středa, 09 září 2020 14:18

FOK zakončil slavnosti Emy Destinnové na jihu Čech

Autor:

„Vystoupení Martina Kasíka zaujalo symbiózou bezvadné techniky s obdivuhodným citem pro styl.“

„Dirigent vedl orchestr pozorně v tempech i dynamice, aby partnerovi u klavíru vyhověl a podpořil ho v jeho přesvědčivém interpretačním pojetí.“

„Tomáš Brauner interpretoval Novosvětskou symfonii v duchu českých tradic. Vyzdvihoval přímočarost a přirozenou muzikalitu díla.“

 

1

 

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK (film – opera – koncert) se stal vrcholným bodem festivalu Hudební slavnosti Emy Destinnové v Českých Budějovicích. U kolébky festivalu stál a i nadále stojí českobudějovický dirigent a manažer Antonín Kazil. Letos se uspořádalo sedm koncertů – zhruba o polovinu méně, než bývalo obvyklé. Důvodem je méně dotací od města i kraje pro letošní ročník. V čele FOKu stanul jeho nový šéfdirigent – Tomáš Brauner. Na programu byli skladatelé nad jiné milovaní a cenění, Ludwig van Beethoven a Antonín Dvořák. Sólistou večera byl renomovaný klavírista Martin Kasík.

Manažer Antonín Kazil dokázal od založení tohoto festivalu přemnoho. České Budějovice mohly být svědkem celé řady vynikajících koncertů s předními světovými umělci, pěvci a dirigenty. Mimo jiné zde hrála v roce 2015, po šedesáti letech, také Česká filharmonie pod taktovkou svého současného šéfa.

Poslední koncert letošních hudebních slavností, které připomínají českou pěvkyni světového významu, Emu Destinnovou, ozdobil jeden z předních českých symfonických orchestrů – FOK – pod dirigentským vedením svého nového šéfa Tomáše Braunera. Talentovaný český dirigent v nejlepším možném středním věku je zřejmě moc dobrá volba. Věřím, že naváže na slavnou historii tohoto tělesa, v níž dominuje především obrovská osobnost Václava Smetáčka, dirigenta všestranných kvalit a vyhlášeného citlivého doprovazeče koncertních sólistů všech oborů. Zanechal po sobě řadu výborných nahrávek, dokládajících v praxi moje slova. Tehdy se ovšem šéfové plně a ze všech sil věnovali svému orchestru, byli jeho pedagogy a denními organizátory hudební praxe. Proto vyrostla v poválečné Praze trojice orchestrů výborné úrovně, která není bez výrazného dirigenta v čele nikdy myslitelná.

 

2

 

Beethovenův Čtvrtý klavírní koncert G dur, op. 58 představuje vzácně vyrovnané dílo ve vztahu formy a obsahu, vzniklé v době mezi čtvrtou a pátou symfonií. Proveden byl až dva roky po svém dokončení, v prosinci 1808. Charakterizuje jej myšlenkové bohatství mistrovsky propojené s virtuózním leskem. Poměr sólisty k orchestru je posouván k zajímavé symfonické jednotě celku. Rezonance paralelně vznikajících velkých symfonií je v tomto koncertu, zejména v motivické drobnokresebné práci, patrná.

Český klavírista Martin Kasík náleží k předním soudobým klavírním virtuózům střední generace, je absolventem pražské HAMU u Ivana Klánského. Jeho vystoupení zaujalo symbiózou bezvadné techniky s obdivuhodným citem pro styl, v poetičnosti hudebních frází, vyjemnělých dynamicky do působivých detailů. To se nejvíce projevilo ve druhé větě koncertu, Andante con moto, které orchestr zahájil pod taktovkou Tomáše Braunera energicky, s dramatickým výrazem v úvodní periodě smyčcových nástrojů. Klavírní vstupy zde byly plné meditativního výrazu a zjemnělých frází plných poezie. Vyústění Andante do pevného Vivace se vydařilo tempicky přesvědčivě, motiv byl rozvíjen dobrou tektonikou až po plně znějící finále. Rondo dané věty působilo v klavírním partu lehce a průzračně. Klavírista zaujal plnou koncentrací, přirozeností výrazu, který se krom neobyčejně měkké, citlivé hry zračil pianistovi v oduševnělém výrazu obličeje. Dirigent vedl orchestr pozorně v tempech i dynamice, aby partnerovi u klavíru vyhověl a podpořil ho v jeho přesvědčivém interpretačním pojetí.

 

3

 

Martin Kasík se odměnil za spontánní potlesk publika populární Dvořákovou Humoreskou č. 7 Ges dur, kterou přednesl s citlivou dynamikou a zajímavými agogickými momenty v jednotlivých hudebních frázích, řekněme, že již trochu na hranici možného. Ostatně není snadné objevovat v populárních „hitech“ nové, originální interpretační prvky. Co bylo ve výběru přídavku zřejmé, bylo vědomé přemostění stylů večera, od vrcholného klasicismu po romantismus druhé poloviny 19. století.

 

4

 

Dvořákova Devátá symfonie e moll, op. 95, zvaná Novosvětská, je ve velkých formách stejně populární skladbou, jako je v malých formách zahraná Humoreska. Skladba je z Dvořákova amerického pobytu, z roku 1893. Jedna z nejvýraznějších symfonií doby pobeethovenovské, kterou jsem od raného dětství slyšel nesčetněkrát, je k dispozici na mnoha nahrávkách, se širokou škálou dirigentů. Každý máme ty své milované interprety a na každé nové provedení hledíme s jistou nedůvěrou, v tom smyslu, co kdo chce ještě vymyslet jiného, než již stokrát bylo…

Tomáš Brauner šel – dle mého osobního pohledu – správným směrem, totiž interpretoval dílo v duchu českých tradic. Vyzdvihoval přímočarost a přirozenou muzikalitu díla, jeho zemitost, kterou mi z desítek nahrávek nejvíc vybavoval přístup legendárního Františka Stupky a jeho snímek s Českou filharmonií. Právě muzikantskou lehkostí, nehledaností, pevnými a střídmými tempy, pozorností k dynamice. Bohužel, místo blízko pódia, auditivně vždy na symfonickém koncertu méně výhodné, mi nedávalo patrně přesný obraz o homogenitě zvuku velkého orchestru. Dynamicky značně vynikaly smyčce, především zvukově silné a velmi expresivně tvořící houslové skupiny, výrazně se prezentovala skupina violoncell s pozoruhodně plastickým frázováním. Leč trochu mi akusticky zanikala skupina dřevěných dechových nástrojů, hned od průběžného motivku v g moll, který za smyčci zanikal, obvyklá nosnost zvuku mu chyběla.

 

8

 

Zajímavou výjimkou byl anglický roh ve druhé větě, s nosným zvukem v prostoru a kultivovaným frázováním. Patrně akustika Metropolu a nutné posunutí dechů více do hloubky jeviště vykonaly své, neb i obvykle tolik průrazné pozouny vstupního tématu 4. věty v Allegro con fuoco utlumily poněkud těžké divadelní závěsy. Líbila se mi interpretace druhého, elegicky znějícího tématu v Poco meno mosso a následné pregnantní hravé a přesné figurky. Velmi hezky vyšla muzikantsky upřímně cítěná třetí část – Scherzo. Přesvědčil jak tempově energický vstup v Molto vivace, tak rozezpívaná část velké epizody v C dur – vlastně epizoda v kontextu, ale hudebně jedna z nejčistších, nejmuzikantštějších ploch Dvořákových symfonií, kde zase jen větší nosnost harmonie dechů do prostoru by dodala půvabné ploše větší zvukovou konzistenci. Ocenil jsem Braunerovu přímočarou cestu k vrcholu čtvrté věty, majestátní připomínka Larga, v dobře čitelné stále větší šíři dynamiky, směřující v dirigentově tektonice pevně k přesvědčivému vrcholu.

Provedení z mého pohledu respektovalo českou tradici, přirozenost v prostotě výrazu a českou touhu po nepatetičnosti, stojící si u Dvořáka pevně na svém osobitém stylu mezi Brahmsem, Brucknerem a Čajkovským.

Koncert byl příjemným večerem a oživením koncertního života krajského města, s velmi vhodně volenou dramaturgií pro širší typ koncertního publika, s výtečným klavíristou Martinem Kasíkem, jenž dokázal v nesnadné interpretaci Beethovena publikum plně zaujmout a umělecky přesvědčit.

 

6

 

Jednu skutečnost, kterou za mnoho let sledování operních představení v sále Metropolu již tolik nevnímám, jsem si byl nucen uvědomit právě při koncertu FOKu. Velký symfonický orchestr je nutné rozložit i do hloubky jeviště, kde se projevuje horší rezonance míst, která zaujímají dechové nástroje. Již při představení Mozartovy Figarovy svatby s orchestrem stavěným režií na pódium se toto projevilo ve značné míře, větší než nyní. Těžké závěsy po stranách i vzadu vytvářejí půdu pro suchý dozvuk, který se ale vůbec neprojevil u smyčcových skupin, zaujímajících místa v popředí pódia. Míra homogenity celku je tím trochu oslabená a suchý dozvuk má i další vlivy, potlačuje znění svrchních alikvótů, tím i odkrývá drobnosti, které jinak zůstanou nepovšimnuty.

Sál Metropolu má i v auditoriu svá známá dobrá místa v oblasti 8.–10. řady, jiná jsou ale v pocitu dozvuku slabší až hluchá. Budějovice mají pro koncerty lepší sál – Jeremiášovu síň. Ta je ale vhodná pro komornější koncerty a pojme jen polovinu počtu posluchačů oproti Metropolu. Pokud pan Kazil přinášel návrhy na konkrétní řešení situace koncertních sálů v krajském městě na českém jihu (nebyla mimo realitu ani Kaplického „Chobotnice“), měl pravdu. Velký symfonický orchestr zde nemá k dispozici adekvátní sál pro koncerty. V roce 2015, dne 22. září, hrála v Českých Budějovicích po šedesáti letech (!) Česká filharmonie při stejné příležitosti, dirigoval dnešní šéf Semjon Byčkov, rovněž se hrála Novosvětská… Leč tehdy se volil Pavilon T výstaviště Země živitelka. Pojal víc diváků a byl akusticky, pokud si pamatuji, přece jen trochu příznivější. Příjemně strávený večer s FOKem nastolil znovu naléhavě otázku, dřímající v Českých Budějovicích řadu let.

 

Foto: Fb Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK

Jiří Fuchs

Sbormistr, vysokoškolský pedagog a hudební publicista. Je autorem článků a recenzí pro regionální tisk, Cantus, hudební časopisy a hudební portály, zejména recenzí týkajících se sborových festivalů, koncertů, operních představení a CD.

Doc. Mgr. Jiří Fuchs je absolventem Hudební fakulty AMU v Praze v oborech zpěv a dirigování sboru. V letech 1971 - 73 hostoval jako student vícekrát na scéně Národního divadla (Figarova svatba a Prodaná nevěsta). Od roku 1972 do roku 1982 byl sólistou opery v Plzni. Současně začal od roku 1977 pracovat na Pedagogické fakultě v Plzni, kde vedl Akademický ženský sbor a úzce spolupracoval s plzeňským dirigentem Antonínem Devátým a na jeho doporučení se sbormistrem Josefem Veselkou. Od roku 1982 působil na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. Založil a vedl tam úspěšně Jihočeský vysokoškolský sbor, se kterým dosáhl mnoha mezinárodních úspěchů - předních umístění v řadě prestižních soutěží Evropy. Provedl řadu novinek ze soudobé sborové hudby. V rozhlase natočil se sborem na 60 studiových snímků. V roce 1993 se habilitoval v oboru dirigování sboru. Je členem národních i mezinárodních porot soutěží v oblasti sborového zpěvu. V oboru sborového řízení byl na krátkodobých zahraničních stážích, přednášel na několika mezinárodních sympóziích o problematice sborové hlasové výchovy. Věnoval se též práci kulturně organizační, byl předsedou Jihočeské oblasti Unie českých pěveckých sborů, organizoval sborové festivaly a koncerty sborů. Za svou rozsáhlou hudební činnost byl oceněn Cenou Františka Chodury (1993) a Cenou Bedřicha Smetany (2013).

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.