úterý, 23 říjen 2018 22:07

Barokní oslava výročí Československa

Autor:

„Václav Luks se nenechal v Biberově mši svést k prázdné pompéznosti.“

„Nabízely se úžasné zvukové možnosti – a dirigent je plně využil.“

„Jean-Baptiste Lully složil nekonečně nádherné moteto.“

 

17-181022Biberkoncert54cPetraHajska

 

Nadcházející státní svátek uctilo Collegium 1704 jedinečným způsobem. Zahajovací večer sezóny umístilo v pondělí bezprecedentně do Svatovítské katedrály a nazvalo jej Koncert svornosti k poctě našich předků a ke 100. výročí založení Československa. Hrát při takové příležitosti katolickou barokní duchovní hudbu vypadá neobvykle, ale záměr měl uměleckou logiku. A ani trochu to přitom nebylo cítit kadidlem.

Pozornost se soustředila na českou premiéru Salcburské mše od Heinricha Ignaze Franze Bibera. Mimořádně bohatě vybavená kompozice, Missa Salisburgensis, budí úžas koncepcí i výsledným zvukem. Počítá při provedení s velkým počtem účinkujících a s prostorovým řešením a známe ji z nahrávky Paula McCreeshe jako opulentní, skoro až neslýchanou skladbu. Václav Luks se nicméně nenechal svést k ničím nespoutané a přitom prázdnotou hrozící pompéznosti. Tvaroval průběh pozorně a citlivě, věděl o každém detailu, dynamiku tlumil, pracoval s dozvukem - a ve skladbě, kterou by šlo podat ohlušujícím způsobem, vyzdvihl muzikální momenty téměř komorní povahy.

 

10-181022Biberkoncert67cPetraHajska

 

Už první dojmy z provedení naznačovaly, že půjde o průběh až překvapivě tichý a s ohledem na dlouhý dozvuk také ne tak rychlý, jak by asi dopadl jinde. Bylo to samozřejmě nejen věcí interpretačního přístupu a nastavení, ale bylo to dáno také absolutně: především střízlivým počtem účinkujících, potom také dobovými nástroji s menší zvukovou průrazností a v neposlední řadě i akustikou chrámu. Přestože bylo pódium tentokrát napříč a nehrálo se do dlouhé hlavní lodi - především proto, aby se nad ním na varhanní kruchtě dobře uplatnili trubači - celková akustika pro posluchače, zvláště pro ty, kdo seděli v sektorech směřujících kolno k ose provedení, ideální nebyla. Z interpretačního hlediska s ní museli počítat a bojovat i hudebníci a našlo se pár míst, například v Credu, kde absolutní souhra, nemající u Václava Lukse jinak skoro alternativu, přece jen zakolísala.    

 

16-181022Biberkoncert41cPetraHajska

 

Biberova mše z poslední čtvrtiny 17. století má co do rozpoznání a docenění zajímavou historii. Dlouho se mělo za to, že je starší. Používá dva osmihlasé sbory, čtyři různé instrumentální ansámbly, dva soubory trubek a tympánů, varhany a skupinu nástrojů tvořících a hrajících basso continuo. Partitura má pět desítek hlasů. Umožňuje to v typicky benátské polychoralitě nejrůznější kombinace, proměny, kontrasty, gradace a efekty. Stylovým předobrazem může být Monteverdiho hudba. Ale nakonec se prokázalo, že zpracování a hudební jazyk jsou novější. Luksovo provedení mělo k dispozici padesátičlenný orchestr, třicetičlenný sbor a k tomu ještě dvacet dětských hlasů francouzského sboru Les Pages du Centre de Musique Baroque de Versaillles. Hudebníci byli na hlavním pódiu, uprostřed vysoko nad ním s náznakem rozdělení na pravou a levou stranu, a v menším počtu i vlevo a vpravo vzadu nahoře na úzkém ochozu lemujícím loď. Nabízely se tedy úžasné zvukové možnosti – a dirigent a umělecký hybatel celého projektu je také plně využil. Tu vynikly trubky, jindy zobcové flétny, tu některý z vokálních hlasů, o chvíli později nová barva. Na řadu přicházely stále nové a nové krásné souzvuky, nová řešení, nové jubilace i ztišení. Vokalisté i instrumentalisté byli, jak se ukázalo, ti nejlepší možní. Bezchybná technika, krásné kultivované hlasy, zkušené a jisté stylové cítění, to vše bylo ve službě výjimečně vyváženému celku. Biberova hudba je jakoby jednoduchá, často se zdobení odehrává na prodlevách. Zdrženlivě korigovaná okázalost, sváteční a vzácná, byla však nakonec mnohem působivější než kdyby padla volba na stále víc a víc stupňované zvukové orgie.

 

02-181022Biberkoncert03cPetraHajska

 

Do katedrály soubor se svým charismatickým a neokázale vystupujícím dirigentem přilákal početné publikum, které přišlo na hudbu, na umění, na historicky poučenou interpretaci staré hudby, tedy na důvěrně známý způsob vhledu do hudebního světa. Pokud přišli i lidé nalákaní jen vidinou mimořádné události, mohli být trochu zklamání. Tohle byla krása, která se primárně nestaví na odiv.

 

21-181022Biberkoncert62cPetraHajska

 

Biber pocházel z území severních Čech, úspěšně se uchytil na olomouckém biskupství a nakonec v Salcburku, kde byl tamní církevní hodnostář také vysoce postaveným šlechticem. Biberově bezmála třičtvrtěhodinové kompozici - rozdělené na hlavní části a v nich na další textové oddíly, ale přesto se pocitově tento večer vůbec nerozpadající – předcházelo provedení víc než půlhodinového barokního díla francouzské provenience. Lullyho Te Deum má s Missou Salisburgensis mnoho společného – také je to ryze oslavná katolická liturgická hudba, zhruba ze stejné doby. Zároveň je rakouskému kulturnímu světu nepodobná – je jinak rozvíjená, zdobená. A text Te Deum umožňuje v podstatě nepřerušovaný tok hudby. Jean-Baptiste Lully složil nekonečně nádherné moteto ozdobené charakteristickými trylky na závěrečných tónech hudebních ploch, hudbu přinášející vznosné jubilace, jásavé souzvuky a přece působící svou vstřícností a veselostí skoro až světsky. Nebyly uplatněny vícesborové efekty, Účinkující byli všichni na pódiu. Paradoxně bylo ve výsledku v kostele přítomno o něco méně zvuku, ale radosti z muzicírování, jehož bylo na rozdávání, bylo dostatek.

Oslavit výročí republiky citlivým důstojným odkazem a vzpomínkou na naše předky, respektive přihlásit se k nim neotřelým obecným způsobem při uvedení děl, která jinak s Československem nesouvisejí, byl dobrý nápad. Dát dohromady Lullyho a Bibera také. A seznámit pražské publikum s dílem, které Václav Luks před dvěma lety se svými soubory uvedl přímo v salcburském dómu a které v těchto dnech uvádí také ve Versailles, v Drážďanech a v Římě, byl nápad skvělý. Do událostí, jimiž v metropoli a v celém českém hudebním životě buduje svou nezastupitelnou pozici, přidalo Collegium 1704 výjimečný počin, v záměru i ve výsledku, přes danou akustiku, nezapomenutelný.

 

27-181022Biberkoncert79cPetraHajska

 

Foto: Petra Hajská

 

26-181022Biberkoncert78cPetraHajska
25-181022Biberkoncert75cPetraHajska
20-181022Biberkoncert61cPetraHajska
19-181022Biberkoncert59cPetraHajska
18-181022Biberkoncert58cPetraHajska
14-181022Biberkoncert09cPetraHajska
09-181022Biberkoncert35cPetraHajska
08-181022Biberkoncert42cPetraHajska
05-181022Biberkoncert33cPetraHajska
04-181022Biberkoncert31cPetraHajska

 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.