pondělí, 06 červenec 2020 13:38

Mistři na zámeckém návrší

Autor:

„Od počátku držela koncert Martinů Voices křišťálová intonace a do nejjemnějšího dechu ohlídané souznění.“

„Zralé, působivé, příjemně se poslouchající dílo, bez avantgardních ambicí, moderní sdělná hudba.“

„Česká Sinfonietta dává radostně k dispozici své mistrovství Radku Baborákovi, který je v tomto případě inspirujícím dirigentem: tahounem i garantem.“

 

7

 

Po sobotním „dni sólistů“ byla na festivalu Smetanova Litomyšl neděle dnem, který ozdobily dva vynikající soubory. Na nádvoří zámku nadchl večer muzikalitou Radek Baborák se svým orchestrem Česká Sinfonietta. V piaristickém chrámu, který je dějištěm duchovněji vyznívajících koncertů, exceloval předtím na zámeckém návrší v mistrovství souzvuků komorní sbor Martinů Voices.

Hodinový program otevřel sbormistr Lukáš Vasilek mimořádně působivě. Provedení Allegriho Miserere situoval totiž do prostoru nad hlavami posluchačů. Předzpěvák stál vpravo na empoře, hlavní sbor na kůru a menší sbor, v jehož odpovědích se opakuje nezapomenutelný skok sopránu k nejvyššímu tónu, zpíval z lávky, kterou architekti při rekonstrukci chrámu zavěsili vysoko v příčné lodi. Od počátku držela koncert křišťálová intonace a do nejjemnějšího dechu ohlídané souznění zpěváků, od první do poslední skladby k němu patřila atmosféra výjimečnosti.

 

13

 

Allegriho žalm Miserere z první poloviny 17. století obestírají legendy. Zpíval se v Sixtinské kapli a měl tam moderně řečeno exkluzivitu. Kopíroval se jen podle sluchu. Pokud dodnes vzbuzuje skladba až mysteriózní asociace, je to ale především jejím hudebním ustrojením. Je známá z až magicky znějících nahrávek sborů s chlapeckými soprány. Martinů Voices za nimi nezůstávají příliš pozadu – a akustika velkého kostela jim ještě pomohla. Na další skladby se už přesunuli dolů a dopředu, před publikum. Brittenovo Te Deum, komorní kantáta „Tebe, Bože, chválíme“ s oslavným anglickým textem, je raným dílem ze třicátých let, jedním z prvních děl, které mu vyšlo tiskem. Je blíž tradičnímu anglikánskému repertoáru z počátku dvacátého století než pozdějšímu Brittenovu novátorství, ale je to hudba barevná, zajímavá, poutavá, melodická. Sborový part po celou dobu podmalovávají varhany a z příjemně znějící sazby vystupuje pěkné sopránové sólo.

Ve světové premiéře Martinů Voices uvedli docela rozměrný sborový cyklus No Promises (Žádné sliby) od Jiřího Gemrota. Zhudebnil v něm texty anglicky píšícího současného básníka Richarda Hoffmana, hlasy harmonicky podporuje smyčcové trio. Autor se nezapřel, přidal sboru do repertoáru pokojnou, spíše baladickou a přemýšlivou hudbu s výraznými sestupnými motivy, hudební vyprávění, uvažování, nijak přehnaně naléhavé nebo zatěžkané. Přesný obsah textů se bohužel nedal dešifrovat, tištěnému programu by pro plné porozumění skladbě jejich zařazení bývalo slušelo, ale bylo zřejmé, že jde o filozofující vážnou poezii. Něco může napovědět skutečnost, že se k Hoffmanovým básním skladatel dostal, když psal sborovou kompozici pro Terezín Music Foundatin. Jeho „Rune“ tak loni zazněla ve Španělské synagoze na Pražském jaru. Mnohé napovídá i autorovo vyjádření k výběru dalších Hoffmanových textů, že „…v nich musel slyšet hudbu“. A výrazný úryvek „There are no promises“, který dal cyklu zpětně název, je nepřeslechnutelně v hudebním toku zhudebněn „bez hudby“, je sborem jen vyřčen. Zralé, působivé, příjemně se poslouchající dílo, bez avantgardních ambicí, moderní sdělná hudba.

 

11

 

Další krásnou položkou nápaditě a neotřele sestaveného programu bylo Pět černošských spirituálů Michaela Tippetta. Britský autor, v našich očích a uších asi natrvalo zastíněný Benjaminem Brittenem, je vtělil do oratoria Dítě naší doby, které bylo jeho odpovědí na nacistické pogromy během Křišťálové noci v roce 1938. Zklamání nad tichým souhlasem s holocaustem spojil v díle s nadějí spojenou s cestou do zaslíbené země. Spirituály později upravil do samostatné koncertní podoby – a je to mistrovské zpracování, nádherně prokomponované, se sóly, odpověďmi, krásnými širokými harmoniemi, houpavými rytmy, trsy akordů, strmými crescendy a decrescendy, pomalé i rychlé… Černošský projev šikovně stylizuje, melodie cituje, ale vytváří z nich umělecké evropské ohlasy. Skoro až jakési meditování nad spirituály.

Sboru Martinů Voices se sugestivně deklamujícím a naléhavě ukazujícím sbormistrem netřeba vůbec nic vytýkat, zaslouží jen a jen obdiv za detailní interpretační propracování všeho, co bylo na programu, za vokální mistrovství a muzikalitu. Líbivá, melodicky chytlavá a harmonicky vokální skladba Juliana Bonda "Ye Shall Have a Song“ byla pak v podobě přídavku šikovně zvolenou tečkou navazující na Tippettovu hudbu.

 

14

 

Neméně dokonalý byl večer orchestr Česká Sinfonietta. Do atmosféry přirozeného soumraku vnesl na nezastřešeném nádvoří zámku přesné stylové cítění, intuitivní muzikalitu a hlavně ochotu „jít“ v daný okamžik za dirigentem a přinést v radostném naladění to nejlepší možné. Těleso je skutečný „all-star orchestra“, podobně jako třeba festivalový orchestr v Lucernu. Sedí v něm vedle sebe koncertní mistři a další první hráči stálých orchestrů, známí sólisté a členové komorních souborů. U prvního pultu se během večera vystřídali houslisté Martina Bačová a Milan Al-Ashhab, byli tu lidé z Pražských a rozhlasových symfoniků, celý Epoque Quartet… hobojistka Jana Brožková… i fagotista Václav Vonášek, který je u Berlínských filharmoniků… Všichni shodně dávající radostně k dispozici své mistrovství Radku Baborákovi, který je v tomto případě inspirujícím dirigentem: tahounem i garantem, inspirátorem i tím, kdo určuje charakter interpretačního názoru.

 

6

 

Předehra k Mozartově opeře Don Giovanni dostala ideální vyváženost kontrastů, tajemnost, hravou pohodovost i údernou ráznost, přesně odhadnuté kontrasty, podařilo se ji krásně vygradovat. Dramma giocoso. Přesně. Mozartův Koncert pro lesní roh č. 3 obdařil Radek Baborák měkce nasazovanými tóny, i v těch největších akcentech bez plechového zvuku, dokonalou artikulací, odvážnými nárazy i úžasnými ztišeními, v kadenci nenápadnými mistrovskými detaily, ve finále skvělým rychlým tempem... S orchestrem si rozuměl dobře v souhře a v rozkošných přiznávkách i v nejrůznějších přechodech. Umí překvapit, ale nikdy nesáhne ke svévoli, ví, co už by bylo moc.

 

15

 

Rumunské lidové tance v aranžmá Bély Bartóka byly zemité i lyrické, neoklasické i lidové, kontrastní, kouzelně vypointované, v detailech zvukových barev mimořádně muzikální, v závěru ve zrychlení strhující. Po celý večer bylo zřejmé, že akustika nádvoří snese a předá publiku nejen plný zvuk, ale i ta nejtišší pianissima. Radek Baborák si je dovolil i v Beethovenově Sedmé symfonii. Zněla nádherně komorně, měla všechny myslitelné nuance od jemnosti po vojáckost, ideálně vyjádřila styl vrcholného vídeňského klasicismu i jedinečnost Beethovenova hudebního jazyka. Představila autora jako naprosto živého. Nic nevyznělo přehnaně, jednotlivé věty měly přesně vyhmátnutý charakter, finále vygradovalo ke strhujícímu účinku. Radek Baborák se projevil jako přirozený vůdce. Jeho sestava nehrála ani trochu dutě, masivně nebo rutinně. Naopak: Beethovenova hudba, i předchozí díla, dostala podobu, o které se směle dá hovořit jako o ideální.

 

3

 

10

 

4

 

9

 

Foto:archiv festivalu 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.