„Interpretačně bohužel tentokrát všelicos nedošlo až na konec cesty.“

„Značnou úlohu v tom hraje nulový odstup publika od účinkujících.“

„U Bacha si lze často zapamatovat hudební témata. U Zelenky ani moc ne.“

Zelenka Festival Praha-Drážďany přinesl českou premiéru další kompozice barokního mistra, který působil v Drážďanech, ale k němuž si vzhledem k jeho původu udržují nadstandardní vztah i Češi. Ensemble Inégal představil Missu Sancti Spiritus, jednu ze sedmadvaceti dochovaných mešních kompozic Jana Dismase Zelenky. Na dnešek pak byla ohlášena drážďanská repríza koncertu.

První novodobé provedení skladby se datuje rokem 1981 v Tübingen, její první nastudování a uvedení na českém území bylo nyní v pátek první navíc v tom, že využilo novou kritickou edici díla z roku 2015. Škoda, že koncert nedosáhl k ideálu. Jsme už i v Praze v barokní hudbě zvyklí na bezchybné a dokonalé produkce mezinárodních parametrů. Interpretačně bohužel tentokrát všelicos nedošlo až na konec cesty. Skutečnost, že v oxeroxovaném programu na jednom výrazném místě figuruje u díla chybný název Missa Corporis Domini, je už jen příznačná maličkost. To byla totiž skladba (ZWV 3) uvedená takto v české premiéře loni. Katalogové číslo ZWV 4 skutečně patří svatodušní Misse Sancti Spiritus, jak je správně zmiňována v zasvěceném průvodním textu – a jak zazněla.

Mše Sancti Spiritus měla v katolickém kostele u dvora v Drážďanech „premiéru“ v roce 1723. Je Zelenkovou první, jak připomíná Andrew Frampton, která má zastoupeny slavnostní trubky a tympány a která je ve „slavnostní“ tónině D dur. Název skladby nasvědčuje tomu, že byla zřejmě určena pro Svatodušní svátky, ale doklady potvrzující, že k tomu při té příležitosti došlo, neexistují. Ve skutečnosti ovšem v roce 1723 zazněla mše jako missa brevis, tedy jen s částmi Kyrie a Gloria. Na úplné zhudebnění mešního ordinaria ji Zelenka rozšířil, doplnil o flétnové party a celkově přepracoval o několik let později.

Je zajímavé číst si v průvodním textu různé detaily o skrytých symbolech a rétorických postupech, jimiž skladatel vtělil do konkrétní mše detailní sofistikované odkazy na její liturgické určení, například včetně hudebního vyjadřování protikladu nebes a země. Většinovému posluchači však zůstávají skryty a neodhaleny, stejně jako k němu nepronikne doslovný význam latinského textu. Čeho si spíše všimne, jsou různé hudební techniky a styly, které se během skladby střídají – polyfonické postupy, sborové kontrapunkty, ale také homofonie, k tomu téměř operní árie, instrumentální vstupy… Zajímavé místo se objevilo v druhé skladbě večera, jimiž byly nedlouhé Litaniae Lauretanae ZWV 151: sborové unisono přednášející text „Sancta Maria, ora pro nobis“ – technika podobná jednomu charakteristickému místu v Monteverdiho Mariánských nešporách.    

Ale čeho si posluchač všimne zcela určitě, je výsledná podoba interpretace. A tady si 19. října nemohl nevšimnout nedotažených intonací, občasného nesladění hlasů a hlavně ne zcela strhujícího celkového náboje. Ano, sólisté – sopranistka Gabriela Eibenová, kontratenorista Martin Ptáček, tenorista Virgil Hartinger a basista Lukáš Zeman – měli pěkná místa, ale i některá, zejména v nástupech, vokálně méně jistá. Ano, Dresdner Kammerchor nebyl špatný, ale kompaktně nezněl. Provedení celkově působilo ne zcela dohotoveně. A mezi částmi mše, i litanií, které často jen přestaly, bez pocitu skutečného ukončení, byly prostoje, které spolehlivě odstranily tolik potřebný pocit celistvosti díla. Předpokládanému a žádoucímu dojmu, že se jedná o skutečnou strhující událost, koncert nevyšel vstříc. Značnou úlohu v tom ovšem určitě hraje nulový odstup publika od účinkujících. Je daný mimořádně stísněným prostorem nikdy nedostavěného malostranského kostela Panny Marie pod řetězem, v němž se, kdovíproč, zelenkovské premiéry odehrávají. Publikum je s muzikanty doslova pohromadě, což se může hodit u komorní nebo alternativní hudby, ale vznosné baroko by potřebovalo asi jinou akustiku a jiné pocity.     

U Zelenkovy hudby se často zdůrazňuje její jedinečnost, daná mimo jiné překvapivými, možná až neobvyklými či svéráznými postupy, rytmy a náhlými proměnami. Ano, byly takové okamžiky přítomny i v této mši. Ale o opravdové jedinečnosti její prezentace Adamem Viktorou tentokrát nepřesvědčila. Vyzdvihovaná srovnatelnost Zelenkovy hudby s Bachovou je ostatně sporná a je zbytečné ji řešit. Případnější by bylo porovnávat Zelenku s jeho drážďanskými kolegy a konkurenty, s italskými a dalšími autory, které moc nehrajeme a detailně neznáme, o jejichž skladbách se nicméně vcelku právem domníváme, že se v univerzálním jazyce více méně podobají jedna druhé… Bach je také kontrapunktik, to ano, ale je jiný. A upřímně – často si u něj lze zapamatovat hudební témata a motivy. U Zelenky ani moc ne.

Foto: Hana Blažková