„Opera seria je aktuální i dnes a bylo by plýtvání potenciálem upínat se na dobovou scénickou interpretaci.“

„Temperamentně a smyslně zahranou roli umocnil pěvecký výkon, který byl jednoznačně nejúchvatnější z celého večera.“

„Diváci z kinosálu si odnášeli zážitek z precizně vyladěného zvuku a obrazu.“

Händelovu Agrippinu, v pořadí pátou operu vrcholného barokního skladatele, měli možnost vidět v sobotu diváci Metropolitní opery a s nimi další desetitisíce lidí ve více než 70 zemích po celém světě, sledující představení v přímém přenosu v kinech. Slova, kterými by se dala opera charakterizovat, jsou bezesporu nadčasovost a satiričnost. Zpracování nevyčerpatelného tématu touhy po moci už v době premiéry v roce 1709 sklidilo úspěch, když kritizovalo církevní hodnostáře na nejvyšších společenských příčkách.

Inscenaci z roku 2000 režisér Sir David McVicar dotáhl téměř k dokonalosti, ke které stačilo odpustit si některá klišé. Dirigent Harry Bicket pak předvedl výbornou barokní interpretaci.

Georg Friedrich Händel Agrippinu napsal na objednávku kardinála Vincenza Grimaniho, který byl zároveň autorem libreta. Ten nebyl zdaleka jediný, kdo námět opřený o skutečné historické postavy a události využil. Mezi další nejznámější zpracování patří Korunovace Poppey od Claudia Monteverdiho. Odborníci se shodují, že dílo mělo narážet na Grimaniho politického konkurenta Klementa VI., papeže, který proslul nepotismem, čili dosazováním příbuzných do významných funkcí. Formálně opera seria je díky modernímu zpracování aktuální i dnes a bylo by plýtvání potenciálem se v tomto případě upínat na dobovou scénickou interpretaci. Inscenace nešokuje a například téma sexuality jako prostředku upevňování moci je zpracováno velice citlivě a skvěle zapadá do celkového konceptu.

Postavu Agrippiny ztvárnila Joyce DiDonato. Jde o manželku císaře Claudia a matku Nerona, kterého se snaží prosadit jako následníka trůnu a neváhá přitom použít intrik a nejsilnějších ženských zbraní. Temperamentně a smyslně zahranou roli jen umocnil pěvecký výkon, který byl jednoznačně nejúchvatnější z celého večera. Výrazným potleskem diváci v Metropolitní opeře ocenili zejména árii „Pensieri, voi mi tormentate“. Druhým hlavním činitelem většiny dějových zápletek je Poppea v podání Brendy Rae. Oproti Agrippině možná vypadá naivně, ale zcela vědoma si svých předností je neváhá použít k dosažení svých cílů.

Císař Claudius svým návratem do Říma – poté, co se všichni domnívají, že utonul – komplikuje plány manželce tím, že místo Nerona chce korunovat svého zachránce Ottona. Spouští tak vlnu dalších lstí a intrik. Těm se téměř vyhýbá a jeho pramalá závislost na okolním ději je v této inscenaci ilustrována jeho zevnějškem. Zejména pak ve scéně, kde hraje golf v teplákové soupravě, nebo když předem odsouzen k neúspěchu svádí Poppeu směšným tancem.

Kontratenorista Iestyn Davies hraje komickou postavu, jejíž chování je zcela podmíněno láskou k Poppee. Je pravdou, že možnosti stát se dalším císařem se rozhodně nebrání, tu ale upozadí v chvíli, kdy na konci děje dostane možnost být po boku své drahé. S Ottonem, jehož malý vzrůst a pečlivě vyžehlená námořnická uniforma podtrhují jeho neškodnost, nelze nesympatizovat a jeho pěvecký výkon by se v této roli jen těžko překonával.

Největší pozornost pak strhávala postava Nerona – syna Agrippiny. Toho ztvárnila hvězdná mezzosopranistka Kate Lindsey. Na rozhodně nejodvážnější, ale i nejrozporuplnější roli z celé opery se dle svých slov pečlivě připravovala. A to nejen změnou vizáže, ale i fyzickou průpravou, což měla možnost předvést i během samotného představení. Choreografie připomínající často sportovní exhibici byla zkrátka bezchybná. Mladíčka usilujícího o moc zahrála s místy až děsivou obskurností, kterou podporovala vizáž v punkrockovém stylu, kontrastující s ostatními, povětšinou formálně oblečenými zpěváky. K úplnosti dokreslení postavy posloužilo tetování po celém těle. Výjev, kdy po zjištění šance stát se následníkem trůnu vytahuje Nero sáček s bílým práškem a připravuje si ho na náhrobku s vlastním jménem, aby tak „oslavil“ svůj úspěch, je scénickým vrcholem. Konzervativnějšího posluchače rozhodně nenechá chladným. Zpěv oproti tomu nezněl tolik přesvědčivě, a to zejména v koloraturách a technicky náročnějších pasážích.

Působivým motivem celé inscenace bylo nadměrné požívání alkoholu – nešvar, který se v případě titulní postavy projevoval pitím z kapesní likérky, a to zejména v emočně vypjatých situacích. Ani ostatní však nebyli ušetřeni. Tento prvek posloužil jako most, který umožnil divákovi ztotožnit se s postavami na jevišti. Scéna v luxusním baru, kde si truchlící Ottone nalévá destilát a zpívá o svěžích pramíncích vody, patřila mezi nejkomičtější.

Smysl pro detail režisér projevil v prvním dějství. Nero, snažící se okázale projevit svůj altruismus a soucit s chudými, aby tak získal politické body, je obklopen novináři a záznam jejich kamery je živě přenášen do televize na jevišti. Působivý efekt. Bohužel téma mediální moci není dále rozvíjeno a obzvláště v kontextu mocenských přestřelek by si svůj prostor určitě zasloužilo.

Pokud si odmyslíme zbytečné scény, kde si režisér neodpustil zakomponovat focení selfie nebo záměnu kreditní karty za prezervativ, k dokonalosti chybělo jen málo. Diváci z kinosálu si odnášeli zážitek z precizně vyladěného zvuku a obrazu. Chyběl snad jen alespoň letmý záběr na barokní orchestr, který se postaral o bezchybný doprovod.

Foto: Archiv Aerofilms a MET