„Souhra a dialog dvou sólistů, kteří na sebe slyší, byly jedním z atributů mimořádného odpoledne, naplněného oboustrannou vděčností za sdílení živé hudby.“

„Líbezně naléhavý zvuk houslí plný překypujícího citu a oproštěný od sentimentu, tak zněl Suk v podání Jiřího Vodičky.“

„V druhé větě Franckovy sonáty upoutal Miroslav Sekera jakoby mimochodem kladenými akordy, které však měly velikou vnitřní sílu a účinek na posluchače.“

Natěšení a usměvaví hráči na jedné straně, vstřícní a silných hudebních zážitků dychtiví posluchači na straně druhé. Taková byla atmosféra prvního vystoupení koncertního mistra České filharmonie houslisty Jiřího Vodičky a klavíristy Miroslava Sekery před publikem po čase zrušených koncertů. V rámci Letních koncertů České filharmonie, tentokrát ve spolupráci s Českým spolkem pro komorní hudbu, vystoupili ve Dvořákově síni pražského Rudolfina v neděli 14. června.

Zhruba hodinový koncert bez přestávky byl ukázkovým příkladem vzájemné komunikace a napojení posluchačů s hráči. Pozorné a poučené publikum, které obsadilo zhruba třetinu parteru Dvořákovy síně, vděčně přijímalo postupně gradující položky programu, hudebníci tuto podporu vnímali a předváděli výjimečné výkony.

Je nošením dříví do lesa opakovat, jaké má Česká filharmonie štěstí na výrazné osobnosti, které v současnosti zastávají post koncertních mistrů. Josef Špaček, Jiří Vodička a Jan Mráček jsou vrcholní virtuosové, přitom každý z nich je založením jiný a je to slyšet jak na koncertech, kdy vedou orchestr a otiskují do jeho hry svou osobnost, tak ze sólových vystoupení. U Jiřího Vodičky oceňuji, s jakou vnitřní ukázněností krotí svou energii ve prospěch celku (orchestru) a v sólových vystoupeních ji zase uvolní, ovšem s neustálou sebekontrolou a maximální koncentrací. Miroslav Sekera, mimochodem interpret nedávno vydaného skvělého lisztovsko-smetanovského CD, patří do absolutní české klavírní špičky a svými sólovými vystoupeními připravuje posluchačům nezapomenutelné zážitky. A právě souhra a dialog dvou sólistů, kteří na sebe slyší, byly jedním z atributů vskutku mimořádného odpoledne, naplněného oboustrannou vděčností za sdílení živé hudby.

„Jsou ovšem myšleny spíše pro amatéry, avšak nepsali Beethoven a Schumann také kdysi zcela malými prostředky a jak?“ napsal Antonín Dvořák nakladateli Simrockovi o svých Romantických kusech, op. 75. Tyto „malé skladby“ jsou dodnes „povinnou“ ozdobou repertoáru houslistů, kterou publikum miluje. Jak by ne, když už s prvními tóny Cavatiny zarezonuje něco důvěrně známého, spojeného s našimi kořeny. Dvořák sice svou kompozici nazval „drobnostmi, maličkostmi“, ale pro svou líbeznost je stále oblíbená. První takty v podání Jiřího Vodičky zněly tak vřele, intimně, a přitom naléhavě, že vyvolaly znatelné citové souznění auditoria s interprety. Nezaměnitelný – energický a velmi kultivovaný – Vodičkův tón se zaskvěl v Capricciu, v Romanci zase Miroslav Sekera upoutal citlivým vyjádřením zamyšlenosti, zádumčivosti. Závěrečná Elegie, kterou Vodička zahrál lkavě žalujícím způsobem, je dokladem Dvořákova mistrovství, jak si pohrát s jedním jednoduchým motivem, tak trochu i s posluchačem, ale především věnovat interpretům citem nabitý kus, v němž mohou projevit svůj um.

Sukova Pohádka je další skladbou, která je nám blízká, která nás provází od dětství, máme ji v uších i – trochu nadneseně řečeno – v srdcích. Líbezně naléhavý zvuk houslí plný překypujícího citu a oproštěný od sentimentu, tak zněl Suk v podání Jiřího Vodičky. Nebylo to ovšem jen houslové sólo, ale jednota houslí a klavíru, vzájemné proplétání, ovlivňování a inspirace, co povýšily tento hudební skvost na jedinečný zážitek.

Čtyřvětou Sonátu pro housle a klavír A dur, op. 120 složil César Franck v roce 1886 jako svatební dar pro houslistu Eugèna Ysaÿe. Zhruba třicetiminutová skladba, která je považována za jedno z nejzajímavějších děl pro housle a klavír, korunovala nedělní odpoledne v Rudolfinu a její zařazení do programu svědčilo o tom, že oba hudebníci pojali tento koncert se vší vážností a odpovědností. Franckova sonáta totiž není na první poslech ani líbivá, ani přespříliš vstřícná vůči posluchači, který se musí na to, co se na pódiu odehrává, soustředit. O to víc je pak odměněn. Pánové Vodička a Sekera hráli virtuózně, nelze vyzdvihnout či potlačit přínos jednoho na úkor druhého.

Po niterné první větě Allegretto ben moderato zahrané s hlubokým vhledem a empatií upoutal v druhé větě Allegro klavírista jakoby mimochodem kladenými akordy, které však měly velikou vnitřní sílu a účinek na posluchače. Houslista tu zase ukázal až extrémní polohy svého umění – ostře energickou hru na jedné straně a hluboké zamyšlení na straně druhé. Ve třetí větě Ben moderato: Recitative-Fantasia vyniklo houslové sólo a ve čtvrté větě Allegretto poco mosso oba hráči předvedli nespočet tváří svého umění – od schopnosti vyjádřit jemný cit až k emocionální smršti. Vystavět tuto sonátu tak, aby byl posluchač zvědavý na to, co přijde v dalším taktu, vyžaduje velkou zkušenost a muzikalitu. A také neokázalou virtuozitu, která slouží hudebnímu sdělení. Oba hudebníci tyto nároky s velkým entuziasmem naplnili a připravili posluchačům na jednom z prvních koncertů po době hudebního půstu silný zážitek.

Je takřka neuvěřitelné, že po tak náročném programu přidal Jiří Vodička s vydatným příspěvkem Miroslava Sekery jednu z nejvirtuóznějších skladeb houslové literatury – Bazziniho Rej skřítků. A zahrál ji s takovým espritem a tak lehoučce, jako by neměl v rukách náročný program. Zkušené obecenstvo se nechalo strhnout a vyprovodilo muzikanty s hlasitými výkřiky bravo. A kdo nebyl na nedělním koncertě přítomen, může si nahrávku této Bazziniho skladby pustit na YouTube. Jiří Vodička s Miroslav Sekerou ji totiž na počátku června nahráli v prázdné Sukově síni.

Foto: Ilustrační – archiv KlasikyPlus, Petra Hajská, Pixabay