středa, 26 únor 2020 18:58

Svátky hudby přes několik generací

Autor:

„Ravelovu Cikánku Hudeček vygradoval do strhujícího tempa.“

„Květinový duet z opery Lakmé zahrály houslistky neodolatelně.“

„Miroslav Sekera, který byl skromně v pozadí, nesešel z pódia.“

 

11

 

Únorový koncert festivalu Svátky hudby byl v sále Pražské konzervatoře celý věnován houslím a sešli se na něm umělci různých generací. Václav Hudeček jako hostitel a interpret první skladby večera, Miroslav Sekera u klavíru a pak s houslemi Marek Pavelec a Duo Agape. Případné srovnávání starších a mladších dopadlo příznivě pro všechny zúčastněné.

Václav Hudeček s Miroslavem Sekerou na začátku s ohromnou energií zahráli Ravelovu Cikánku, skladbu ohnivou, plnou virtuózních prvků. Vygradovali ji v posvěceném okamžiku úctyhodným způsobem, až k hranicím hratelnosti, do opravdu strhujícího tempa. Hudeček pak pobavil publikum improvizovaným proslovem, v němž přiznal, že dlouho hrál kompozici s originálním názvem Tzigane jako „Cikána“, tak jak to říkají snad všichni čeští houslisté. Když však zjistil, že titul ve skutečnosti má ženský rod a že se tedy pod ním skrývá „ta“ Cikánka, musel samozřejmě dosavadní interpretační přístup „zcela přehodnotit“… Než předal pro zbytek úterního večera prostor na pódiu mladším, představil je. Marek Pavelec i Duo Agape, které tvoří Klára Lešková a Kateřina Krejčová, pocházejí z jeho „líhně“, to znamená, že sice studovali na různých školách, ale prošli luhačovickou Akademií Václava Hudečka.

 

2

 

Pavelec, který už dosáhl třicítky, zahrál Franckovu Sonátu A dur. Mladý houslista pocházející z Karlových Varů je absolventem plzeňské konzervatoře. Studoval také ve Vídni u Jana Pospíchala a v Curychu byl žákem Zachara Brona, koncertuje v Česku i v zahraničí. Rozmáchlou romantickou partituru interpretoval s jistotou, střízlivě, nepřepjatě; určitě ještě získá větší osobitost a přesvědčivost, určitě ještě víc rozsvítí tón, ale program náročným, známým a oblíbeným dílem ozdobil dostatečně.

 

3

 

Duu Agape patřila druhá polovina koncertu. Mladé houslistky hrály spolu i každá zvlášť. Klára Lešková studovala na konzervatoři v Praze a na Mozarteu v Salcburku, Hudečkovy luhačovické Akademie se zúčastňovala po léta. V roce 2017 tam získala nejvyšší ocenění, hlavní cenu a mistrovský nástroj. Zapojila se do Orchestrální akademie České filharmonie, s níž už se dostala na řadu významných evropských pódií. Kateřina Krejčová, studentka AMU, vybojovala první místo v Akademii v Luhačovicích v roce 2019. Rovněž je členkou Orchestrální akademie České filharmonie. Květinový duet z opery Lakmé zahrály společně neodolatelně. Leo Delibes jim poskytl prostor pro výraz odpovídající pomezí mezi operní a salonní hudbou. Využily ho. Během hry na sebe bezprostředně reagovaly, užívaly si výměny rolí, vzájemná komunikace byla vidět i slyšet. Nenáročné potěšení přinesly i v Šostakovičově valčíku z Pěti kusů pro dvoje housle a klavír.

 

8

 

Když hrály každá za sebe – jedna sólo ze Sukovy Pohádky, druhá Sukovu Píseň lásky – byly přece jen znát malé rozdíly, zejména v tvoření tónu; Krejčová mohla výrazněji frázovat a někdy jí chybělo maličko do dokonalosti intonace i krásy tónu; Lešková občas naléhá na smyčec až zbytečnou silou a na některých tónech by mohla spočinout déle… Byly to však detaily padající na vrub okamžiku; rozhodně jde o výborné instrumentalistky, schopné vyrovnat se v pěkných výkonech se všemi standardními úkoly.

Jak ukázaly posléze, jsou ovšem schopny i dalších interpretačních poloh: v úpravě Introdukce a ronda capricciosa od Camilla Saint-Saënse pro troje housle a klavír ani na chvíli nezkazily muzikantskou legraci, když se jako na orloji střídaly s Markem Pavelecem v dílčích extempore. Chvílemi hráli všichni tři dohromady, chvílemi si part předávali. Bylo to vkusné aranžmá, za kterým zřejmě stál sám Pavelec. Podobně ještě v trojici přidali Vivaldiho.

 

5

 

Miroslav Sekera byl skromně v pozadí, ale nesešel z pódia; ke všem komorním partnerstvím a doprovodům přidal ještě sólový Debussyho Svit luny. Hrál po celý večer kouzelně, pozorně, detailně, s obdivuhodnou mírou empatie, která mu dovoluje umísťovat i pouhé jednotlivé tóny přesně tam a přesně v takové podobě, jak je potřeba. Byl nesporným hrdinou večera.

 

1

 

15

 

7

 

12

 

14

 

Foto: Katka Šubínová 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.