„Ivana Michalovičová zahrála skladbu Ad vitam aeternam s velkou empatií a dá se očekávat, že Hurník pro tuto interpretku bude jistě v kompozici pro královský nástroj pokračovat.“

„Fantasie a fuga c moll Johanna Sebastiana Bacha nalezla v sólistce poučenou interpretku, která se bezpečně orientuje ve světě Bachovy hudby a hraje ji s velkým potěšením.“

„Závěrečná devátá část cyklu ‚Bůh mezi námi‘ ve stylizaci francouzské toccaty rozbouřila svatojakubský nástroj očekávaným fortissimem.“

Na šestém koncertu Mezinárodního varhanního festivalu v pražské minoritské bazilice sv. Jakuba dostala velkou koncertní příležitost nedávná absolventka Pražské konzervatoře, hudební fakulty AMU i roční stáže ve Štrasburku Ivana Michalovičová. Své vystoupení pečlivě připravila a provedla na vysoké úrovni. Je technicky jistá, stylově poučená a přecházela bez problémů mezi jednotlivými čísly programu, který působil značně mozaikovitě s příkrými kontrasty mezi jednotlivými skladbami. Klasicismus, 21. století, francouzská romantika, Bach a Messiaen za sebou tvoří značně nesourodou kombinaci. Dá se ovšem předpokládat, že sólistka chtěla ukázat své umění ze všech myslitelných stran a uspěla. Jen v rejstříkování všech skladeb si uložila zbytečnou askezi a překvapující nízkou dynamiku. Jakubský nástroj však nabízí mnohem barevnější paletu a neskonale víc možností, které ještě umocňuje vynikající akustický prostor chrámu.

I když Mozart působil několik let jako arcibiskupský dvorní varhaník v Salcburku, nezanechal ve svém skladatelském odkazu žádnou kompozici pro sólové varhany. Michalovičová zvolila nedokončenou klavírní suitu, která je nástrojovou stylizací vhodná pro provedení na varhany. Pod názvem Předehra C dur KV 399 ji dokončil vídeňský Martin Haselböck. Úvodní Grave připomíná barokní vzory a zapůsobilo přesně rytmicky zahranými tečkovanými rytmy, které se po svižné fuze vrátily v dokončeném závěru.

Hned po Mozartovi zazněla světová premiéra. Její autor Lukáš Hurník je znám jako mnohostranná osobnost, zasahující do mnoha odvětví hudby. Absolvent Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy vstřebal nejen vlivy rocku dokonce prakticky jako baskytarista, ale i vážné hudby, které se věnuje jako publicista, moderátor a popularizátor v rozhlasovém vysílání. V současné době je šéfredaktorem stanice D-dur Českého rozhlasu. Zároveň působí jako sbormistr smíšeného sboru Gaudium Pragense. Nedílnou součástí jeho profilu je skladatelská činnost. Je autorem děl na duchovní náměty jako Křížová cesta nebo Magnificat, orchestrálních Variací na téma Franka Zappy, symfonie Globus pro bicí nástroje a orchestr. Pro varhany napsal Svatováclavské preludium a nově skladbu Ad vitam aeternam (K životu věčnému). Po klidném úvodu využívá autor typické barokní formy v současném polyfonním předivu.

Passacaglia mohutně graduje a v návaznosti na název skladby její téma je při každé variaci exponováno o půltón výš. Tichá fuga začíná spíš v klasických harmonických souzvucích, aby se postupně ve vedení hlasů přiostřila a přešla do tichého závěru, vyznívajícího do ztracena. Ivana Michalovičová zahrála skladbu s velkou empatií a dá se očekávat, že Hurník pro tuto interpretku bude jistě v kompozici pro královský nástroj pokračovat.

Vrcholný Chorál č. 3 a moll Césara Francka patří ke stálicím francouzské romantické varhanní hudby. Jeho formální výstavba střídání toccatových prvků s vlastním chorálem, vytvořeným samotným skladatelem, lze využít k působivým dynamickým kontrastům. Michalovičová zvolila spíš „středoevropskou“ méně výraznou registraci s minimem jazykových rejstříků, ačkoliv Franck v rukopisu pečlivě vypracoval zvukové návrhy a jakubské varhany umožňují autorovy představy dodržet. Po Adagiu ve středu díla byla gradace do mohutného závěru trochu zvukově opatrná, a Chorál tak v celku nevyzněl tak monumentálně, jak ho patrně skladatel ve svém posledním dokončeném díle zamýšlel.

Ostrým střihem a prudkým kontrastem vystřídala vzlet romantické hudby Fantasie a fuga c moll BWV 537 Johanna Sebastiana Bacha. Zpěvná dvoudílná Fantasie prozrazuje italské vzory a pevný řád hudby nastoluje bezprostředně nastupující energická fuga. Skladba nalezla v sólistce poučenou interpretku, která se bezpečně orientuje ve světě Bachovy hudby a hraje ji s velkým potěšením.

Závěr koncertu patřil Olivieru Messiaenovi a jeho cyklu Narození Páně z roku 1935. Zvukově subtilní „Pastýři“ zněli v jemných barvách, ale doprovod levé ruky a pedálu dominoval nad podivuhodným pastýřským zpěvem v melodii v pravé ruce i jejím echem, která značně zanikala. Až závěrečná devátá část cyklu „Bůh mezi námi“ ve stylizaci francouzské toccaty rozbouřila svatojakubský nástroj očekávaným fortissimem.

Foto: Zdeněk Chrapek