„Vrána v Rachmaninovově kompozici prokázal výbornou techniku a potěšil smyslem pro krásný zvuk.“

„Sonáta pro klavír Bély Bartóka byla ukázkou naprostého souznění s interpretovanou hudbou.“

„V Lisztově klavírním opusu magnum Vrána předestřel všechny hráčské atributy, které tvoří velkého a komplexního pianistu.“

Klavírní kurzy v Mikulově v úterý 18. srpna pokračovaly klavírním recitálem Tomáše Vrány. Absolvent Janáčkovy konzervatoře je v současné době žákem profesora Ivana Klánského na Akademii múzických umění v Praze. Pro svůj recitál Vrána zvolil reprezentativní program, v jehož epicentru pulzovaly dvě skladby: Sonáta pro klavír Bély Bartóka a Sonáta h moll Franze Liszta.

Tomáš Vrána hraje na klavír od tří let, má za sebou zkušenosti z různých soutěží, z nichž připomenu jen pětinásobné vítězství na Prague Junior Note a z nedávné doby také semifinálovou účast na světové klavírní soutěži Bély Bartóka v Budapešti. Klavír Vrána doplňuje zajímavými aktivitami; věnuje se úspěšně literatuře a má za sebou také režii studentského filmu Chlapec a lišák. V nedávné době založil Vrána s pianistou Andrzejem Molinem zábavné klavírní duo Vrámoll, které interaktivní, hravou a neobyčejně vtipnou formou přibližuje evropskou hudbu různých stylových epoch.

Svůj recitál Vrána zahájil Rapsodií As dur, op. 1, č. 6 Jana Václava Huga Voříška. Virtuózně stylizovaná kompozice klade důraz především na čistotu stupnicových běhů a figurací. A samozřejmě předpokládá také správné pochopení této křišťálově průzračné hudby. Jsem sice zvyklý na stylově adekvátní a brilantní nahrávky virtuózky na hammerklavier Petry Matějové, ale Vránovo pojetí mne zaujalo v některých pasážích osobitým tvarováním úhozové artikulace. Na jiných místech jsem ve Voříškovi poněkud postrádal vzletnost a charismatičtější výstavbu frází.

Preludium h moll op. 32, č. 10 Sergeje Rachmaninova naopak neslo všechny specifické znaky Rachmaninovova klavírního stylu. Vrána v jeho kompozici prokázal výbornou techniku a potěšil smyslem pro krásný zvuk. Nejpodstatnější však je, že pianista nalezl příjemnou rovnováhu mezi intenzitou výrazu a vlastní citovou investicí, bez níž je každé provedení Rachmaninovovy hudby neduživé a nezáživné. Vrána preludium dokonale pochopil a jeho provedení skutečně předčilo mé očekávání.

Dokonalý kontrast k této filozofující niterné hudbě vytvořila následující Rapsodie C dur, op. 11, č. 3 Ernsta von Dohnányie. Maďarský skladatel psal nenáročnou, romantizující hudbu, která ovšem v případě konkrétní skladby v podání Vrány potěšila hudebním humorem a nadsázkou. Vránova hra zde opět zaujala šťavnatou dynamikou a dobrým vystižením oněch míst, která skrývají perlivý, nebo úlevný smích. Jsem rád, že pianista připomněl Dohnányiho hudbu také pro jeho obrovskou, nezištnou pomoc židovským hudebníkům během holocaustu.

Rozesmátou Rapsodií maďarského skladatele jakoby z Vrány spadlo nepatrné zrnko trémy. Následující Sonáta pro klavír Bély Bartóka byla ukázkou naprostého souznění s interpretovanou hudbou. Propůjčil sonátě neuvěřitelný tah, rytmickou i artikulační přesnost a obrovskou gradaci. Celá struktura držela báječně pohromadě, aniž by se tříštila do jednotlivých epizod. Konzistentní průběh celé sonáty potvrdil promyšlenou výstavbou modálně zabarvených pasáží, kde Vrána pochopil, že i v tomto vybočení do lyriky je zapotřebí s nástrojem zpívat.

V druhé půli večera figurovalo jen jediné dílo. Sonáta pro klavír Franze Liszta  je epochální dílo nejen z hlediska strukturního a sémantického, ale i čistě pro své mimořádné hudební a filozofické kvality. Jinými slovy je to hudba, kterou stojí za to pochopit, protože se v ní skrývají opravdu úžasné emoce a myšlenky. Také v klavírním přednesu je důležité vědět, že se jedná o dílo, které nelze výrazově předstírat, natož schovávat za povrchní virtuozitu. V Lisztově klavírním „opusu magnum“ Vrána předestřel všechny hráčské atributy, které tvoří velkého a komplexního pianistu.

Především Vrána udržel tektonický tah celého jednovětného díla. Jeho hra měla doslova orchestrální účin, při němž člověk zapomíná, že poslouchá klavír. V kontrastních lyrických pasážích dokázal nasvítit jednotlivé tóny v nádherně hřejivé barvě. Jeho hře nechyběl monumentální lesk, ale ani hluboce subjektivní ponor. Vránův výkon byl po pianistické stránce skutečně obdivuhodný. Když jsem zavřel oči a nechal se unášet jeho empatickou a po všech stránkách dokonalou hrou, uvědomil jsem si, že jde o provedení, s nímž by mohl být spokojen i klavírista světového renomé. Stejně tak nyní (a to jsem Tomáše Vránu slyšel živě již poněkolikáté a mám tedy srovnání) již nepochybuji, že v postavě tohoto mladého pianisty získala mladá česká klavírní generace skutečně nevšední osobnost.

Uměleckou opravdovost Vrána potvrdil také v přídavku, který skromně uvodil následujícími větami: „Ti, kdo mne znají, tak vědí, že nejsem zastáncem efektních a virtuózních přídavků. Tak já se s vámi rozloučím něčím pomalým a hodně smutným. Bude to improvizace na jeden starý japonský chorál,“ vysvětlil pianista a zahrál nádherně melancholickou hudbu, která klavírní recitál symbolicky uzavřela. Tomáš Vrána jednoznačně prokázal, že je připraven zvládat ty největší klavírní úkoly: má charisma, cit a dar navázat s posluchači kontakt i krásně kultivovanou češtinou. Dokáže bez přípravy improvizovat a ukázat tak všechny cesty hudby, nejen tu výlučně klasickou.

Opravdu nechápu, že si tohoto mladého umělce nevšimnul ještě žádný hudební manažer nebo agentura, kteří nás vydatně zásobují informacemi ze života maximálně pěti českých pianistů – z nich některé pak vidíme na koncertech hrát z tabletů či not, protože nestíhají naplnit všechny své opulentní závazky. Skutečnost, že mladá česká klavírní generace skrývá také pozoruhodné hudební talenty, je více než potěšující. Takže, až někde uvidíte na programu jméno klavíristy Tomáše Vrány, rozhodně si tohoto mladého muže nenechte ujít. Mikulovským klavírním kurzům vyslovuji za dosavadní dramaturgii a volbu mladých umělců velké uznání.

Foto: Dušan Brus