čtvrtek, 18 říjen 2018 12:43

Dvě symfonie a kupa přídavků navíc

Autor:

 

„Kolik podobných milníků světové hudby orchestr v posledních letech uvedl…?“

„Osmičlenná amplifikovaná vokální skupina zpívající pod značkou London Voices byla skvěle sezpívaná.“

„Sedmá nemohla v mysli doznít. Semjon Byčkov po ní hned přidával. A hodně.“

 

Berio-181017Ceska-filharmonieSemjon-Byckovweb-res021cPetr-Kadlec

 

Není symfonie jako symfonie. Dvořákova Sedmá je tím nejtypičtějším příkladem romantické klasiky. Sinfonia Luciana Beria je naopak vším, jen ne příkladem klasického typu hudby. Česká filharmonie postavila ve čtvrtek obě díla vedle sebe.  

Koncepcí i zvukem je padesát let stará Beriova kompozice ještě stále avantgardou. Semjon Byčkov partituru dobře zná - už dříve ji natočil s Orchestrem de Paris, letos ji uvedl mimo jiné na jaře s Newyorskou filharmonií v sousedství Straussovy Alpské symfonie a v létě se Symfonickým orchestrem BBC na festivalu Proms v Londýně vedle Stravinského Svěcení jara. Není divu, že dílo navrhl i pro své pražské angažmá. Tím spíše, že se tu hrálo kdovíkdy naposledy, pokud vůbec. Zároveň však v obvyklých programech České filharmonie šlo téměř o plácnutí do vody. Kolik podobných skladeb, uváděných jako milníky světové hudby druhé poloviny dvacátého století, orchestr v posledních letech uvedl? Messiaenovu Symfonii Turangalila z roku 1948. To bude tak vše. A ta je proti Beriově Sinfonii sice dvojnásobně dlouhá, také novátorská, ale přece jen o něco méně zvukově výlučná.

Berio napsal pro velký orchestr a osm hlasů poměrně kakofonickou koláž. Její podstata spočívá jak v symfonickém zvuku, tak ve vokálech, jak v citacích z jiné hudby, tak v textech. Výsledkem je zvuková masa, chvílemi ohlušující tónovými shluky, chvílemi pobaveně vršící citace z jiné hudby, do níž ústrojně a zvukomalebně vklouzávají v apartních souzvucích lidské hlasy a jindy z ní trčí souběžné drmolení úryvků textů, kterým není třeba rozumět a skutečně ani rozumět není, i když jsou to texty závažné. O to víc vyčnívá malý žertík, když se náhle zřetelně ozve „Thank you, Mr Bychkov“. Hudbu vedl šéfdirigent s přehledem, osmičlenná amplifikovaná vokální skupina zpívající pod značkou London Voices byla skvěle sezpívaná, s jistotou intonující a se stejnou jistotou realizující své vstupy do poměrně složitých struktur. Filharmonici se s nezvyklým úkolem popasovali dobře, výsledek byl barvitý, zajímavý.

 

Berio-181017Ceska-filharmonieSemjon-Byckovweb-res023cPetr-Kadlec

  

V jednom z ohlasů na londýnské provedení Beriovy Sinfonie se o díle píše jako o „zany patchwork“, což se dá přeložit různě – jako mozaika s prvky šaškárny i jako bláznivá slátanina. Také se tam píše o charakteristické taktovce Semjona Byčkova. Přeložit se to dá různě, jako pochvala i jako diplomaticky řečená výhrada. To by bylo na samostatnou poznámku. Ono totiž také z pohledu pražského posluchače je jeho gesto „charakteristické“. Není příliš krásné ani podrobné. Z pohledu hráčů můžete slyšet názor, že toho moc neukazuje. Přesto s ním rádi hrají, přesto je to dirigent s velkým renomé a s prestižními úkoly. Gesta evidentně nejsou vše.  

Dvořákova Sedmá symfonie stála v programu spíše proti Beriovi než vedle něj. Potřebuje úplně něco jiného – tradiční detailní práci, nuance odstínů, náznaky hravosti i dramat, místa závažnosti a místa odlehčení, krásný, vyzpívaný i korigovaný orchestrální zvuk. Nelze se ubránit dojmu, že byla v celkovém dojmu nakonec trochu moc hlučná a jakoby i povrchní. A ani nemohla v mysli doznít. Semjon Byčkov po ní hned ještě přidával. A hodně. Nejprve Brahmsův Uherský tanec, s nímž orchestr úplně ztotožněn nebyl, a pak dva Slovanské tance, pomalý a rychlý. Už to takhle bylo i o dva týdny dříve. V Praze není zvykem hrát v abonentních večerech dalších dvacet minut přídavky – přidávají jen hostující orchestry. Tentokrát evidentně šlo o využití příležitosti ohrát si je před velkým zájezdem.

 

Berio-181017Ceska-filharmonieSemjon-Byckovweb-res013cPetr-Kadlec

 

Foto: Petr  Kadlec

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.