„Sir Simon Rattle se ve svém brněnském debutu představil jako klavírista.“

„Pokud nějakou interpretaci považuji za vzorovou, pak tu Magdaleny Kožené.“

„Pasala volky nejenže opět zvedala posluchače ze židlí, ale vnesla do dění i trochu jazzového ducha.“

V posledních dnech velmi skloňované spojení „Magdalena Kožená se Simonem Rattlem poprvé při společném vystoupení v Brně“ se stalo realitou. Přihlížet tomuto hudebnímu svátku mohli nejen hosté přímo ve vile Tugendhat, ale o něco později také návštěvníci vybraných českých kin a zájemci na internetu. Jedním z kin byla i letní scéna Univerzitního kina Scala v Brně, kde zážitkuchtiví posluchači zaplnili improvizované hlediště prakticky do posledního místečka.

Magdalena Kožená zvolila do svého rodného města písňový program z děl českých autorů, namnoze se odvolávajících na naše folklorní dědictví. V úvodním slově, natáčeném v překrásné zahradě vily Tugendhat, kterou tou dobou ještě prosvětlovalo slunce, pěvkyně shrnula své pocity z tohoto výjimečného večera jako mimořádně emocionální, a to nejen skutečností, že vystupuje ve svém rodném městě po boku manžela, ale i repertoárem, který pro tento večer zvolila. Ostatně, těchto emocí jsme zanedlouho byli svědky.

Sir Simon Rattle, doslova světová dirigentská superstar, někdejší nástupce Claudia Abbada v čele Berlínských filharmoniků a nyní hudební ředitel London Symphony Orchestra, se ve svém brněnském debutu představil jako klavírista. Tuto roli sám s úsměvem označil za „poněkud děsivou“, ale současně za úžasnou příležitost tvořit veškerý zvuk sám, k čemuž jako dirigent mnoho příležitostí nedostává. I tento aspekt byl jedním z nejpozoruhodnějších na celém večeru.

Během hodinu a půl trvajícího (!) recitálu jsme mohli slyšet písně těch největších jmen mezi našimi skladateli: Martinů, Dvořáka, Janáčka, doplněné o podobně laděné písňové cykly Petra Ebena a Erwina Schulhoffa. Magdalena Kožená k programu dodala, že volila písně, které ji provázely již studiem na brněnské konzervatoři. Že k tomuto repertoáru má silný vztah, potvrdila ostatně i tím, že většinu z nabídnutého programu zvěčnila již před lety nahrávkami na CD (Love Songs: Dvořák – Janáček – Martinů, 2000, Songs My Mother Taught Me, 2008).

Jako první zazněly Písničky na dvě stránky Bohuslava Martinů – k mému nesmírnému potěšení komplet. Stejně tak v kompletu, k mému ještě většímu potěšení, zazněly přibližně o hodinku později i Písničky na jednu stránku. Tyto drobné, zato nesmírně líbezné a emocemi nabité písničky i mě doprovázejí od dětství, stejně jako (nejen) jejich interpretace právě Magdalenou Koženou. Mnozí ze čtenářů určitě potvrdí, že znají-li určitou skladbu nazpaměť tam i pozpátku, bývají až nesnesitelně nároční na její interpretaci. Jistě, že už jen z výše zmíněných důvodů je můj náhled poznamenán určitou dávkou sentimentu, ale stejně – pokud nějakou interpretaci považuji za vzorovou, pak tu Magdaleny Kožené…

Živé provedení Písniček pak bylo stejně dokonalé jako nahrávka. Rozdíly jsme mohli zaznamenat hlavně v pojetí klavírního partu Simonem Rattlem, který měl na oba cykly evidentně jiný názor než klavíristé, kteří Magdalenu Koženou doprovázejí na nahrávkách. I svižnější a mnohdy až dravě interpretovávané písničky chápal lyričtěji, používal měkčí úhoz a obrušoval ostré hrany pedálem. Přestože se klavírního partu zhostil s obrovskou noblesou a přesvědčivostí, pudy dirigenta v sobě stejně nepotlačil. Bylo milé sledovat, jak občas vysílá směrem ke své choti dirigentské gesto transformované do pohledu či pohybu hlavy, a co více – z jeho klavírního doprovodu čišela představa orchestrálního zvuku a jednotlivé pasáže hrály všemi barvami. Zejména mi utkvěla v paměti dohra Tajné lásky z prvního cyklu, do jejíchž posledních pěti akordů dokázal Simon Rattle vložit tolik emocí, že by to samo o sobě vystačilo na celý večer.

Po prvním z cyklů Martinů zazpívala Magdalena Kožená cyklus pěti písní Petra Ebena Malé smutky. Sám Eben je mistrem v docílení zamýšlené atmosféry a Magdalena Kožená tyto „malé smutky“ svým pojetím ještě podtrhla. Pravda, odstartovala tím poněkud trudnomyslnou náladu převládající v celém zvoleném programu. Po Ebenovi totiž následoval Antonín Dvořák se svými Večerními písněmi, z nichž padla volba na Umlklo stromů šumění z opusu 9 a Mně zdálo se, žes umřela, Já jsem ten rytíř z pohádky a Když Bůh byl nejvíc rozkochán z opusu 3. Zatímco Ebenovy písně působí spíš depresivně, Dvořák dokáže svými harmoniemi a temnými basovými tóny vzbudit hluboký smutek.

Tento trend trochu porušil výběr z Národních písní a tanců z Těšínska Erwina Schulhoffa, sám o sobě velmi kontrastní. „Když jsem byla mamince na klině“ vpadla do dosavadního chmuru jako vichřice. Textově dokonale zapadla do konceptu lidových textů ostatních autorů. Druhá (Sidej na vuz) navrátila trochu smutku, když se děvče (patrně po svatbě) loučí s rodiči, a třetí (Pasala volky) nejenže opět zvedala posluchače ze židlí, ale vnesla do dění i trochu jazzového duchu. Magdalena Kožená stupňovala pointu příběhu až k poslední sloce a Simon Rattle na klavír doslova vařil. Po Schulhoffovi byl zařazen již zmíněný druhý cyklus Martinů a po něm opět Antonín Dvořák.

Od něj zazněly čtyři Písně, op. 2 B 124, které vznikly přepracováním raného cyklu Cypřiše z roku 1865. Ani ty nepředstavovaly zrovna veselici, emocí však skrze oba umělce vnesly celou škálu. Těžko označit některou z nich za nejzdařilejší, mě však nejvíce oslovila třetí z cyklu (Mé srdce často v bolesti), která vypráví o zklamané lásce. Nejenže její tesknost a zároveň naléhavost byla Magdalenou Koženou nádherně vyzpívaná a Simonem Rattlem citlivě doprovozená, sám autor jako by kolísal na pomezí naděje a smutku a nemohl se rozhodnout, která z poloh sluší lásce nejlépe: klavírní dohra sestávající ze sledu sestupných dvojzvuků nad basovou prodlevou osciluje mezi dur a moll.

Vrchol koncertu patřil Leoši Janáčkovi a jeho Moravské lidové poezii v písních, z níž zaznělo sedm kusů (Hájný, Tužba, Kvítí milodějné, Muzikanti, Loučení, Tíha a Stálosť). Skladby Muzikanti a zejména závěrečná Stálosť svou energií a drivem přeci jen na závěr rozehnaly tesknotu, která se skrze písně a jejich podání na posluchače přenesla. Nebylo v moci posluchačů u reproduktorů vytleskat si přídavek, a proto byli jistě všichni povděčni svým „kolegům“ posluchačům ve vile Tugendhat, kteří si jej svým sice komorním, ale vřelým potleskem na umělcích vyžádali. Promluva Magdaleny Kožené, v níž přídavek představovala, bohužel v letním kině nebyla mnoho slyšet, ale snad se příliš nemýlím, když skladbu, podle mně známé norské verze Kurta Nilsena, identifikuji jako irskou tradiční Down by the Salley Gardens. Krásná tečka za unikátním večerem.

Foto: Jiří Sláma, KlasikaPlus