„Verdi příběh zhudebnil s nadhledem starého barda.“
„Přibyl v titulní úloze nepřehrává. Je přirozený, věrohodný. A zpívá podobně.“
„Jiří Menzel připravil pohodovou podívanou.“
Předposledním představením Festivalu hudebního divadla Opera 2020 bylo v Praze v neděli hostování Státního divadla z Košic. Musel přijet soubor až z východu Slovenska, aby v české metropoli bylo možné užít si po delší době mistrovské poslední jevištní dílo Giuseppe Verdiho. A uvědomit si, že filmový režisér Jiří Menzel zrealizoval za života několik operních režií. Zatím poslední z nich je právě košický Falstaff.
Není pochyb, že Falstaff je podařená opera buffa. Mistrovskou předlohou jsou Veselé paničky windsorské z pera Williama Shakespeara. Neméně skvělé libreto z nich připravil skladatel a literát Arrigo Boito. Verdi příběh zhudebnil zkušenou rukou dramatika, s invencí zralého skladatele, se zručností praktika a s nadhledem starého barda. A Jiří Menzel, tehdy devětasedmdesátiletý, k tomu na podzim roku 2017 přidal mumraj ve stylu dobré italské divadelní komedie.
Pražské představení dirigoval ve Stavovském divadle Peter Valentovič. Orchestr mu hrál ve svěžích tempech, nelehký rychlý spád konverzačních textů hlavních rolí běžel kupředu v evidentně zažitém modu. Večer měl svižný průběh, držel pohromadě, byl zábavný.
Vedle živého orchestrálního podkladu se o úspěch velkou měrou zasloužil Jiří Přibyl v titulní úloze. Hraje břichatého Falstaffa dostatečně samolibě, chvástavě a nadutě, s velkou dávkou komické sebestřednosti, ale nepřehrává. Je přirozený, věrohodný. A to reálně i divadelně. Zpívá podobně: s jistotou, stylově, uvolněně. Zažitá, zdařilá, vlastně mimořádná kreace. Ostatně, už má doma za stejnou roli z jiného divadla Thálii… Jiří Přibyl, čtyřicátník v plné síle, působí v Olomouci, ale je možné ho vidět a slyšet i na dalších tuzemských operních scénách. Když se točí na kolečkovém křesle, když se snaží vměstnat do prádelního koše nebo když se motá v nočním lese v převleku za parohatého lovce, je neodolatelný.
Směšný rytíř Falstaff chce zažít něco lechtivého, asi se také chce dostat k nějakým penězům, ale překombinuje to. Pošle dvěma windsorským paničkám totožný dopis a nedocení, že by se mohly nejen znát, ale dokonce se na něj i domluvit. A neprohlédne ani léčku manžela jedné z nich. První pokus nedopadne dobře, vysypou ho z prádelního koše rovnou do Temže. Naletí i podruhé, když se mu v lesíku pod strašidelným dubem nakonec všechny masky vysmějí.
Vedle Přibyla sice skoro všichni po herecké stránce blednou, ale snaží se poctivě. Pěvecky z nich v kladném slova smyslu vyčnívá Adriana Banásová v roli Nanetty; zpívá lahodně a přesně, v rámci stylu s potenciálem na hlavní role. Ostatní ženské postavy, třebaže důležité – Tatiana Paľovčíková, Gabriela Hübnerová a Myroslava Havryliuk – tolik pěvecky pozornost nepoutaly. Dobrý je Marián Lukáč v roli Forda. Václav Morys a Marek Gurbaľ jsou sluhy přesně v duchu buffy. Jaroslav Dvorský zůstal coby Cajus v pozadí, Maksymu Kutsenkovi v úloze mladého milovníka Fentona chyběla větší pódiová uvolněnost.
Jiří Menzel připravil pohodovou, moudře vyrovnanou podívanou. Sice prý neumí noty, ale dění na jevišti mu s hudbou koresponduje. Zpěváci se pohybují v rolích se samozřejmostí, představení asi nemá ambice ohromit Evropu, ale jako hudební divadlo, jako zábava, funguje dobře.
Kdo byl zesměšněn? Všichni, kdo si o to koledovali. Nejen Falstaff, ale i Ford a dottore Cajus… Falstaff velkoryse uznává, že byl asi trapný, přichází chvíle všeobecného usmíření. Zpívá se o tom, že všechno na světě je žert, že život je hrou a že netřeba věci přeceňovat – proslulý, mistrovsky zkomponovaný ansámbl, fuga, která uzavírá a korunuje operu i celoživotní Verdiho operní dílo. Taškařice končí. A celá společnost prý půjde se Sirem Johnem na večeři.
Foto: Daniel Jäger
