„Úspěch této inscenace v podmínkách Českého Krumlova je dán především filmovým charakterem režie Jiřího Heřmana, která je fantazijně bohatá.“

„Mario De Rose má zřetelný vztah k romantickému stylu, disponuje líbivým typem přehledného a exaktního gesta.“

„Ani bouře by nebyla úsilí Jihočeského divadla o realizaci představení přerušila. Za tuto snahu patří velké ocenění všem zúčastněným.“

Opera Jihočeského divadla České Budějovice uvedla ve dnech 29. a 30. srpna v přírodní scenérii zámku Blatná Dvořákovu operu Rusalka. Byla provedena v poloscénické zkrácené verzi, jejíž základ tkví v režii Jiřího Heřmana pro Otáčivé hlediště v Českém Krumlově, kde byla s obrovským návštěvnickým úspěchem uváděna od své premiéry roku 2014 v letních sezónách. Letos tato úspěšná Heřmanova inscenace zavítala do kouzelného prostředí vodního zámku Blatná, v režijním dozoru Tomáše Studeného. Dirigentem představení byl Mario De Rose, který dílo hudebně nastudoval již ve zmíněné premiéře v Českém Krumlově.

Suverénně vyprodávala Otáčivé hlediště po několik sezón, Rusalka dominovala v zájmu diváků mezi nabízenými operními tituly. Není divu. Dvořákova lyrická pohádka na poetický text Jaroslava Kvapila je – spolu se Smetanovou Prodanou nevěstou – po mnoho let nejoblíbenějším českým operním titulem v Čechách. Navíc se dostala záhy po své premiéře v Praze (1901 – náleží tudíž do děl 20. století) přesvědčivě do světového kontextu. V českých divadlech to byla vždy trvalka, tvořila vždy stálou součást kmenového repertoáru.

Dnes, v koncepci divadla hostů, kmenový repertoár na regionálních scénách sice hodně vymizel, ale právě českobudějovická Rusalka ukazuje, že na letních stagionách nikoliv. Rusalka je zde de facto novodobou trvalkou v tom nejlepším smyslu slova! Letos, kdy Otáčivé hlediště má nucené silentium, se přenesla tato úspěšná režijní vize Jiřího Heřmana na vodní zámek Blatná – v režijní adaptaci, nutné pro přizpůsobení inscenace jiným režijním podmínkám a možnostem, dosavadním šéfem opery Tomášem Studeným. Je to jeho poslední počin v roli šéfa opery, od září 2020 přebírá žezlo operního šéfování v Českých Budějovicích Tomáš Ondřej Pilař, dosavadní šéf plzeňské opery od roku 2014. Premiéra Rusalky má tudíž zajímavou časovou souvislost. Shoduje se svým datem premiéry roku 2014 s nástupem pana Pilaře do šéfovského postu v Plzni! Pan Tomáš Studený bude zastávat funkci operního dramaturga.

Úspěch této inscenace v podmínkách Českého Krumlova je dán především filmovým charakterem režie Jiřího Heřmana, která je fantazijně bohatá, využívá plně možnosti přírodní scenérie, má dynamiku, flexibilitu, je promyšlená do detailů. Když si započteme prostou skutečnost, že málokterý jiný titul se tak báječně hodí do přírodního typu divadla, k tomu neobyčejnou popularitu díla i u lidí, které vážná hudba ani moc nezajímá, máme mimořádný ohlas inscenace vysvětlen. Proto je stále vyprodána, soudím, že tak bude i per futurum.

Byl jsem svědkem prvního představení v Blatné, dne 29. srpna 2020. Bohužel, představení pronásledoval vytrvalý déšť, který trochu ustával až v dialogu Rusalky s Princem ve finále opery. Velká škoda, proto se i vzdávám plánované recenze jako formy určitého typu nutného hodnocení. Prosím, aby následující text sloužil především jako reflexe. V Blatné na zámku totiž dosud Rusalka nezazněla, vzdor sympatiím ke klasické hudbě ze strany rodiny Hildprandtů, majitelů nádherného vodního zámku.

O Heřmanově inscenaci Rusalky v Českém Krumlově jsem již psal v minulosti. Hodnotil jsem pozitivně vynikající režii. Dokázala využít možností, jaké Český Krumlov skýtá. Pokud se ovšem tato inscenace přenese do jiného přírodního prostředí, chybí jí základní premisa – právě ono otáčivé hlediště, které je schopno se filmově situačně natáčet do řady různorodých scén opery. V Blatné není otáčivé hlediště, tudíž je vše vázáno na jeden pohled, odehrávající se na místě vedle orchestru, krytého dobře před nepřízní počasí. Proto byla režijní úprava režisérem Tomášem Studeným pojata nutně poloscénicky, což je pojem, avizovaný Jihočeským divadlem. Myslím, že příznačný. Vše se musí odehrávat na jednom místě, bez možností pružných „českokrumlovských“ proměn, vpravo vedle orchestru, aby pěvci i sbor měli nutný kontakt s dirigentem, který je vždy v opeře zásadní.

Tomáš Studený pracoval zejména se světelným designem, přizpůsobil Heřmanovu režii realitě v Blatné. Ozvučení, volba amplifikace, je vždy u klasické hudby otazníkem, v Českém Krumlově se již dosáhlo znatelného pokroku. V Blatné byla tato otázka s určitými otazníky. Pokud jsem seděl v auditoriu vlevo, byl dojem symbiózy zvuku značně odlišný, než vpravo… Zní to asi humorně, ale vytrvalý déšť a promočená kolena kalhot mě prostě „zvedly“ z nepohodlné židle a donutily měnit raději víceré pozice „vestoje“. Nebyl jsem sám. Sedadla prořídla, lidé hodně stáli s deštníky. Díky tomu jsem zjistil, že zvukový dojem je z různých míst dosti rozdílný. Od slyšení orchestru takřka bez zřejmé amplifikace a zároveň málo zřetelného zvuku hlasů sólistů, po zaregistrování zřetelnější amplifikace zvuku orchestru (pokud jsem přesídlil zleva doprava z pohledu míst auditoria), rovněž s poněkud větší nosností hlasů sólistů.

Prostředí Blatné nemá onu míru přirozené prostorové rezonance, jako má prostředí Otáčivého hlediště Českého Krumlova. Ale i tak jsem v minulých ohlasech z Krumlova doporučoval vřele užití mikroportů, které při Komediantech prosadil José Cura, s údajným dodatkem, že se v Krumlově nehodlá předimenzovat. Ostatní tak museli mít totéž vybavení a bylo to doslova skvělé! Pokud by se v budoucnosti znovu v Blatné na zámku hrála opera, což vřele doporučuji, tato otázka by stála coby číslo jedna. V opeře je nutné slyšet a být slyšen. S tím souvisí srozumitelnost textu. Nejsem-li slyšet, nemohu být srozumitelný. Paní ve skupině debatujících lidí po představení to vyjádřila prostě: „Znám dobře árie z Rusalky, kdybych je ale neznala, moc bych nerozuměla…“ Ano, její dojem byl logický. Nosnost zvuku hlasu a srozumitelnost textu spolu úzce souvisejí.

Hudební provedení bylo v rukou pana Maria De Rose. Znám jeho nastudování již ze zmíněného Krumlova. Má zřetelný vztah k romantickému stylu, disponuje líbivým typem přehledného a exaktního gesta, dirigentsky sdělného. Dvořák je mu zjevně velmi blízký (alespoň z mého pohledu a muzikantského pocitu). Vede sólisty i sbor s jistotou, s přehledem.

Pěvecké výkony probíhaly v Blatné v jakési zvukové „zmenšenině“, nedořešenou amplifikací. Nechci proto výkony rozebírat, nepokládám to v daném momentu, za vytrvalého a nepříjemného deště, za adekvátní. Myslím, že pěvci večera udělali ve vytrvalém dešti maximum možného. Vyslovuji osobní obdiv a vysoké uznání, že zejména představitelé ústředních rolí, vystaveni nejvíce ze všech nepřízni počasí, podali dobré výkony. Snadno si domyslím, že v lepším akustickém prostoru či při obdobné volbě amplifikace à la zmíněný José Cura by výkony vyzněly v prostorové nosnosti přesvědčivěji.

Dominovala Jana Šrejma Kačírková v titulní roli, zaujala kultivovaností projevu a smysluplným hudebním frázováním. Po delší době jsem mohl ocenit Aleše Voráčka v roli Prince. Je z rodu čistě lyrických Princů, což je v tradici české interpretace trochu méně časté (obvykle dirigenti rádi volí oborově více spinto i dramatický typ tenorů). Roli zvládal technicky bez problémů, včetně nejvyšších polohových míst v závěrečném duetu s Rusalkou.

Martin Gurbaľ je osvědčeným představitelem vděčné role Vodníka na jihu Čech, jeho hlas zněl, tak jako u všech, poněkud komorněji v daném prostředí. Velmi mne zaujala a zůstala v mysli krásně vřelá fráze „On že tě zavrh‘, jenž měl tě rád, musíš teď, musíš vytrvat.“ Punktování polohy obtížného místa se sborem nikterak nevadilo, závěr známé kantabilní árie naopak vyšel pěvecky jistě. Šárka Hrbáčková vytvářela v dané režijní koncepci dvojroli Cizí kněžny a Ježibaby. Vyšší polohy obou rolí jí vycházely znamenitě a hlas se prosazoval z daného obsazení v prostoru blatenského parku nejzdařileji.

Trio lesních žínek působilo pěvecky kultivovaně, uplatnilo adekvátně dynamiku v projevu a zaujalo pohybovou přirozeností – v podání Věry Likérové, Lucie Hájkové, Alžběty Vomáčkové. Pěvecky i herecky byl přesvědčivý Hajný Františka Brantalíka, zachováno zůstalo v hereckém ztvárnění i jeho laškování s lesními žínkami, zatímco druhý výstup s Kuchtíkem Lenky Pavlovič byl obětován nutným krácením díla, hraného bez obvyklých divadelních přestávek. Musím uznat, že škrty byly provedeny citlivě, účelně, vzhledem k nutné koncizní formě dané produkce.

Provedení Rusalky na vodním zámku v Blatné nahrazovalo produkci na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově, které v letošním létě prochází rekonstrukcí. Nápad se zámkem Blatná byl vynikající. Moc se přimlouvám, aby nezůstal ojedinělým pokusem. Zejména, když majitelé zámku jsou těmto aktivitám příznivě nakloněni!

Déšť byl problémem prvního ze dvou představení dne 29. srpna. Nebývá v našich zeměpisných šířkách vzácným jevem, zažil jsem dvakrát ukončení významného koncertu v Českém Krumlově se vzácnými pěveckými hosty pro náhlý déšť. Na Smetanově Litomyšli, kde je vybudováno důmyslné zastřešení, byl ukončen Dvořákův Jakobín již po prvním dějství, pro vodu zatékající za deště do prostoru. V Blatné neodradilo nikoho nic… Ba ani náznaky začínající bouřky, která přerušila na několik minut dodávku elektřiny v průběhu druhého dějství. Trochu se hledalo, kterak navázat, přerušení nastalo v nesnadném místě pro pružné navázání hudebního toku. Ale pokračovalo se dále. Ani bouře, která se poté naštěstí rychle vzdalovala, by nebyla úsilí Jihočeského divadla o realizaci představení přerušila. Snad ani tsunami by neuspělo…

Za tuto snahu patří velké ocenění všem zúčastněným. Publikum v Blatné tvořila struktura všech věkových skupin populace, což bylo příjemné zjištění. Mnozí z publika se přesunuli ze sedaček do pozic vestoje, kde se mohl částečně využít i úkryt pod korunami stromů parku, ale v permanentním dešti vytrvali do konce produkce, která bez pauz trvala dvě hodiny a patnáct minut. Mladíci vedle mne sice chtěli v jednom momentu již odejít, leč zjistili záhy, že by na své cestě nutně potkávali aktéry představení, takže se raději vrátili a dílo dokázali vyslechnout do konce. Doufám, že nelitovali! Všem účinkujícím patří velké uznání!

Foto: Ilustrační – Michal Siroň, Petr Zikmund, Petr Hasal, archiv a fb Jihočeského divadla