„Nádherné přebývání ve společnosti zkušených interpretů a hudby sice teprve dvacetiletých skladatelů, ale už tehdy jasně směřujících k mistrovství.“

„Program nebyl ani trochu jen sledem hudebních čísel, ale skutečným prokomponovaným pásmem.“

„Koncert přinesl ryzí potěšení z hudby, kterého bychom se neměli pod dojmem ze špatných zpráv v přehnaném strachu zbytečně vzdávat.“

Hudební léto Kuks, festival v Podkrkonoší oživující kostel ve známém barokním hospitalu, uzavřelo v sobotu vzácné tuzemské vystoupení sopranistky Martiny Jankové. Za doprovodu velmi komorně obsazeného souboru Musica florea zazpívala desítku árií z Händelových a Bononciniho oratorií a v novodobé premiéře duchovní skladbu z kukského archivu.

Kostel Nejsvětější Trojice, nevelký, ale poměrně vysoký, jedinečně zakomponovaný do středu unikátního památkově chráněného areálu, nemá akustiku, která by s hudebníky – umístěnými v tomto případě nikoli na kůru, ale před oltářem – spolupracovala. Specifický je tam z akustických důvodů i posluchačský vjem. Zvuk se vznáší v prostoru, muzikanti ho těžko chytají zpět a publikum nemá pocit takové vzájemné blízkosti s interprety, jaký by mohlo při faktické malé vzdálenosti mít. Nic to ale nemění na tom, že šlo o nádherné sedmdesátiminutové exkluzivní přebývání ve společnosti renomovaných zkušených interpretů a hudby sice teprve zhruba dvacetiletých skladatelů, ale už tehdy jasně směřujících k mistrovství.

Program s podtitulem „Luce eterna – Světlo věčné“ byl sestaven z oratorní hudby přelomu 17. a 18. století, z doby, kdy bylo v Římě zakázáno provádět opery. Těžištěm se staly árie z oratoria San Nicola di Bari (Svatý Mikuláš z Bari) od Giovanniho Battisty Bononciniho z roku 1693 a z oratoria Il trionfo del tempo e del disinganno (Vítězství času) od Georga Friedricha Händela z roku 1707. Oba skladatelé v těch letech v Římě působili. Ale dramaturgie večera byla promyšlená i z hlediska námětu jejich děl, z hlediska textů a jejich poselství. Jde v nich o kontrast mezi pomíjivým a neměnným, mezi ctnostmi a rozkoší, mezi světským a duchovním. Slovy jedné z árií „…v člověku se sváří peklo, země…vítězství však náleží duši.“ Bononcini i Händel, respektive jejich libretisté, formulování právě takového „vzkazu“ sledovali. Celý večer, jak byl šikovně a nápaditě z jejich hudby seřazen, působil v tomto směru jako nějaká moralistně náboženská alegorie; měl však i svůj hudební „rytmus“. Ani trochu nebyl jen sledem hudebních čísel, ale skutečným prokomponovaným pásmem, které nemělo zbytečně hluchá místa, včetně důsledného vpadání dalšího čísla hned do konce potlesku; přičemž v kontrastně se střídajících instrumentálních a vokálních i pomalých a rychlých částech zároveň tento večer působil jako promyšlený „koncert“, ve smyslu svrchovaně zvládané hry s tóny, demonstrace umění.

Martina Janková, jak ji už léta známe, nadále vládne křišťálově jasným a lahodně posazeným hlasem, bezpečně proplouvá koloraturami, ať už samostatnými, nebo sledujícími třeba part sólového hoboje. Umí dát nádherný teskný výraz pomalým tempům a rozeklaným melodiím, zvýraznit závažnější zámlky, podchytit v barokních výrazových afektech tesknost i radostnost, naplnit energií „furioso“ i vyprávět, je jí rozumět a předává opravdové a pozitivní naladění… Akustika ale nezakryla (a možná naopak dokonce způsobila!) některé prudčeji vyražené vysoké tóny, některé intonační momenty nenaplňující sto procent ideálu. Celkový charakter večera byl však nesen bezpečnou stylovou orientací, interpretačním nadhledem, zkušeností a plným pochopením pro zvolené prostředky i podrobně promyšleným záměrem a cílem.

Kromě árií zaznívala i Händelova a Vivaldiho instrumentální hudba: sonaty del ouverture, sinfonie, concerti grossi. Marek Štryncl od violoncella (ale i s barokní kytarou v rukou) inspiroval k emotivnímu, místy okázale zdobnému a místy tesknému, ale i přiměřeně dravému projevu, který ovšem zejména v realizaci houslových partů občas nechtěně sklouzl k nedotažené velkorysosti.

Ani letos nechyběla na festivalu novodobá premiéra, byla jí skladba Ave Regina in G od Wernera Hymbra, Haydnova současníka, tedy hudebníka o půlstoletí mladšího než Händel. Byl členem řádu milosrdných bratří, kteří hospital v Kuksu dříve spravovali, působil jako regenschori v Praze a Vídni, ale také právě v Kuksu, kde je pohřben.

Několikamintová duchovní skladba s textem Ave Regina patří do okruhu mariánské zbožnosti. Její vytažení „na světlo Boží“ není snad hned přímo dějinnou událostí, ale stejně tak není hodno sebemenšího despektu. Z fondů pocházejících od milosrdných bratří, uložených nyní v Českém muzeu hudby, vybírá spiritus agens festivalu Vít Havlíček takové příklady rok za rokem. Je to záslužné a zajímavé a festivalu Hudební léto Kuks taková dramaturgie dodává na váze. Jde ovšem jen o drobnější kompozice; ty velké, mimo jiné celé mše, které jsou ve sbírkách samozřejmě obsaženy také, by pro hudební přehlídku této velikosti byly příliš velkým pořadatelským (to znamená hlavně finančním) soustem…

Hymbrova Ave Regina z barokního charakteru večera znatelně vybočila. Jde o hudbu, která není výbojná, zůstává v tradičnější sazbě, ale přece jen už dobře ví i o stylu, jemuž dnes říkáme vídeňský klasicismus. Z provedení bylo zřejmé, že dílko splňovalo potřebné nároky využitelnosti v církevním provozu a že se autorovi – pro nás do tohoto dne neznámému – do něj podařilo vtělit dostatečně zřetelný hudební náboj. Martina Janková dala vokální lince styl i přesvědčivost a bezpečně ji vygradovala ke kompozičně zvládnutému vrcholu.

Pak už následovalo další instrumentální číslo, na závěr efektní árie z Händelova Triumfu času a pravdy a po ní jako přídavek ještě jednou árie z jeho oratoria La resurrezione – ta, co už zazněla v úvodu programu. To vše s velkým pěveckým nasazením, s upřímným výrazem a s nefalšovaným přesvědčením o přímočaré síle hudby.

Vyznání Martiny Jankové, zaslechnuté po koncertě, hovoří jasně: současná celosvětově skloňovaná nemoc je věc přechodná, koncert měl nasměrovat naši pozornost naopak k věcem a tématům nadčasovým, věčným. A také chtěl přinést a připomenout ryzí potěšení z hudby, kterého bychom se neměli pod dojmem ze špatných zpráv v přehnaném strachu zbytečně vzdávat.

Foto: Fb festivalu a Petr Veber