neděle, 05 červenec 2020 13:19

Den sólistů

Autor:

„Kozák hrál klidně, bez velkých gest, neokázale, introvertně, bezchybně, v intimním prostoru obrazně i doslova velmi blízko posluchačům.“

„4 sóla pro pana Bacha byl odvážný počin – dramaturgicky, pořadatelsky, interpretačně i akusticky.“

„Magický večer, během něhož virtuozita sloužila prožitkům a zážitkům a Bachova hudba kouzlila v čase a prostoru ve prospěch dotyku s věčností.“

 

20

 

Sobota s datem čtvrtého července by klidně mohla vstoupit do dějin operního festivalu Smetanova Litomyšl jako „den sólistů“. Nezpívalo se v něm, nevystoupil žádný soubor, ani orchestr, ani duo. Hráli jen a jen instrumentální sólisté. Bylo jich ve dvou koncertech pět. Čtyři si rozebrali Bacha, jeden se věnoval Smetanovi a Chopinovi.

Tím, kdo se pustil do dvojice zajímavě příbuzných autorů, byl sedmadvacetiletý pianista Marek Kozák. Měl pro letošek původně úplně jiné plány, týkaly se hodně Beethovena, Dvořáka… Pandemie je změnila i jemu. Když Smetanova Litomyšl měnila program na komorní, přijal pozvání, aby vydal počet ze svých dřívějších let, kdy se věnoval díky přípravě na soutěže jak Bedřichu Smetanovi, tak Fryderyku Chopinovi. Ostatně, v roce 2015 se dostal na Chopinově varšavské soutěži do semifinále, jinými slovy – postoupil mezi dvacet nejlepších klavíristů ze čtyř set osmdesáti přihlášených. I když pak Chopina maličko opustil, aby se mohl intenzivněji zase věnovat i jiné hudbě, zůstal mu evidentně jedním z nejbližších autorů.

 

12

 

Marek Kozák hrál pro hrstku lidí v maličkém barokním zámeckém divadélku už o den dřív a stejný program tam měl i v sobotu v podvečer. Chopinem končil. Jeho Andante spianato a Velkou brilantní polonézu Es dur, známou a chytlavou rozsáhlou skladbu, využil jako přirozený vrchol hodinového programu. Dal jí vše, co potřebuje: virtuózní nadhled, velkorysost, poezii i tempové vygradování. Jako ten, kdo Chopinovu světu opravdu rozumí, se projevil i předtím

v mazurkách, v nichž se tanečnost krásně provázala s básnivostí a zvýrazněné motivy s pavučinami figurací, aniž by v nich jakkoli bylo bezděky zřetelné, jak jsou těžké. Naprosto přesvědčivě a suverénně se Kozák vyrovnal i se Smetanovými skladbami. Cítí je poeticky, v polkách rozkošně zachycuje tanečnost, aniž by z nich trčela, v Českých tancích vyzdvihl charakterizační prvky, aniž by však Oves a Furiant jakkoli klopýtaly. Hraje oba romantiky klidně, bez velkých gest, pomáhá si graciézními pohyby. Hrál neokázale, introvertně, bezchybně, v intimním celodřevěném prostoru obrazně i doslova velmi blízko posluchačům, program vyzněl dokonale.

 

11

 

S Markem Kozákem jsme v únoru publikovali rozhovor v souvislosti s jeho účinkováním s rozhlasovými symfoniky ve zřídka uváděném Klavírním koncertu Vítězslavy Kaprálové (Čtěte ZDE). Je evidentní, a bylo tehdy z vystoupení jasné, že jde o všestranného mladého umělce, který je s imponující zralostí schopen diferencovaně se postavit za různé autory, dát hudbě tvář a jedinečnost a přesvědčit o hraných skladbách s plnou vážností. Působil tak i při litomyšlském recitálu.

 

16

 

Večerní koncert nazvaný „4 sóla pro pana Bacha“ umístili organizátoři na zámecké nádvoří. Byl to odvážný počin. Dramaturgicky, pořadatelsky, interpretačně i akusticky. Ve všech čtyřech parametrech vyšel na výbornou. Neobvyklý projekt nejen v Litomyšli, ale v českém koncertním provozu vůbec, soustředil na jedno pódium z Bachova odkazu čtyři skladby pro jeden nástroj: Suitu pro sólové violoncello č. 1 BWV 1007, Italský koncert BWV 971, Suitu pro sólovou harfu e moll BWV 996 a Partitu pro sólové housle č. 3 BWV 1006. Nic víc a nic méně. Vše měli v rukou čtyři známí čeští interpreti, každý zcela sám, na pouhou – či celou? – čtvrthodinku.

 

6

 

Vyšel z toho přes relativní velikost prostoru pod otevřeným nebem mimořádně soustředěný, nekomerční, intimní, kontemplativně působivý a ztišený koncert. Jiří Bárta hrál violoncellovou suitu pokorně, klidně, jakoby z jiného světa, často v té nejtišší možné dynamice, a přece zcela zřetelně a slyšitelně. Lukáš Klánský se u křídla Petrof zhostil třívěté skladby určené pro dvoumanuálové cembalo dostatečně perlivě, vyrovnaně, komorně. Jana Boušková zahrála suitu psanou nejspíše pro loutnové cembalo měkce a zněle. A Jiří Vodička uzavřel čtyřrecitál známou houslovou partitou, vyvolávající pocit, že hrát na housle vícehlas je docela snadné.

Ani v jednom případě samozřejmě nešlo o snahu o přísně historicky poučenou interpretaci. V Bachově době se nehrálo ani na klavír, ani na harfu takových konstrukcí, které se užívají dnes. Violoncello a housle se od jeho dob změnily minimálně, ale vývoj, mající nemalý vliv na zvuk a interpretaci, se odehrával v ostrunění a tvaru smyčce. Tento večer nicméně nešlo o autentickou podobu staré hudby, ani jeden ze čtyř sólistů není a nechce být v tomto směru specialistou. Šlo o něco jiného: o magický večer, během něhož virtuozita nenápadně a neokázale sloužila prožitkům a zážitkům a během něhož se Bachova hudba, ve své době mající určitě také instruktivní funkci, proměnila jen a jen v tóny, kouzlící v čase a prostoru ve prospěch dotyku s věčností.

 

1

 

100

 

2

 

22

 

Foto: archiv festivalu 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.