„Sólový part je velmi virtuózní a Milan Paľa jej zcela ovládl.“

„V průběhu večera jsme byli svědky maximálního nasazení a soustředění.“

„Výjimečný koncert, vzhledem ke koronaviru opět ve výjimečných, ale přínosných podmínkách.“

Jubilejní 75. ročník Pražského jara zavítal poprvé ve své historii také do Brna. Koncert soudobé hudby se odehrával ve foyer Janáčkova divadla, nicméně přenos, který jsme mohli sledovat živě online, začal u žirafy – totiž u jezdecké sochy Jošta, která se stala novým populárním symbolem Brna. Odsud se kamera s rychlostí blesku přesunula kolem Místodržitelského paláce, kde sídlí Moravská galerie, a univerzitního kina Scala průchodem do parčíku naproti Janáčkovu divadlu, kde byla před třemi lety během tehdejšího Moravského podzimu vysazena lípa k poctě prezidenta Masaryka. Náhoda tomu chtěla, že tehdy shromážděné sbory při jejich společném zpěvu státní hymny neřídil nikdo jiný než dirigent nyní přenášeného koncertu: Pavel Šnajdr, zakladatel Brno Contemporary Orchestra.

Brno Contemporary Orchestra vznikl v roce 2011 a pod vedením Pavla Šnajdra, který je absolventem nejen oboru dirigování, ale i kompozice, se soustřeďuje na tu nejsoučasnější hudbu, jakou si lze představit. Přestože je to repertoár posluchačsky obvykle velmi náročný, ansámbl si našel své stálé publikum, které má dostatek odvahy vydat se do neznámých a spletitých vod soudobé kompozice. Středeční večer si pak „odehrál“ svůj debut na Pražském jaru.

Přenosem nás opět provedl Ondřej Havelka, který v úvodu k programu koncertu poznamenal: „Myslím si, že modernisté budou nadšeni a ti hudbymilovní, kteří preferují klasicistní či romantický repertoár (tím myslel i mě, protože já tu odvahu málokdy nacházím), ti budou možná lehce zaskočeni.“ To mě tedy uklidnil…ale dobře, budu se řídit poslední radou – „popustím fantazii uzdečku“.

První skladbou večera bylo Un posto nell’acqua čili Místo ve vodě rakouské skladatelky Olgy Neuwirth. V popisu skladby se dočteme, že se nechala inspirovat literárním dílem Hermana Melvilla a jeho vyobrazením moře. Kompozice je vskutku velmi mystická. Dalo by se říct, že jejím základem nejsou melodie ani souzvuky, ale jakési zvukové clony, barevné plochy, které slouží k vyvolání určité atmosféry. Plochy vždy postupně gradují a potom zase ustupují. Čím dále skladba postupuje, tím jsou intervaly střídání momentů klidu a vzrušení kratší. Občas se přeci jen melodický prvek objeví – například v sólu fagotu, které zaznívá na podkladu prodlev různých nástrojů. Pak se opět zrychluje střídání prodlev a schyluje se k nové gradaci. Najednou jako by byl s mystikou amen. Nastupuje nová, živější část založená na sestupných řadách. V závěru se skladba trvající kolem 20 minut vrací zpět tam, odkud vyšla – k barevné cloně, která dynamicky stoupá a zase odchází.

Během malé přestavby orchestru k potřebám druhé skladby Ondřej Havelka krátce vyzpovídal Pavla Šnajdra, díky čemuž jsme se dozvěděli, že následující skladba je tou nejstarší v dnešní přehlídce soudobé kompozice: vznikla „už“ v roce 1996.

Je jí kompozice s názvem Quad (in memoriam Gilles Deleuze) Francouze Pascala Dusapina, který také našel předobraz v literátovi: konkrétně ve hře Samuela Becketta. Vytvořil něco, co by se dalo nazvat koncertem pro housle a komorní orchestr, přičemž parametry díla jako by z této definice neustále někudy utíkají ven. Sólového partu se ujal slovenský houslista Milan Paľa, a to velmi energicky. Od počátku je zřejmé, že je to kompozice nanejvýš expresivní až dravá. I tato skladba střídá kontrastní polohy: od zmíněné dravosti, kterou v určitých momentech podpořily i souzvuky dechových nástrojů, k relativně klidné, ve výšinách plující melodii houslí, která se vzápětí opět nechala strhnout expresí. Sólový part je velmi virtuózní a Milan Paľa, přestože měl před sebou noty, jej zcela ovládl a přednášel velmi sugestivně v obou krajních polohách. Mezitím se začalo stmívat a skrze prosklené průčelí budovy Janáčkova divadla jsme za dirigentem mohli pozorovat západ slunce za Moravským náměstím.

Abychom se příliš nevzdálili inspiracím nalezeným v literatuře, jako třetí zazněla skladba pojmenovaná po básnické figuře: Oxymoron estonského skladatele Erkki-Svena Tüüra, který vyjadřuje protichůdné směry: „tonalita versus atonalita, pravidelné opakující se rytmy proti rytmům komplexním, klidná meditace v kontrastu k eruptivní síle“. Skladba pochází z roku 2003 a z pohledu recenzenta byla jednoznačně nejhůře uchopitelná – těžko popsatelná slovy.

Ve vyjádření bychom mohli najít trochu minimalismu. Objevuje se i určitá forma, neboť skladba střídá různé plochy, v nichž by se dalo mluvit i o tematické práci v tom smyslu, že nositelem hlavního sdělení je vždy jeden motiv: tu jsou to rozklady přes všechny struny u smyčců, později stupnicové postupy nahoru a dolů v klavíru a potom jejich kombinace. V podstatě všechny skladby, které tento večer zatím zazněly, velmi výrazně pracovaly s kontrastem větších ploch. I nyní nastává velmi rytmická část s ostinátními figurami a ta se posléze zase přelévá v charakter úvodní.

Přichází čas na vrchol večera: světovou premiéru skladby Zběsilost v srdci (Wild at Heart) Jana Ryanta Dřízala, který patří k mladé generaci skladatelů a na poli kompozice dosáhl obdivuhodných úspěchů. Před šesti lety se stal absolutním vítězem skladatelské soutěže České filharmonie a ocenění sesbíral také na soutěžích zahraničních. Jeho Zběsilost v srdci vznikla na objednávku Pražského jara. I zde našel autor adekvátní název až v jiném uměleckém díle, tentokrát filmu Davida Lynche. Nicméně inspirací pro obsah skladby byl dle slov Jana Ryanta Dřízala, který byl premiéře osobně přítomen a Ondřejem Havelkou také krátce vyzpovídán, velmi sugestivní sen. Styl své skladby charakterizoval jako nestandardní a svým způsobem rituální, jako jakési zaříkávání.

Jeho skladba začíná v podstatě nejtradičněji ze všech uvedených: saxofonovým sólem nad pravidelnou pulzací basů. Přichází střih bičem jako filmovou klapkou a přeměna nálady. Tiché údery vibrafonu, šepot až sykot a rozcházející se stupnicové melodie flétny a klarinetu. I tato plocha postupně graduje, až opět dostává onu zřetelnou pulzaci. Přichází expresivnější část: ostinátní rytmus smyčců, souzvuky a ostinato dechů, víření gongu a pak chromatický postup dolů, který vyústí ve hru smyčců col legno battuto, postupně zvolňující. Prostor dostává poněkud orientální sólo hoboje. Ten je vzápětí imitován klarinetem, potom se na stejném principu přidává i flétna a pikola. Ansámbl se postupně rozroste, přichází nová gradace a navrací se basová pulzace se saxofonovým sólem. Tu opět vystřídá rytmičtější plocha. I ona nakonec vyústí v mohutný souzvuk, chromatický postup dolů a zpomalující se údery col legno. Skladbu ukončují opakované souzvuky v klavíru. Klapka. Konec. Dirigent radostně odhazuje svůj širák v dál, tedy taktovku na pult, a celý ansámbl i s autorem skladby se pokloní směrem k Moravskému náměstí. Debut je úspěšně za nimi.

V průběhu večera jsme byli svědky maximálního nasazení a soustředění, které interpreti potřebují k provádění děl s tak komplikovanou strukturou. Díky výborné režii jsme mohli v klíčových momentech sledovat ty správné nástroje i pozorovat hezké detailní záběry na ruce hráčů i dirigenta. Byl nám nabídnut široký instrumentář od běžných symfonických nástrojů přes celou škálu bicích, z nichž mnohé neumím ani pojmenovat, až po elektroniku. Výjimečný koncert, vzhledem ke koronaviru opět ve výjimečných, ale přínosných podmínkách.

Foto: Pražské jaro – Ivan Malý