídlit se na chvíli v těžišti těchto pólů, pomůže mu v tom ison. Jedná se o dlouhé držené tóny, prodlevu, která představuje hlavnímu zpěvákovi jakousi oporu. Členové Philokallia Ensemble a Marios Christou na sebe vzali nelehký úkol. Na druhou stranu si posluchač ve své vlastní meditaci mohl klást otázku, zda se zpěváci nenachází také v jakémsi příjemném transu. Dlouhá brumenda, která se z tóniky vydala občas i na dominanty modů a vyvolávala dojem cítěné harmonie, musejí rozvibrovat vše zatuhlé v těle zpěváka, minimálně mysl musela jistě opustit obvyklý kolotoč…

Toho dosáhl i posluchač, několik hodin uteklo jako nic a člověku jako by se následující den stýskalo po absolvované zvukové lázni. O monotónnosti přestane být po pár minutách „produkce“ řeč, hudba se slévá do toku o mnoha pramenech, i když hlas je tu fakticky jen jeden. Byzantská hudební tradice vyvolává jisté asociace s hudbou Johanna Sebastiana Bacha, kdy vícehlasá fuga nabízí mnoho pomyslných cest s pocitem jednoho řešení, naproti tomu jednohlas celonočního bdění načrtne jednoduchou linii, která se začne v průběhu větvit a vytváří koláž, která jako by neměla hranice.

Obdivuhodnou vlastností jakékoli hudby na základě náboženské tradice je její mystický jazyk, který bude po staletí a snad i tisíciletí promlouvat k jádru bytí člověka, nezávisle na tom, odkud a z jakého prostředí pochází. Co oním jádrem je, je asi pro každého jiné, pokud se vůbec nad takovým tématem někdo zamyslí. Možná to ani není důležité. Podstatné je, že funguje ve smyslu vyvolání silného dojmu či emoce. Zvuk Byzance působí jako katedrála, systém pomalu a pevně budované monumentality bez přehnané zbožnosti, přístupné každému, kdo hledá osobní duchovní zážitek. Bdění se tak mohlo stát nejen symbolicky vnitřním nočním dialogem, nad kterým opět vychází světlo.

Foto: Martin Pilpach