„Jako sólista se olomouckému publiku představil hobojista Martin Daněk a bylo to představení více než povedené.“

„S klidným svědomím mohu čtenáře ujistit, že bomba nevybouchne. K výbuchu totiž už došlo…“

„Pražským komorním sólistům, Martinu Daňkovi ani Janu Mráčkovi nelze vytknout jediná fráze, naopak z hlediska interpretace bylo vše téměř dokonalé.“

Druhý koncert 27. ročníku Podzimního festivalu duchovní hudby v Olomouci nabídl mimo krásných prostor Arcibiskupského paláce i porci výborné interpretace komorní hudby. Arcibiskup olomoucký a metropolita moravský Mons. Jan Graubner uvedl koncert duchaplným úvodním slovem, ve kterém zmínil trochu z historie krásného sálu, na který z obrazu dohlíží Rudolf Jan, žák a mecenáš Ludwiga van Beethovena. Do prostor Arcibiskupského paláce tedy krásná hudba patří již velmi dlouho. O svátečnost dne sv. Václava se postaral z části sváteční program, ale především členové souboru Pražští komorní sólisté pod vedením Jana Mráčka.

Pražští komorní sólisté jsou ansámblem taktéž s bohatou historií. Jen pro připomenutí, do souboru patřily takové osobnosti jako Henryk Szeryng, Josef Suk, Gidon Kremer, Zuzana Růžičková nebo Libor Pešek.

Jako první skladba večera zazněla Meditace na staročeský chorál Svatý Václave od Josefa Suka – dílo, které mělo premiéru přesně před sto šesti lety a jedním dnem, kdy jej provedlo České kvarteto v Praze. V pondělí dostala Sukova skladba prostor, aby oslavila svátek sv. Václava, a svou národní povahou se hodila i ke Dnu české státnosti. Dílo z počátku 20. století stále dokáže promlouvat k uchu dnešního posluchače, ovšem asi už trochu jiným jazykem. Na souboru bylo vizuálně znát, že je poskládán ze sólistů, naštěstí v té podstatnější zvukové části promlouval ansámbl jako jedno tělo. Perfektní souhra, reagování jednotlivých sekcí i nástrojů, výraz a dynamické odstíny dodávaly celému večeru jiskru. Vysokou interpretační úroveň předvedli hudebníci v každé skladbě, muzikálnost z nich téměř stříkala.

Koncertu pro hoboj a moll Ralpha Vaughana Williamse patřilo dalších dvacet minut. Koncert dramaturgicky navazoval na předešlou skladbu především inspirací autora v chorálu a duchovních písních, které použil pro výstavbu svých klenutých melodií. Jako sólista se olomouckému publiku představil hobojista Martin Daněk a bylo to představení více než povedené. Hráč s brilantní technikou a citem pro hudbu podal skvělý výkon. Sólista protancoval všemožnými ornamenty a trylky, aniž by rytmicky vybočil, barva hoboje navíc dodala večeru potřebné zabarvení a krásně ladila s úžasným zvukem houslí Jana Mráčka a jeho kolegů. Že volba padla na Koncert pro hoboj a moll tedy nebyla překvapivá z hudebního hlediska, spíše mi logicky nezapadala do dramaturgie na státní svátek a svátek sv. Václava, když už takový směr udala první skladba večera.

Podle původního záměru by to pravděpodobně bylo zapomenuto, neboť s další plánovanou skladbou Hobojový koncert pojily bombové útoky z druhé světové války, kvůli kterým měla skladba Ralpha Vaughana Williamse odloženou a přesunutou premiéru. Rok 1944 nebyl v Londýně vhodným místem, protože hrozily německé útoky, proto se premiéra uskutečnila v Liverpoolu. Tehdejší hrozba byla tedy o poznání ničivější, než je aktuální epidemie – nám hrozí „pouze“ šíření viru. A situace se úplně obrací, neboť právě koncerty mohou plnit funkci bomby – a to časované.

S klidným svědomím mohu čtenáře ujistit, že bomba samozřejmě nevybouchne. K výbuchu totiž už došlo v programu. Vše se tedy obešlo bez škod a zranění a samozřejmě to byl výbuch silně hyperbolický a metaforický. Došlo totiž pouze k výměně skladby Komorní symfonie c moll, op. 110a od Dmitrije Šostakoviče za Serenádu pro smyčcový orchestr Petra Iljiče Čajkovského. Skladba Čajkovského je to bezesporu krásná, i proto je to jedno z nejčastějších hraných děl tohoto ruského autora. Interpretace místy doslova brala dech. Během skladby šlo až s podivem sledovat, jak plastický a mohutný zvuk dokáží Pražští komorní sólisté ze svých nástrojů vytvořit. Skoro by se zdálo, že před publikem sedí celý orchestr – aby po několika taktech naopak znělo intimní kvarteto.

Z čistě hudebního hlediska to byl krásný zážitek, což potvrzovalo souhlasné pokyvování hlav do rytmu a spokojené vzdechy doprovázející závěrečný potlesk. Ovšem dramaturgicky skladba pokazila původní záměr, který se jevil promyšlenější – když nezaznělo Šostakovičovo hluboké dílo, taktéž spojené s bombardováním, ovšem s úplně jiným vyzněním než Koncert pro hoboj a moll. Právě hraná Serenáda nenabídla nic nového. Citelně jsem postrádal větší hloubku, náměty k přemýšlení o hudbě.

V žádném případě bych nechtěl, aby reflexe vyzněla negativně. Pražským komorním sólistům, Martinu Daňkovi ani Janu Mráčkovi nelze vytknout jediná fráze, naopak z hlediska interpretace bylo vše téměř dokonalé. Možná právě proto mě mrzelo, že jsem z koncertu neodcházel nadšený, chyběla mi duchovního hloubka, inspirace k přemýšlení, přál bych si slyšet stejné hudebníky hrát jiné dílo, méně hrané, náročnější.

Koncertu také poněkud škodily časté ruchy – vrzání podlahy, kýchání, funění a především cvakání spousty fotoaparátu. Právě zvuk ostření a spouště fotoaparátů patří z „koncertních ruchů“ k těm nejotravnějším. Existují i fotoaparáty s tichou spouští a je neprofesionální je během koncertů nepoužívat. Fotografové koncertů navíc většinou cvakají v těch nejjemnějších pianissimech – laicky odhaduji, že jim jde o pomalejší pohyb hudebníků a především pestré grimasy, které je nesmírně přitahují. Není pochyb, že propagace koncertu je dnes nutností a fotky jsou její důležitou součástí, ale fotografové by měli mít na paměti, že propagace slouží koncertu, nikoliv koncert propagaci. Samozřejmě soucítím s nelehkou úlohou fotky během koncertu pořídit, ovšem ta cena je někdy zbytečně vysoká.

Festival je stále teprve na začátku a publikum ještě čeká pět koncertů, na které se rozhodně vyplatí se vypravit! Přichystané jsou koncerty s hudbou Benjamina Brittena, Charlese Gounoda, Claudia Monteverdiho nebo Antonína Dvořáka.

Foto: Musica Viva