úterý, 15 září 2020 14:10

Baletní premiéra bez baletu

Autor:

„Ve Špalíčku Martinů vytvořil nový typ scénického baletu.“

„Orchestr Národního divadla měl pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka vyvážený a energický zvuk.“

„Představení bylo součástí projektu Musica non grata.“

 

4

 

Dělat umění v čase koronovirové krize není jednoduché. Dramaturg míní, korona mění. Nejenže je mnoho omezení ze strany státních orgánů, které hluboce zasahují do uměleckého provozu, ale i vlastní umělecká práce trpí nemožností zkoušek a zdravotním stavem umělců. Jak i za tohoto stavu přinést publiku skvělý umělecký zážitek, to ví Národní divadlo v Praze. V neděli 13. 9. měl v historické budově premiéru balet Bohuslava Martinů Špalíček. Bez baletu.

Když Bohuslav Martinů odjížděl počátkem dvacátých let minulého století do Paříže, mělo to být na kratší studijní pobyt. Intelektuální kosmopolitní prostředí Paříže na něj mělo mimořádný vliv. Projevilo se to v jeho velké slohové tvárnosti. Ovlivnil jej jazz, neoklasicismus, slavná Šestka. Jeho původní stipendijní pobyt se nakonec prodloužil na sedmnáct let a jako ve velké řadě krajanů v něm vzrůstal stesk po domově, který krátké návštěvy rodné Poličky nemohly uspokojit. Ve třicátých letech nastává u Martinů období, kdy se obrací k českým kořenům, k lidové slovesnosti, české a moravské zpěvnosti. Jsou to především sbírky Karla Jaromíra Erbena, které Martinů inspirují nejvíce. Obrací se ale i k lidovým hrám a lidovému divadlu na jarmarcích. Typickým příkladem je šest ženských sborů Česká říkadla a pak hlavně Špalíček.

Ve Špalíčku Martinů vytvořil nový typ scénického baletu. Je to balet, jehož významnou součástí je nejen hudba orchestrální, ale i sbory a pěvecké party. Jako by tím Martinů předznamenával ono komplexní syntetické divadlo druhé poloviny dvacátého století. Na uvedení Špalíčku se proto prakticky podílejí nejen baletní soubor, ale i soubor opery a dětský sbor. Snahou Martinů bylo vytvořit představení pro všechny typy návštěvníků. Tomu odpovídá i melodika, výrazně navázaná na lidovou hudbu, a především užití dětského sboru, který je hlavním nositelem děje.

 

3

 

Martinů nabídl Špalíček pražskému Národnímu divadlu, které jej uvedlo v úvodu 50. sezóny 19. září 1933 ve světové premiéře. Choreografii vytvořil Joe Jenčík, kterého známe především jako choreografa Osvobozeného divadla, přestože připravil celou řadu choreografií pro Národní divadlo, Divadlo na Vinohradech nebo Nové německé divadlo. Hudební nastudování bylo svěřeno Josefu Charvátovi. Za tři měsíce po pražské premiéře byla premiéra brněnská, kterou nastudoval Antonín Balatka, v choreografii Máši Cvejičové. Jestliže pražská inscenace byla přijata kritikou kladně, pochvalně o ní psaly takové osobnosti jako Mirko Očadlík nebo Gracian Černušák, brněnské inscenaci byla vytýkána malá invence, neboť byla věrnou kopií inscenace pražské. To bylo pravděpodobně dáno i tím, že Bohuslav Martinů se na přípravě obou inscenací aktivně podílel.

Národní divadlo v Praze připravovalo scénické uvedení baletu Špalíček na závěr sezóny 2019/2020. Jak minulá sezóna dopadla, víme všichni. Přípravu na inscenaci bylo nutno zastavit a inscenaci nakonec zrušit. Přesto se dramaturgie Národního divadla (Beno Blachut ml.) rozhodla, že by byla škoda, vzhledem k hudební složce díla, je neuvést, a navrhla vedení divadla, aby se balet uvedl na repertoár v koncertním provedení. Nedělní premiéra se tedy v historické budově musela obejít bez baletní složky, zato se konala s mohutným divadelním orchestrem.

Inscenaci nastudoval Jaroslav Kyzlink, který také představení řídil. Orchestr Národního divadla měl pod jeho taktovkou vyvážený a energický zvuk, nádherná pianissima prvních houslí, ostrá fortissima trubek a pozounů, krásné violoncellové sólo, výborný klavír (Lucie Pirochová, která vedla i hudební nastudování). V Pohádce o Popelce, kde mají sólisté a sbor pauzu, hrál orchestr přesně tak, jak oznamoval hlas v amplionu před zahájením představení, při upozorňování na to, že je třeba mít roušky: „Budeme hrát tak, abyste na všechny nepříjemnosti zapomněli.“

Sopránového partu se ujala Marie Fajtová. Její soprán je hladký, jemný, a to i v okamžiku dramatického vypětí. Přitom je mimořádně barevný, ve Hře o kohoutkovi a slepičce dokázala velmi dobře vyjádřit dramatičnost, úzkost i ulehčení. Tenorista Josef Moravec kromě zpěvu zajistil i mluvenou roli. Jeho tenor měl nejlépe možnost ukázat své kvality ve třetím jednání ve Hře na zlatou bránu a Josef Moravec tomu dostál výtečně. Poměrně malou příležitost ukázat své umění měl Pavel Švingr, který měl předepsáno vystoupení pouze ve třetím jednání, hlavně v Legendě o svaté Dorotě. Jeho bas byl plný, dynamicky výtečný.

 

5

 

Významnou roli hrají v baletu dětské sbory. Na pódium nastoupil Kühnův dětský sbor ve své největší sestavě. Teoreticky ho měly podpořit dámy sboru Národního divadla, vzhledem ke koronaviru šlo o podporu víceméně symbolickou. Na jevišti bylo všehovšudy devět sboristek Národního divadla. Sbormistr Petr Louženský připravil dětský sbor perfektně. Vynášení smrti a Hra na královnu měly špičkovou úroveň. Kühňata tím vzdala i hold svému zakladateli. Jan Kühn byl totiž sbormistrem první realizace Špalíčku po válce na jevišti Divadla 5. května (nyní Státní opera, součást Národního divadla) v roce 1949.

V hledišti bylo kupodivu dost zahraničních návštěvníků. Pro ně byly určeny anglické titulky. Při jejich porovnávání s českým textem mne překvapila takřka absolutní ztráta poetičnosti. Pro pochopení děje to samozřejmě nevadí, ale zážitek z krásy naší řeči to nenahradí.

Představení bylo součástí projektu Musica non grata, kterým chce Národní divadlo připomenout umělce, kteří byli umlčováni a pronásledováni totalitními režimy dvacátého století. Čtyřletý cyklus byl zahájen slavnostním koncertem ve Státní opeře 30. 8. 2020. Koncert uvedl Vítězslavu Kaprálovou, Alexandra Zemlinského a Bohuslava Martinů. Po jeho České rapsodii tedy zaznělo v neděli na jevišti Národního divadla další dílo z „českého“ období Bohuslava Martinů. Repríza inscenace bude 8. prosince tohoto roku.

 

6

 

Foto: Sergej Gherciu

Aleš Bluma

Novinář, muzikolog, historik. 

Rodák z Brna, studoval historii, češtinu, hudební vědu a další obory. Více než tři desetiletí strávil v zahraničí, kde převážně působil v oblasti řízení mimo humanitní sféru. Po roce 1990 byl i zpět ve vlasti nejprve manažerem a pak později mimo jiné redaktorem časopisu Ekonom a Literárních novin, kde psal o vědě a kultuře. 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.