„Apartní variace v tónině B-dur měly v podání violoncellisty Libora Maška svěží eleganci a vytříbený zvuk.“

„Milá a od prvního gesta skromná a empatická Katarzyna Drogosz zahrála na zvukově i vizuálně nádherný kladívkový klavír způsobem, který překonal mnohá očekávání.“

„Objevovat nové hudební horizonty ještě nikomu neublížilo a Olomouckým barokním slavnostem se letos daří vskutku znamenitě.“

Další z koncertů Olomouckých barokních slavností se stal symbolem objevnosti, svobody a pospolitosti, která je v dnešních časech daleko méně samozřejmá. Conventus Quatuor znamená „Setkání čtyř“ a v konkrétním případě šlo o setkání čtyř zemí, čtyř autorů a čtyř souborů. Jednalo se o Arte dei Suonatori z Polska, Solamente Naturali ze Slovenska, Sonatores Pannoniae z Maďarska a české hudebníky, kteří spolupracují se spolkem Kulturní Morava. Cílem bylo představit skladatele hudebního klasicismu, kteří nedosáhli takového věhlasu jako například Mozart a po své smrti byli zapomenuti. Zážitek na čtvrtou hlavně díky fenomenální pianistce Katarzyně Drogosz.

V hudebních dějinách se ukrývá mnoho jmen, která dokážou překvapit. Vedle nejznámějších skladatelů, kteří se vešli do učebnic a slovníků, existují autoři, jejichž zapomenutý odkaz se čas od času vynoří na světlo. Jsou to záblesky, které svědčí o tom, jak neuvěřitelně různorodé a pestré jsou evropské kulturní kořeny. V době hudebního klasicismu docházelo pochopitelně k prolínání národních kultur na území střední Evropy. Hudebníci se setkávali v šlechtických kapelách, sólisté pendlovali po všech koutech Habsburské monarchie a docházelo k inspirativnímu předávání zkušeností.

Koncert zahájila Sinfonia in D Alajose Czibulky, který se narodil v Praze, avšak většinu života strávil v Maďarsku, kde působil jako kapelník a operní režisér. Skladbu otevřelo po způsobu francouzské ouvertury pomalé Adagio, následovalo vzletné Allegro, klasický Menuett a svižné Rondo. Čtyřiadvacet umělců, kteří se sešli v orchestru, hrálo bez dirigenta, což se v první větě mírně promítlo do souhry a méně přesvědčivého dynamického pojetí. Opakování všech repetic se rovněž neukázalo jako šťastné, věta trvala více než 15 minut a byla časově příliš rozvleklá.

Naštěstí v dalších větách už Conventus Quatuor hrál v čím dál lepším rozpoložení. Zvuk se vytříbil a konsolidoval také díky četnějším koncertantním prvkům v partituře na způsob tutti a ripiena; slyšeli jsme nádherně hrající dechové nástroje, jako například flétny, hoboje, ale i trubky a přirozené horny. Také po hudební stránce Czibulkova kompozice posléze přesvědčila vytříbenou elegancí a zajímavějšími hudebními nápady.

O invenci nebyla vůbec nouze v následující skladbě slavnějšího českého rodáka Antonína Rejchy. Jeho virtuózní Variace na Dittersdorfovo téma pro violoncello a orchestr zazněly v přesvědčivém podání violoncellisty Libora Maška. Úvodní apartní téma v tónině B-dur mělo v Maškově podání svěží eleganci a vytříbenou zvukovost. Šestnáctinové běhy prvních variací i následující čísla potvrdily jeho stylově adekvátní uchopení celé skladby. Také orchestr se dokázal dobře adaptovat na hru sólisty, provedení bylo rytmicky preciznější a dynamicky prokreslenější než v případě úvodní skladby večera.

Po přestávce se rozezněla slavnostní a efektní Sinfonia in B-dur Antona Zimmermanna, který se narodil na území českého Slezska, ale za svého skladatele jej považují jak Maďaři, tak Slováci. První větu opět uvodilo zvukomalebné Adagio, tentokrát v podání dechové harmonie. Následující Allegro překvapilo vzrušujícím hudebním výrazem a krásnými melodickými prvky dřevěných nástrojů. Také Allegretto scherzando překvapilo: hravými koncertantními přiznávkami dechové sekce, do níž se tentokráte zapojily i žesťové nástroje. Variačně koncipovaná věta potěšila nástrojovou brilancí všech zúčastněných hráčů, kteří si ji vychutnali jako opravdu vybranou lahůdku. Finální Tempo di Minuetto bylo rovněž ukázkou příjemné souhry, zdařilých jednotlivých sólových výkonů a oslnivě vzletné hudby. Zimmermannova Sinfonia rozhodně patří k živoucímu hudebnímu odkazu minulosti.

Na závěr koncertu zazněl Koncert pro klavír a orchestr C-dur Franciszka Lessela, polského skladatele s českými kořeny a žáka Josepha Haydna. Sólistkou byla polská klavíristka Katarzyna Drogosz, jejíž specializací je hra na historické hudební nástroje. Tato milá a od prvního gesta skromná a empatická interpretka zahrála na zvukově i vizuálně nádherný kladívkový klavír (špičková replika dobového nástroje) způsobem, který překonal mnohá očekávání. V jejím fenomenálním podání se sešly veškeré přednosti stylově pochopené, technicky brilantní a výrazově mnohotvárné hry. V prvé řadě bych rád vyzdvihl její noblesní a nesmírně kultivovanou tónovou kulturu, která zaujala pestrou témbrovou i dynamickou škálou.

Katarzyna Drogosz disponuje rovněž vynikajícím rytmickým cítěním, které se odrazilo v nádherně koncipované agogice hudebních frází, jakož i v naprosto precizně vysázených virtuózních bězích a pasážích. Její excelentní přednes byl také evidentní motivací pro orchestr, který podal v této skladbě nejvyrovnanější a nejpěknější výkon. Katarzyna Drogosz se představila na Olomouckých barokních slavnostech jako fenomenální pianistka a svou výjimečnost potvrdila také v přídavku z tvorby Josepha Haydna. Věřím, že na frenetickou odezvu publika tato skvělá polská umělkyně bude ráda vzpomínat.

Koncert spojených souborů Conventus Quatuor řídila od prvních houslí umělecká vedoucí a zkušená interpretka staré hudby Veronika Mannová. Jak jsem nastínil v úvodu, bylo by bývalo příhodnější, kdyby tak velký soubor vedl erudovaný dirigent. Ačkoli se orchestr skládal z poučených a vnímavých hráčů, kteří příkladně intonovali a kontrolovali ošemetné ladění dobových nástrojů, ne všechny pasáže náročného programu se povedlo koncipovat přesvědčivě. Zejména po dynamické stránce by dirigent mohl ohlídat například ohleduplnější hru orchestru a některých členů vůči sólistce, stejně jako dynamické odstínění a souhru. Přesto se jednalo o koncert mimořádně krásný a poutavý, navíc v kulisách historicky hodnotného Arcibiskupského sálu, který oplývá výbornou akustikou.

Je zapotřebí pochválit také dramaturgii; byla ukázkou progresivní linie v naprosté opozici k hudebnímu konzumu. Ono se někdy vyplatí riskovat cestu do neznáma. Objevovat nové hudební horizonty ještě nikomu neublížilo a Olomouckým barokním slavnostem se letos zatím daří vskutku znamenitě.

Foto: Daniel Berka, Fb festivalu