čtvrtek, 10 září 2020 14:02

Když někdo umí hrát a vzájemně si naslouchat…

Autorka:

„Lukáš Vondráček se v Praze ukázal nejen jako fenomenální klavírista, kterému se pod rukama stává z klavíru celý orchestr, ale i jako pozorný a citlivý komorní partner.“

„Celou skladbou jako by prosakovala – vedle již zmíněné stylovosti – jakási jemná energie, která propojila hráče s publikem.“

„Kvarteto Špaček – Nikl – Jamník – Vondráček vyniká skvělou tónovou kulturou, nezaměnitelným osobním rukopisem, vnímavostí a vzájemnou ohleduplností.“

 

6

 

Na prvním koncertě komorní řady Dvořákovy Prahy se potvrdila známá skutečnost, že i muzikanti, kteří spolu nehrají pravidelně v určitém komorním souboru, přimrazí při společném vystoupení publikum do sedadel. Stalo se tak i ve středu 9. září v pražském Rudolfinu a protagonisty byli klavírista Lukáš Vondráček, houslista Josef Špaček, violista Pavel Nikl a violoncellista Tomáš Jamník.

Dramaturgie zvolila ranější skladby Ludwiga van Beethovena, Ernsta von Dohnányiho a Antonína Dvořáka. První půle programu byla věnována smyčcovým triím, teprve po přestávce došlo na klavírní kvartet. A nebylo to vůbec špatné řešení. Na počátku si mohli posluchači vychutnat kultivovanou (sou)hru plnou jemných fines v technice i dynamice pánů Špačka, Nikla a Jamníka, v druhé půli večera pak i umění Lukáše Vondráčka, který se po delší době v Praze ukázal nejen jako fenomenální klavírista, jemuž se pod rukama stává z klavíru celý orchestr, ale i jako pozorný a citlivý komorní partner.

Smyčcové trio c moll, op. 9, č. 3 Ludwiga van Beethovena je napsané v tónině, která je příznačná pro skladatelovy závažné práce: některé z klavírních sonát včetně Patetické, Osudovou symfonii a Eroicu. Čtyřvětou skladbu uvozuje melodicky neodbytný motiv, který postupně přebírají všichni hráči. Každý z nich posluchače uhranul po svém, byla to prodlužovaná radost – jednak z krásného hudebního nápadu, jednak ze stylově vytříbené, zaujaté hry. Unisono hraný motiv přinesl posluchačům i hudebníkům čisté potěšení ze hry, pianissima byla hodná těchto mistrů. V druhé větě Adagio vynikly housle Josefa Špačka, ale současně i rovnocennost druhých nástrojů. Hra v této větě byla přesná, s okouzlující dynamikou a se závěrečnými takty, které se nedají charakterizovat jinak než slovy „hvězdný okamžik“. Třetí věta Scherzo, podobně jako závěrečné Rondo vyzněly energicky, vitálně. Celou skladbou jako by prosakovala – vedle již zmíněné stylovosti – jakási jemná energie, která propojila hráče s publikem.

 

2

 

I druhou skladbu večera napsal mladý autor. Ernstu von Dohnányimu bylo teprve pětadvacet let, když zkomponoval Serenádu pro smyčcové trio C dur, op. 10. Skladba upoutá mnoha kontrasty – od úvodního Pochodu s maďarskými názvuky přes lyrickou Romanci s měkce zpívající violou Pavla Nikla, pro uši libě rytmizované Scherzo s krásnou zvukovou souhrou všech nástrojů a typickým špačkovským sólem (tedy vrcholně jistě technicky zahraným, samozřejmým, vroucným, přitom nestrhávajícím na sebe pozornost za cenu potlačení spoluhráčů, o to účinnějším) až po variační čtvrtou větu a závěrečné Rondo. Zejména pro obě závěrečné věty platí, co bylo zmíněno již výše a co charakterizuje zkušené komorní hráče: nehrát na efekt, ale s ohledem na spoluhráče, vnímat jejich pohyby, nádechy, oční kontakt, shodnout se na dynamice v nejjemnějších odstínech. To bylo znatelné zejména ve čtvrté variační větě, kde jednotlivé nástroje přebírají téma, které se láme do melancholie, nostalgie, a každý z interpretů k němu opatrně přidává svůj hlas, až skončí v závěrečném ztišení.

 

3

 

V Klavírním kvartetu č. 1 D dur, op. 23, B. 53 se k trojici hráčů přidal klavírista Lukáš Vondráček, v letošním roce kurátor komorní řady, který se podílí jak na dramaturgii koncertů, tak na výběru hráčů. Mezi trojici Špaček – Nikl – Jamník zapadl tak přirozeně, jako by spolu hráli pravidelně. Všichni čtyři vynikají skvělou tónovou kulturou, nezaměnitelným osobním rukopisem, vnímavostí a vzájemnou ohleduplností. Projevilo se to hned na počátku první věty Allegro moderato, kdy jednotlivé nástroje přebírají téma a každý z nich se představí v tom nejkrásnějším zvuku (a melodii). Od počátku bylo zřetelné, jak inspirativní jsou hráči jeden pro druhého, jak citlivě a přesně na sebe reagují (skvěle zahraný dialog violoncella a klavíru). Posluchač jasně vnímal kvality jednotlivých hráčů – křehkost Špačkových houslí, jímavost Jamníkova violoncella, sytý mužný tón Niklovy violy a škálu Vondráčkova umění od přesně zabarvených tónů po symfoničnost jeho projevu –, které však ve výsledku vytvořily onen komplexní zážitek, tak charakteristický pro vrcholnou komorní souhru. I ve druhé větě Andantino jako by se hráči předháněli ve vytříbenosti tónu. Lukáš Vondráček – v této části zdánlivě poddajný – vedl v té jemnosti ostatní nástroje k vlastnímu vyjádření, byl velmi inspirujícím partnerem. Vzájemná inspirativnost vyústila v závěru této pomalé věty, kdy jako by se v jednom okamžiku zastavil čas a hudba se zhmotnila. Další vzácný moment! Finale vyznělo jako vzrušující příběh ve vystupňovaném tempu s gradující dynamikou. Nebyla to exaltovanost, ale radostné vyústění – skladby i celého večera, v jehož průběhu špičkoví hráči hráli, jako by k sobě odjakživa patřili.

 

4

 

Poznámka na závěr: Dlouhý půst a hlad po živé hudbě se v těchto dnech projevuje na každém koncertu. Posluchači v rouškách jsou vděční za každé živé provedení a jsou doslova partnery muzikantů. A hudebníci? Ti si váží každého vystoupení, kdy mohou hrát lidem v sále a dostává se jim bezprostřední odezvy. Hrají doslova jak o život, protože nikdo z nás neví, kdy znovu spadne klec… Ostatně, potvrdil to na tradičním "setkání po potlesku" i Lukáš Vondráček, který vystoupil před publikem poprvé od letošního března.

 

7

 

V podobném složení vystoupí toto kvarteto i zítra, tedy v pátek 11. září, jen Pavla Nikla nahradí violista Jakub Fišer. Na programu opět Beethoven a Dvořák, k nimž hráči tentokrát přidají Smyčcové trio Alfreda Schnittkeho.

 

Foto: M. Divíšek / Dvořákova Praha

Alena Sojková

Zástupkyně šéfredaktora Týdeníku Rozhlas, publicistka

Hudební publicistikou se zabývá dvacet let. Po studiu psychologie a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracovala v Ústavu pro jazyk český v oddělení historické lexikografie. Tvrdí, že základní profesionální dovednosti si osvojila právě při práci na Staročeském slovníku. Poté několik let působila v časopise Naše rodina, kde se přiučila základům novinařiny. Pedagogickou epizodu prožila na Univerzitě Jana Amose Komenského, kde učila stylistiku, sociální psychologii a psychologii komunikace. Od roku 2010 je redaktorkou Týdeníku Rozhlas, časopisu s širokým kulturním záběrem. Publikuje v Týdeníku Rozhlas, Harmonii, Hudebních rozhledech, Medicíně a umění a na KlasicePlus.  Specializuje se na rozhovory s muzikanty, v poslední době zejména s mladou generací. Myslí si totiž, že je třeba mladé, šikovné a zapálené hudebníky soustavně uvádět do povědomí publika. Klasická hudba je její vášní a potřebuje ji k životu. Zrovna tak ale i rockovou a jazzovou muziku.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.