„Renomé Martina Kasíka bylo už předem zárukou, že posluchači všechny změny akceptují.“

„Oba klavíristé zapůsobili famózně, naprosto přesně, a přitom velmi uvolněně, s důrazem na každičkou notu i pomlku.“

„Druhou polovinu večera vyplnila první řada Slovanských tanců, tedy dílo z nejznámějších a nejmilovanějších.“

Pardubické hudební jaro uvedlo třetí z komorních koncertů. Ve Společenském sále pardubické radnice nakonec za klavír usedli Lukáš Klánský a Martin Kasík, aby zahráli program z děl Franze Schuberta, Fryderyka Chopina a Antonína Dvořáka. Cesta k této dvojici a k tomuto programu byla však pro organizátory festivalu trnitá.

S důsledky koronavirové krize se pochopitelně museli vyrovnat také pořadatelé Pardubického hudebního jara. Nešlo pouze o přesunutí celé akce z jarních měsíců do období pozdního léta a raného podzimu, ale i o programové změny a oželení účasti zahraničních interpretů. V komorní řadě festivalu se stal asi nejproblematičtějším koncert nazvaný Klavírní duo, na němž měla v původně plánovaném březnovém termínu vystoupit mezinárodní dvojice Florian Koltun (Německo) a Xin Wang (Čína) s pěti skladbami pro čtyřruční klavír.

Jelikož organizátoři nechtěli posluchače o klavírní duo připravit, oslovili k účinkování otce a syna Ivana a Lukáše Klánské a setkali se s jejich příznivou odezvou. Domluvený a ohlášený na pondělí 22. září už byl i náhradní program, ale opět zasáhla vyšší moc v podobě náhlého onemocnění Ivana Klánského. Co dělat v okamžiku, kdy je vše připraveno a téměř vyprodáno? Odvolat akci lze vždy. Není ale lepší pokusit se, byť rozhodují hodiny, ještě o jedno hledání mezi špičkovými českými klavíristy? A nejlépe mezi bývalými studenty Ivana Klánského, aby bylo jeho jméno alespoň symbolicky na koncertu přítomno? Nu, nakonec se to díky osobním kontaktům uměleckého ředitele festivalu Josefa Krečmera podařilo a renomé pohotově „zaskočivšího“ Martina Kasíka bylo už předem zárukou, že posluchači všechny změny akceptují.

Jak jsme už na portálu KlasikaPlus s potěšením uvedli, zájem o komorní hudbu v Pardubicích zaznamenává pozitivní vzestup, a ani po pondělním večeru se věru nezdá, že by šlo pouze o dočasnou záležitost. Ivanu Klánskému se sluší z města perníku (zatím naposledy se v něm, jak jsme psali, osobně představil v minulém týdnu společně s Wihanovým kvartetem) popřát brzké uzdravení a poděkovat za to, jak skvěle svým přístupem a pedagogickým vedením připravil následnou generaci pianistů.

Ve Společenském sále pardubické radnice provedli Lukáš Klánský a Martin Kasík nejprve Schubertovu Fantasii pro klavír na čtyři ruce f moll D 940, op. 103, která patří v daném oboru k nejpozoruhodnějším. Díky dokonalé technice obou hráčů a bravurně citlivému uchopení skladby se od prvních úhozů mohla mezi všechny přítomné rozprostřít nálada raného romantismu se vší jeho melodickou nádherou. Každá ze čtyř vět byla oběma klavíristy přednesena se vší precizností – úvodní Allegro nepostrádalo romantickou rozbouřenost, Largo hlubokou lyričnost, Scherzo znělo patřičně beethovenovsky a Finale se svými fugami přesvědčilo vášnivostí. Zahájení tedy na výbornou.

Do přestávky se pak ještě oba klavíristé představili v samostatných vystoupeních, pro která byl jako autor zvolen Fryderyk Chopin. Lukáš Klánský zahrál jeho Baladu č. 3 As dur, op. 47 a Martin Kasík Scherzo č. 2 b moll, op. 31. Oba zapůsobili famózně, naprosto přesně, a přitom velmi uvolněně, s důrazem na každičkou notu i pomlku. V obou případech nešlo o Chopina předepsaného, ale ukázkově procítěného.

Druhou polovinu večera vyplnila první řada Slovanských tanců, op. 46 Antonína Dvořáka, tedy dílo z nejznámějších a nejmilovanějších, v podobě pro čtyřruční klavír, jak bylo původně zkomponováno (objevující se však na koncertních pódiích, alespoň v pardubickém regionu, pohříchu ne tak často, jak by si zasloužilo). Mám dojem, že zřejmě naposledy zaznělo (spolu s druhou řadou op. 72) ve východních Čechách právě v podání otce a syna Ivana a Lukáše Klánských v roce 2014 v Opočně. Přítomnost Martina Kasíka samozřejmě dodala pardubickému provedení poněkud jiný charakter. Byl to snad přece jen nižší věk obou nynějších protagonistů, který je vedl k naprosto spontánnímu a radostnému pojetí, zdůrazňujícímu velkolepost a všechny kontrastní podoby Dvořákova zpracování lidových tanců. Kolikrát člověk může slyšet tuhle hudbu, a pokaždé si v ní najde něco nového… Takhle vznikají opravdové posluchačské zážitky.

Lze tedy uzavřít konstatováním, že ačkoliv koncert poznamená při jeho přípravě řada nečekaných změn, výsledek může svědky jeho finální podoby potěšit. Alespoň v Pardubicích tomu tak tentokrát bylo.

Pro pořádek ještě dodejme, že ono nešťastné projekční plátno, kazící účinkujícím i návštěvníkům předchozích dvou komorních večerů festivalu dojmy z jinak skvostného prostředí radničního sálu, bylo již demontováno. Jak je jistě patrné z fotografií, vše vypadá mnohem lépe.

Foto: Lada Kolesárová, Miloš Kolesár