„Vranický se svou skladbou představil jako pozoruhodný hudební architekt.“

„Interpretaci kvarteta provázela dobrá souhra a brilantní sólistické výkony příčné flétny.“

„Druhý stream pod hlavičkou Janáčkovy filharmonie Ostrava vsadil na hudební klasicismus a byla to sázka na spolehlivost, přesvědčivost a jistotu.“

JFO live stream č. 2 se nesl ve znamení flétnových koncertů autorů hudebního klasicismu. Interprety z řad Janáčkovy filharmonie doplnil hudební badatel a violista Karel Plocek. Kvarteto vystoupilo v Domě kultury města Ostravy ve čtvrtek 23. dubna ve složení Šárka Adamíková (flétna), Pavel Doležal (housle), Karel Plocek (viola) a Ivo Fišer (violoncello).

Stream předcházel nový a vtipný reklamní spot Janáčkovy filharmonie, který posloužil jako příjemná upoutávka na možnost poslouchat živou klasickou hudbu z domácího zázemí.

Nejprve zazněla hudba Pavla Vranického, konkrétně čtvrtý z jeho šestice flétnových kvartetů bez opusového čísla vydaných ve Vídni roku 1786. Sluší se tomuto pozapomenutému českému rodákovi z Nové Říše na Moravě věnovat pár řádků. Vranický se narodil ve stejném roce jako Mozart, ale hudbě se začal věnovat mnohem později. Ve svých 20 letech se dostal do Vídně, kde původně studoval teologii, ale postupně obrátil celou svou pozornost k hudebnímu životu tehdejší metropole střední Evropy. Seznámil se s ekipou českých hudebních emigrantů v čele s úspěšným Koželuhem, Štěpánem a Vaňhalem, přátelské vztahy jej pojily i s Haydnem a Beethovenem, který mu důvěřoval natolik, že mu svěřoval (jako dirigentovi) premiéry svých symfonií. Další hudební dráha Pavla Vranického připomíná raketový vzestup.

Během pěti let po změně „kurzu“ už zastával post ředitele orchestru obou dvorních divadel ve Vídni a v této funkci setrval až do konce svého života. Během necelých 20 let vyprodukoval obrovské množství skladeb, které byly velmi úspěšné a ceněné osobnostmi takového formátu, jakou byl například Goethe. Jmenovitě velký německý básník si u Vranického dokonce objednal jakési „pokračování“ Mozartovy Kouzelné flétny. Zde by mohl příběh končit, neboť následuje to, co provází i řadu jiných autorů české hudební emigrace. Historická ztráta paměti a téměř dokonalé zapomnění. Naštěstí se časy mění a hudební současnost je k objevům poměrně vlídně blahosklonná. Hudbu Vranického v současnosti mohou poznat díky hudebním databázím lidé po celém světě. A její živou podobu lze vychutnávat i díky badatelům typu violisty Karla Plocka, který se objevováním zasutých českých autorů exemplárně a poučeně zabývá.

Čtvrtý kvartet G dur Pavla Vranického je dílo, které si svou hudbu a strukturou říká o pozornost. Nachází se v něm totiž netypický poměr nevšedního versus rutinního. Vypočitatelného kontra překvapivého. Skladatel v něm především převrátil běžný tempový pořádek jednotlivých vět. Úvodní Adagio má pomalý tep a plyne v melancholické náladě. Klasicistní jas přichází až s druhým tématem. Elegantně graciózní rychlá druhá věta poutá pozornost partem příčné flétny s chromatikou v tématu. Závěrečný menuet si uchovává vídeňskou noblesu, ale vrací se obloukem i k jakési tajuplné bolesti, která je nasvěcována častými prostřihy durových tónin. S ohledem na to, že dílo patří k raným kompozicím Vranického, lze konstatovat, že je ukázkou obrovského hudebního talentu.

Vranický se svou skladbou představil jako pozoruhodný hudební architekt. Neméně zajímavá je i samotná hudba, pro kterou je příznačná výrazná melodická invence a velkorysost: Vranického hudební nápady jsou neseny vesměs v klenutých obloucích, ale dokáží (dík přesvědčivému provedení!) gradovat i pomocí minima zvukových a výrazových prostředků. Citlivé a přesvědčivé provedení kvartetu G dur Pavla Vranického bylo pro mne osobně popudem dohledat si jeho další tvorbu. Interpretaci kvarteta provázela dobrá souhra a brilantní sólistické výkony příčné flétny, houslí, respektive dalších dvou nástrojů.

Druhým bodem programu byl Vranického vrstevník Wolfgang Amadeus Mozart. Ten svůj poslední Flétnový kvartet č. 4 A dur, K. 298 komponoval jako zkušený autor patrně v letech 1786–1787. Na rozdíl od předchozích tří, které měly konkrétního příjemce (v podobě flétnisty Ferdinanda de Jeana), poslední kvartet Mozart psal patrně „rekreačně“ a bez cílené provize. Dílo zachycuje jednu z nejšťastnějších poloh skladatele. Úvodní věta přináší líbezné téma v příčné flétně a posléze houslích, které je hravě variováno spíše široce melodickou linkou než ozdobnými girlandami. Následující Menuetto a Rondeau si udržují bezstarostnou náladu a pohodu, ale také jiskřivý hudební vtip, jenž se zračí už v Mozartově obšírné charakteristice tempového označení třetí věty: „Allegretto grazioso, ale ne příliš rychle, ani příliš pomalu. Takže – žádná velká elegance a výraz.“… Prostě, jedinečný Mozart.

Koncert flétnového kvarteta členů Janáčkovy filharmonie s violistou Karlem Plockem jako hostem byl příjemným pohlazením na duši. Ačkoli obě skladby reprezentovaly hudební klasicismus, a v podstatě tedy stejnou estetiku a dobový výraz, byly zvolenými hudebními i interpretačními prostředky kontrastní a nápaditě podané. Flétnistka Šárka Adamíková v náročném sólovém partu projevila nejen zkušenost, ale též příjemný interpretační nadhled. Její frázování bylo jasné a zřetelné a vyznačovalo se líbeznou tónovou kulturou a kultivovaně čitelnými ozdobami. Pánové Pavel Doležal a Ivo Fišer jí byli důstojnými partnery.

Druhý stream pod hlavičkou Janáčkovy filharmonie Ostrava vsadil na hudební klasicismus a byla to sázka na spolehlivost, přesvědčivost a jistotu. Přenos měl opět důstojné zvukové i vizuální parametry. Za týden, ve čtvrtek 30. dubna, se divákům u obrazovek představí ostravský Benda Quartet v díle hudebního romantika Felixe Mendelssohna. Jeden z nejlepších současných kvartetních souborů možná posluchače přesvědčí, že to s onou klasicistní nálepkou „konzervativního“ Mendelssohna nebylo tak žhavé, jak se kdysi tvrdívalo.

Foto: Martin Straka