„Byla to ve výsledku důstojná oslava státního jubilea.“

„Studenti byli úžasně připravení, svědomití – a i když provedení bylo jen na jednu zkoušku, byli perfektní.“

„V podání Alisy Weilerstein je Koncert h moll dílo rozevláté, ale ne neukázněné.“

Česká filharmonie zahrála v Londýně kompletně český program. Se Semjonem Byčkovem a s violoncellistkou Alisou Weilerstein. Jako dárek Británii při příležitosti stého výročí Československa. V přímém přenosu na BBC Radio 3.

Dvořákova Sedmá symfonie i jeho Violoncellový koncert měly světové premiéry v britské metropoli. Krásná shoda. Symfonie v roce 1885, koncert v roce 1896. Případnější program pro nynější londýnské vystoupení tedy už ani nebylo možné najít. Nejde jen o to, že umělecké cesty do Anglie přinesly skladateli mnohé uznání a pomohly mu prorazit dál do světa, ale i to, že v posledních sto letech Británie docela výrazně figurovala v naší historii. Za první války byl v Londýně Masaryk, za druhé s exilovou vládou Beneš. Británie byla druhou zemí, která uznala po jeho vzniku Československo… V proslovech před koncertem zazněla i připomínka letců RAF, mezi nimiž byla řada československých vojáků. Takových momentů by se našlo ještě víc. Stejně jako příkladů intenzivní kulturní, zejména hudební výměny. Stačí připomenout Charlese Mackerrase nebo Jiřího Bělohlávka… Středeční večer v Duke´s Hall vysoké školy Royal Academy of Music měl slavnostní rámec. Koncert České filharmonie uspořádaný v rámci Českého týdne, předcházejícího jubileu a státnímu svátku, byl v naznačeném kontextu zamýšlen jako dar, poděkování. Alespoň tak to řekl český velvyslanec. Od prvních nápadů po realizaci a uskutečnění uplynuly dva a půl roku. Byla to ve výsledku důstojná oslava státního jubilea.

Obě státní hymny a předehru ke Smetanově Prodané nevěstě hráli filharmonici společně s asi třiceti studenty Royal Academy of Music, vybranými pro projekt side-by-side, tedy bok po boku; první s podobným světovým orchestrem v dosavadní historii školy. Dělá se to tak v současnosti mnohde a není to špatný nápad. Studenti usedli jako druzí k některým pultům smyčcových nástrojů i několika nástrojů dřevěných a žesťových. Smetanova partitura se rozezněla pěkně, v dostatečně živém tempu, dostatečně přesně. Filharmonici „kolegy“ zcela strhli, nebylo znát nic rušivého. „Žádné velké zkušenosti nemají. Museli být nervózní, ve střehu, předehra k Prodané nevěstě není lehká věc, neznají ji, není pro ně běžným repertoárem… Ale byli úžasně připravení, svědomití – a i když provedení bylo jen na jednu zkoušku, byli perfektní,“ prohlásil na jejich adresu koncertní mistr Jiří Vodička. KlasicePlus řekl, že pro houslistu, který usedl vedle něj, šlo o veliký zážitek. „Potkalo ho něco, s čím se ještě nesetkal, pověděl mi, že mu tahle příležitost úplně změnila pohled na orchestrální hru. Nějaké školní zkušenosti měl, ale tohle na něj udělalo tak úžasný dojem, že nad tím prý bude přemýšlet jako nad výrazným bodem v kariéře. Moc mě tahle reakce potěšila. Bylo vidět, že si studenti hru užili, že je to s námi bavilo, a i když jsme spolu strávili takhle krátký čas, byl pro ně hodně intenzivní… Společně jsme si vystoupení užívali! My jsme ti erudovaní, takže jsme se snažili být jim oporou. Aby si vystoupení užili opravdu jako hudbu,“ přiblížil Jiří Vodička své vlastní pocity.

Od Dvořáka zazněly obě skladby pod taktovkou Semjona Byčkova vzhledem k malé kubatuře sálu v tutti částech zbytečně hlasitě a masivně. Méně by bylo více, dynamiku by bylo třeba spíše tlumit, než stupňovat, orchestr by bylo třeba povzbuzovat k lehkosti, jemnosti, v detailech muzicírovat. V tomto případě vycházela některá místa ztišení a pozastavení se značnou krásou, ale kontrast v plném, těžkém zvuku nebyl ideální. V podání Alisy Weilerstein je Koncert h moll mimořádně romantické dílo, plné vášně, velmi osobní, hodně rozkročené v protikladech, rozevláté, ale ne neukázněné. Když se sólistka ztiší, dosáhne až chvějivě jemného tónu, jinak však uplatňuje velká rubata, modeluje melodie se značnou dávkou espressiva a vůbec – hraje skoro jako nějaká Amazonka… Je to zajímavé, zvláště v takto menším sále hodně zblízka, vyslechnuté do všech podrobností každého hmatu, každého běhu, kde se jen opravdu vzácně ozve nějaká nedokonalost, ale ozve.

Ani filharmonici nebyli úplně bezchybní, ale jde vlastně o vady na kráse, kterých je jako prstů na jedné ruce a které nestojí za řeč; vždy se může něco malého přihodit. Podstatnější je, že v Dvořákově Sedmé symfonii, která je samozřejmě temnější a dramatičtější než jeho ostatní, posílil Semjon Byčkov tyto stránky o trochu víc na úkor přirozené krásy. Jeho přístup, jak se ukazuje, se v klasickém českém repertoáru ani nesnaží tolik o zdrženlivost a kultivovanost, o rozšafnost, o hravou laskavost, jako spíše o opak: o mohutnost, mužnost, sílu, o velký zvuk. Menší sál, akusticky jinak příjemný, to odhalil v blízkém kontaktu s masou zvuku i s tím, čím do něj přispívají jednotlivci, víc než dost. Dvořákovský přídavek, jeden z klidnějších Slovanských tanců, byl na místě, Brahmsův Uherský tanec už méně. Potřeboval by přidat autentického ohně, rafinovanosti, lehkosti, nadhledu.  

Filharmonie koncertem završila dvoudenní rezidenci na škole, v jejím rámci se předtím uskutečnily výukové hodiny, debaty a další akce. Semjon Byčkov na škole vyučuje. Umístění koncertu k výročí republiky právě zde a ne do některého obvyklého londýnského symfonického sálu mělo tuto logiku.