„Sólový part je prodchnut pianovými a pianissimovými plochami, které Castaldi prováděl jako samozřejmost.“

„Castaldi s Kružíkem se museli přijít třikrát děkovat, než publikum propustilo orchestr na přestávku.“

„Dokonalost dirigenta se jednoznačně odrazila ve hře celého orchestru.“

Filharmonie Brno naposledy vystoupila v prozatímním zázemí Kulturního centra Babylon a pro zbytek sezóny se navrátí částí svých koncertů pod křídla Janáčkova divadla. Tuto skutečnost se rozhodla oslavit mimořádně zábavným programem z děl Leoše Janáčka, Mieczysława Weinberga a Bohuslava Martinů pod taktovkou svého stálého hostujícího dirigenta Roberta Kružíka.

Loučení se „Stadionem“ však nebylo jedinou mimořádností pátečního koncertu. Po více než čtyřiceti sezónách se s orchestrem loučí houslistka Renáta Kružíková – ano, tušíte správně, nejde pouze o shodu jmen – po vřelých slovech ředitelky orchestru doprovázených krásnou kyticí odehrála svůj poslední koncert v řadách Filharmonie Brno, a to pod vedením vlastního syna.

Koncert otevřela předehra k opeře Z mrtvého domu. Už zde hrál orchestr jako jeden muž (nebo jedna žena, jak libo) a dokázal vytvořit obdivuhodně plný zvuk – zvlášť v ne zcela vhodných akustických podmínkách sálu! Vydatně si zahrála koncertní mistryně Marie Petříková, která sklidila za své sólové výstupy zasloužený potlesk.

Jako druhé dílo zazněl Koncert pro trubku a orchestr B dur polsko-ruského skladatele Mieczysława Weinberga. Skladatel by loni oslavil rovnou stovku, což také Filharmonie Brno reflektovala uvedením jeho sonát pro housle a klavír na festivalu Moravský podzim 2019. Místo původně zamýšlené francouzské sólistky Lucienne Renaudin Vary, která nemohla ze zdravotních důvodů přijet, vystoupil trumpetista William Castaldi. Životopis mladého umělce je nabitý slavnými jmény a místy a jeho výkon očekávání, vzbuzená přečtením medailonku, jen potvrdil.

Koncert má třívětý půdorys, tím však podobnost s „klasickými“ nástrojovými koncerty končí. První věta s názvem Etudes má žertovný ráz. Je vlastně symbolické, že koncert pro sólový nástroj skutečně odstartuje sólista a dirigent až v návaznosti na něj dává pokyn orchestru. Koncert vyniká svou instrumentací – trubka je zde vždy zřetelná, a to málokdy hraje ve forte. Naopak: sólový part je prodchnut pianovými a pianissimovými plochami, které Castaldi prováděl jako samozřejmost. Celkový zvuk první věty ozvláštňují rytmické i melodické bicí nástroje.

Druhá věta, Episodes, už od počátku působí podstatně závažněji. Tíživost znázorňuje unisono smyčců, po kterých se ozývá něžné a tiché trubkové sólo a ukazuje posluchačům tento nástroj ve zcela jiné rovině, než v jaké jsme zvyklí jej vnímat. Třetí věta Fanfares na tu druhou plynule navazuje. (Mohlo to možná působit jako pouhá snaha dirigenta zabránit nadšeným posluchačům, aby začali tleskat, tak jako po první větě, ale programový průvodce nás utvrzuje v tom, že se jedná o záměr skladatele.) Věta navzdory svému názvu probíhá po většinu doby velmi tiše, takřka nesměle. Sazba je naprosto odhalená, přesto věta vyzněla přesvědčivě. Ukázalo se také, že ve skladbě nevystupuje pouze jeden sólista, jak tvrdí název – k „sólovému slovu“ se dostali také koncertní mistři: již jmenovaná houslistka Marie Petříková a violoncellista Pavel Šabacký. I díky nim mělo dílo takový úspěch, že se Castaldi s dirigentem Kružíkem museli přijít třikrát děkovat, než publikum propustilo orchestr na přestávku.

Tečkou na závěr byla suita z baletu Kdo je na světě nejmocnější? Bohuslava Martinů. Příběh baletu je pohádkou o myších. Rodiče hledají pro svou dceru nejlepšího ženicha, respektive toho nejmocnějšího. Proto ji nejprve odmítnou dát myšímu princi a nabídnou ji Slunci. Slunce potom ale zakryje Mrak, Mrak odfoukne Vítr, Vítr zastaví Zeď a Zeď pohrabou myši…a ejhle, z toho plyne, že nejmocnější jsou právě myši, a tak sňatku s původním nápadníkem, myším princem, nic nebrání.

V koncertní suitu tuto baletní jednoaktovku přetvořil dirigent František Dyk a sestavil ji z osmi částí. Předehra je rozverná a hravá, patrně nás přivádí do světa myší. Serenáda má líčit zpěv myšího prince – odehrává se v trojdobém tanečním metru a nabízí rozkošné melodické nápady, skoro až večerníčkové, avšak dokonale zinstrumentované. V úvodu Pochodu se zpoza pódia ozývají trubka a bicí nástroje a signalizují blížící se myší průvod. Po nich úlohu přebírá kompletní orchestr. Celá věta – ostatně jako všechny – je plná interpretačních drobnůstek a detailů, které dělají z pohádkově jednoduché hudby zábavné a poutavé umění.

Po Mezihře přichází Tanec slunečních paprsků. Musím říct, že zde jsem si v úvodu představovala spíš rej myší, ale výkladu o Slunci se má fantazie také nebrání. Nutno podotknout, že jako správná scénická hudba suita skutečně vybízí k vnitřním představám a výkladu imaginárního děje. Interpretace Filharmonie Brno a Roberta Kružíka k tomu jednoznačně sváděla také. Když dotančí sluneční paprsky, vrhne se do tance myška s myším princem, a to konkrétně do Valčíku. Po další Mezihře dospěje příběh do šťastného konce, čili do svatby, kde se tančí Polka kalamajka. Přestože v závěru hraje tutti orchestr v „obyčejném“ dvoudobém taktu, Martinů si neodpustil jisté hudební žerty v podobně synkop.

Vůbec, nebyl by to Bohuslav Martinů, kdyby do běžného orchestru nezakomponoval také part klavíru. Co se týče kompozičního stylu, „ryzího“ Martinů jsem poznala až v samém závěru, do té doby bych si asi tipnout autora netroufla. Nakonec, dílo pochází přibližně z roku 1922, kdy Martinů stále nasával různé vlivy, aby teprve pak vytvořil svůj osobitý jazyk a zvuk.

Samostatný odstavec si zaslouží Robert Kružík. Nepochybuji o tom, že se brněnským filharmonikům pod jeho vedením hrálo výborně. I z hlediště jsme byli svědky tak precizních a jasných nástupů, že ačkoliv jsem díky vyvýšenému pódiu neviděla na všechny nástroje, z gest jsem jednoznačně věděla, kdo se za chvíli ozve. Stejně tak vypracoval tempově velmi proměnlivou baletní suitu Martinů v kompaktní celek s drobnými nuancemi jak agogickými, tak dynamickými. Dokonalost dirigenta se jednoznačně odrazila ve hře celého orchestru – pod rukama Roberta Kružíka Filharmonie Brno hrála jak už dlouho ne!

Foto: Štěpán Plucar