„Také Ohlédnutí hrne takřka nekonečný proud slov, který Adam Plachetka přednáší, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.“

„Bludička na ponurosti neubírá. Má však i své světlé momenty, které Adam Plachetka opět dokonale podtrhuje svou interpretací.“

„Celý cyklus je sám o sobě, geniální myslí Schuberta, dokonale dramaticky vystavěný.“

Druhý týden letošního alternativního Pražského jara završil pondělní recitál Adama Plachetky s raritním programem. Teprve podruhé v historii festivalu zazněl kompletní písňový cyklus Zimní cesta romantického skladatele Franze Schuberta. Za klavír ve Dvořákově síni Rudolfina usedl David Švec.

Nebýt toho, že nám moderátor letošního ročníku festivalu Ondřej Havelka hned v úvodu prozradil, že skrze obrazovky počítačů a jiných zařízení nahlížíme do Dvořákovy síně, nejsem si jistá, že bych to odhalila. Sál získal pro recitál úplně jiný vizuál, než jsme zvyklí. Celý prostor včetně pódia zahalila tma, kterou prosvítilo jen pár reflektorů či světelných panelů, měnících v průběhu koncertu své barvy.

Díky online přenosu jsme mohli také zhlédnout předtočený rozhovor Ondřeje Havelky s oběma protagonisty večera – basbarytonistou Adamem Plachetkou a klavíristou Davidem Švecem, který je současně dirigentem opery Národního divadla. Rozhovor se pochopitelně stočil i směrem k tematice celého cyklu a jeho náladě, k čemuž Adam Plachetka poznamenal: „Ten příběh (poutníka) nevidím tak tragicky. Mám z vyznění posledních písní pocit, že mu to samotnému vůbec nevadí, že konečně našel svůj klid, svůj smysl, že vlastně odchází, ale odchází tam, kam sám chce.“ A svou interpretací nám v následující hodině a čtvrt vysvětlil, co těmito slovy mínil.

Cyklus Zimní cesta byl Franzem Schubertem dokončen v roce 1827, tedy rok před skladatelovou předčasnou smrtí. V písních se Schubert opírá o básně svého vrstevníka Wilhelma Müllera, který zesnul již v roce dokončení písňového cyklu. Čtyřiadvacet písní líčí pouť mladíka, který se zklamal v lásce a hledá, procházeje zimní mrazivou krajinou, kde by našel klid. Z toho plyne, že celkově má cyklus velmi pochmurnou náladu, nicméně charakter jednotlivých písní není jednostranný. Občas k nám zazáří i světélko naděje či úleva v odpočinutí.

Do cyklu nás přivádí skladba Gute Nacht (Dobrou noc) v mollovém tónorodu. Není ještě tragická ani dramatická, přesto interpretovaná velmi procítěně s mnoha barevnými a dynamickými odstíny. To druhá píseň Die Wetterfahne (Korouhvička) je o poznání energičtější až zlostná. Ve třetí, Gefrorne Tränen (Zmrzlé slzy), vypravěč kolísá mezi náladami, což Adam Plachetka umně převedl do ostře kontrastovaných frází. Následující Erstarrung (Strnulost) prozrazuje svou dramatičnost již v předehře klavíru a při poslechu se nemohu ubránit myšlenkám na jinou, velmi známou Schubertovu píseň – Erlkönig. Snad pro tu nezadržitelnost, se kterou se vpřed valí jak drobné figurace v klavíru, tak pěvecká linka.

Píseň pátá, Der Lindenbaum (Lípa), naopak už předehrou naznačuje, že přišel čas oddechu – poutníka i posluchače (nikoliv však klavíristy a zpěváka). Klavírní part je náhle prosvětlenější, zpěv až poetický: „U studny, tam před vrátky, rozkládá lípa svůj stín: A já v něm často sedávám a dlouho, sladce sním.“ Po předešlých částech působí jako pohlazení. Ne však zcela. Druhá sloka už začíná opět nabírat na závažnosti – slov i výrazu –, která vyvrcholí ve zvolání: „Tu zavál prudký vítr a tvář mi zbičoval!“ Poté se zase uklidňuje milými vzpomínkami: „Pořád ji slyším šumět: Tady bys našel klid!“ To tam je však něžné rozjímání, další píseň (Wasserflut – Vodní proud) přináší opět nářek a nesmírnou těžkost, kterou pociťujeme od zpěváka i klavíristy. Na tu navazuje jen velmi nesměle píseň Auf dem Flusse (Na řece): klavír má jen přiznávku a i part zpěváka je sazbou i dynamikou opatrný. V druhé sloce se v levé ruce klavíru objevuje melodie, zatímco přiznávky pravé ruky zůstávají tytéž. Píseň nabírá na obrátkách a poté se zase zklidňuje. Pro oba umělce je skladba nesmírně náročná na výraz, aby měla kýžený tah a účinek. Také Rückblick (Ohlédnutí) patří k písním vnitřně prudce kontrastovaným – avšak v opačném pořadí než předchozí. Od předehry je jasné, že líčí drama. Je velmi svižná a hrne takřka nekonečný proud slov, který Adam Plachetka přednáší, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Celkově je cyklus převážně sylabický a jen málo veršů se opakuje. O to obdivuhodnější je, že Adam Plachetka zpíval celý večer zpaměti bez jakékoliv opory.

Devátá Irrlicht (Bludička) přináší opět trochu klidu, byť na ponurosti neubírá. Má však i své světlé momenty, které Adam Plachetka opět dokonale podtrhuje svou interpretací. Vedle toho Rast (Odpočinek) klame názvem – poutník totiž nenalézá klidu ani v odpočinutí. Píseň nabízí celou škálu různých poloh a afektů. Frühlingstraum (Sen o jaru) je jako světlo na konci tunelu: „Jak nad zelenou loukou zpěv ptáků hlaholil.“ Ne však na dlouho, protože v tomto cyklu idyla netrvá nikdy dlouho: „Tma kol a chladno ve mně, jen havraní zněl křik!“ Dvanáctá píseň Einsamkeit (Osamění), která uzavírá první polovinu cyklu, je jakoby v odpovědi na tuto nespravedlnost až zuřivá.

Druhou polovinu cyklu otevírá Die Post (Pošta), která svými rozklady obratů kvintakordu připomíná písničku „Jede, jede poštovský panáček“ a vyjadřuje naději – sice marnou, ale přesto poutníku působící svým způsobem radost. Der greise Kopf (Stařecká hlava) už podle názvu nevypadá na kdovíjakou veselici – ale překvapuje: poutník ve skutečnosti, že je blíže stáří, nachází potěšení. Jenže to bylo jen zdání – šedovlasý není a má znovu daleko k umírání: „Proč mě mé mládí straší?“, což je paradox, vezmeme-li v úvahu, že ani básníka, ani skladatele mládí nestrašilo dlouho. Die Krähe (Vrána) poutníka doprovází na všech cestách a on se jí zlostně ptá: „Pověz mi, vráno černá, zdali je aspoň jediná milá až k hrobu věrná?“ V Letzte Hoffnung (Poslední naději) jsme svědky pěkné oční komunikace mezi zpěvákem a klavíristou.

Im Dorfe (Ve vsi) obsahuje opět i ty světlejší okamžiky, zatímco Der stürmische Morgen (Bouřlivé ráno) je věrné svému názvu – bouřlivá byla již předehra a Adam Plachetka na ni adekvátně reagoval svým projevem. Klavír je v této písni až beethovenovský a celá skladba je velmi bryskní. Täuschung (Klam) je pro mě rozporuplná – po stránce hudebního výrazu na mě působí jako další spočinutí na cestě plné vzrušení, zoufalství a ponurosti. Verše však hovoří o něčem jiném: „Kdo je jak já ubohý, ten mívá klamné představy.“ A zpěvní linka jako by si toho klamu nevšímala. Der Wegweiser – Rozcestník před poslední čtveřicí je také relativně poetický – poutník zpívá o tom, jaké cesty si volí, jak se straní lidí a měst, v jeho výpovědi není mnoho dramatického, spíše zoufalého, až odevzdaného a smířeného.

Das Wirthaus (Hostinec) připomíná svou náladou Stařeckou hlavu – poutník přichází ke hřbitovu. Akordická předehra vyjadřuje klid a i melodie zpěváka působí vyrovnaně: „Unavený poutník je zde vítaný.“ Opravdu přichází tam, kam sám chce, jak říkal Adam Plachetka v úvodním rozhovoru. Pak ale nastává zvrat – poutník je odmítnutý a zlostně, že ho ani smrt nechce přivítat, zpívá: „Potáhnu tedy dál s poutnickou holí svou!“ Mut! (Odvahu!) je píseň plná odhodlání, kuráže, možná až trucu a vzdorovitosti, naopak Die Nebensonnen (Sluneční zjevení) přináší ten dlouho hledaný klid a smíření. Poslední Der Leiermann (Flašinetář) začíná dudáckou kvintou, která píseň nejen uvádí, ale i celou provází. Píseň je jakoby lidovým vyprávěním, zdánlivě vzdáleným od tématu. Líčí starého muže, flašinetáře, který hraje venku v zimě, ale lidé ho míjejí. Jeho hru patrně znázorňuje motiv klavíru, který prokládá pěvecké fráze, a poutník v něm nachází sobě rovného. Celá píseň pomalu zmírá, až utichá docela.

Celý cyklus je sám o sobě, geniální myslí Schuberta, dokonale dramaticky vystavěný – jednotlivé písně jsou vzájemně vyvážené, byť převládá pochmurná atmosféra. Ty skutečně drásavé jsou prokládány drobnou nadějí, jiné obsahují prudký kontrast samy v sobě. Adam Plachetka dokázal ruku skladatele naprosto bez zaváhání následovat a vykreslit i ty nejjemnější detaily každé písně. Předvedl se výsostně jako zpěvák, ale také jako vypravěč. Nebylo pochyb o tom, že nejen ví, o čem zpívá, ale že si během práce na cyklu, který vydal v loňském roce i na CD, vytvořil jasnou představu o hlubší filozofii díla. Kromě toho předvedl program trvající téměř hodinu a čtvrt bez sebemenší přestávky a odpočinku. Stejnou měrou je nutné ocenit i Davida Švece za klavírem, který mu byl po celou dobu dokonalým a souznějícím partnerem.

Krásný, cituplný a výjimečný hudební večer zakončil pár slovy na rozloučenou Ondřej Havelka, který mimo jiné pozval obecenstvo ke sledování následujícího koncertu Pražského jara, ve kterém se ve svém festivalovém debutu představí brněnský rodák, dirigent Robert Kružík před Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, a to ve středu 27. května.

Foto: Pražské jaro – Ivan Malý, Pixabay