„Buchbinder hrál v Praze opravdu nesmírně brilantně a lehce, ostatně jako vždycky.“

„Na někoho může Buchbinderova hra působit rutinně, pro mne osobně je to vysoce sofistikovaná záležitost.“

„Hráčky a hráči sice podali dobrý výkon, ale v jubilejním beethovenovském roce to k uvedení Beethovenova díla nestačí.“

Česká filharmonie pokračuje v oslavě Beethovenova výročí. Tentokrát si k tomu přizvala toho nejpovolanějšího: Rudolf Buchbinder uvedl První klavírní koncert C dur. Program doplnila Beethovenova Čtvrtá symfonie B dur a orchestrální suita z opery Hippolytos a Aricia Jean-Philippa Rameaua.

K orchestru se zároveň vrátil Tomáš Netopil, jeden ze dvou hlavních hostujících dirigentů České filharmonie. Společně nastudovali opravdu příjemný program, který zároveň připomněl, že Česká filharmonie má ve svém koncertním repertoáru i barokní hudbu. Námět opery Hippolytos a Aricia přebral Jean-Philipp Rameau z Racinovy činohry Faidra. Suitu z opery jednoho z nejdůležitějších francouzských skladatelů barokní éry zahrál orchestr zdařile a energicky. Bylo to osvěžující zpestření. Za cembalo navíc zasedla Barbara Maria Willi. Hlavní část programu ale náležela druhé skladbě.

Rakouský pianista Rudolf Buchbinder má v letošním beethovenovském roce mimořádně nabitý koncertní program. Mimo interpretaci standardních Beethonových skladeb oslavuje i zcela aktuálně. V blízké době vyjde u Deutsche Grammophon nový cyklus variací na valčík Antona Diabelliho, na základě kterého vzniklo známé Beethovenovo dílo. Buchbinder tak na desce interpretuje nové kusy od Jörga Wildmanna, Toshia Hosokawy, Phillippa Manouryho, Krzysztofa Pendereckého nebo Maxe Richtera. Spojení nového na základě ikonického starého naznačuje něco o jeho interpretační představě. Buchbinder dokáže vystavět z úcty k původnímu hudbu zcela novou (mimochodem i všech původních 33 variací na Diabelliho valčík natáčí pro stejné vydavatelství).

Část renomovaných orchestrů světa, Českou filharmonii nevyjímaje, lační po jeho interpretačním mistrovství, ve kterém se snoubí muzikálnost a mimořádná hudební svoboda. A Buchbinder hrál v Praze opravdu nesmírně brilantně a lehce, ostatně jako je tomu vždycky. Nešlo ani tak o umírněnou interpretaci v pravém slova smyslu, jako o nesmírně kultivovanou a prozářenou hru. Buchbinder podal Beethovena s přirozenou noblesou a zároveň bez nadbytečných extravagancí jak zvukových, tak vizuálních. Vše bylo zřetelné. Přesto dokázal být kreativní a spontánní, například ve své široké úhozové paletě.

Nejen v první větě zaujala jemná prstová technika. Byl to vybroušený výkon, který nikoho neurazí. V tomto směru bylo fascinující sledovat jeho vtah do partitury. Hra byla obecně zvukově vylehčená, příjemně perlila. Zvuk působil až sametově a komplexně, dynamika nebyla nikterak razantní. Na někoho může Buchbinderova hra působit rutinně, pro mne osobně je to vysoce sofistikovaná záležitost. V krajních větách uplatnil pověstný vtip a hravost, Rondo překypovalo srdečností. Sólista má ke Koncertu pro klavír a orchestr č. 1 C dur, op. 15 mimořádný vztah. Dokáže vyzdvihnout jeho klasicistní povahu a rozzářit v něm beethovenovskou záři. Interpretoval ho odlišně než například Elisabeth Leonskaja s Filharmonií Brno v nedávné době. Leonskaja toliko nelpí na prosvětlení koncertu ani na čistotě tónu a její subtilní intepretace se soustředí více na expresivní složku. Buchbinderova hra zase na lehkost a srozumitelnost, včetně zvolené prozářené kadence v závěru první věty.

Tomáš Netopil neuplatnil v případě Klavírního koncertu tak zběsilé tempo jako v následující Čtvrté symfonii. Přesto jeho vedení u orchestru neakcentovalo takové komorní a niterné pojetí jako Buchbinder (orchestr hrál ve větším obsazení). Jednotlivé zvukové vstupy byly zkrátka v některých pasážích až moc naddimenzované. Přesto se nestalo, že by klavír oproti celku zanikal. Byla to škoda, jak ukázaly moje hudební zážitky s Buchbinderem a Staatskapelle Dresden. Potřebný akcent na jemnost a niternost orchestrálního zvuku společně s Buchbinderovou hrou dokáže vytvářet ještě o mnoho vyšší kultivované pojetí. V tomto směru bude zajímavý koncert České filharmonie s tímto specialistou na vídeňský klasicismus v následující koncertní sezóně, kdy se zároveň od klaviatury ujme dirigentské role. Stejně tak v polovině letošního června, kdy uvede s filharmoniky a Semjonem Byčkovem ikonický Pátý klavírní koncert císařský. Třešničkou na dortu byl Buchbinderův přídavek ve formě třetí věty ze Sonáty d moll Bouře s jeho obligátním šibalským otočením do publika v úplném závěru.

Následovala další Beehovenova hudba. V druhé části uvedla Česká filharmonie Symfonii č. 4 B dur, op. 60. Netopil zvolil poměrně rychlé tempo, přesto jakoby pokračovala praxe z předchozího klavírního koncertu, totiž zbytečně přehnaný pohled na cíl. Bez zajímavých detailů a nuancí, v efektní složce a širokém zvuku. Hra měla sice dostatečný drive, přesto na mne působila až moc nahodile. Hráčky a hráči sice podali dobrý hráčský výkon, ale v jubilejním beethovenovském roce to k uvedení Beethovenova díla nestačí. Večer to byl povedený (což ocenili posluchačky a posluchači dlouhým potleskem), ale až moc diferencovaný. Těžiště se nacházelo jednoznačně v Buchbinderově hře. Nezbývá, než se těšit na další pražské setkání s Buchbinderem: na letošní červen, a především na další sezónu.

Foto: Petra Hajská