„Dvojkoncert je skvělá partitura, okolnosti vzniku jí přidaly temné stránky.“

„V ideálním případě mohly být akcenty o maličko měkčí.“

„Byčkov dává najevo velký respekt k naší kultuře.“

Slavnostní zahájení 123. sezóny České filharmonie teprve přijde, bude to za týden,  ale nový šéfdirigent Semjon Byčkov už s orchestrem před publikum předstoupil. Jejich mimořádný koncert byl 3. října připsán stému výročí vzniku Československa.

Program měl sympatický detail. Nebyl jen slavnostním večerem s účastí pozvaných hostí, sestaveným z děl českých klasiků. Neobsahoval sice žádnou slovenskou položku, ale meziválečnou „první republiku“ připomněl, a to neotřele, protože jedním temnějším způsobem. Skladbou Bohuslava Martinů, která se bezprostředně váže k tísnivým dnům kolem Mnichovské dohody, podepsané 30. září 1938, přesně před osmdesáti lety. Jeho Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány je dramatický, zápasivý, závažný. Nikoli však tragický.

Primárně jde o neobarokní skladbu, v níž se „soupeří“ podle vzoru concerta grossa. Okolnosti vzniku, kdy už opravdu ve vzduchu visela světová hrozba rozpínajícího se Německa, přidaly ovšem skladbě temné stránky. Martinů komponoval ve Švýcarsku, obklopen venkovským klidem, ale na dohled od německých hranic a s uchem u rádia – a zachovalo se jeho svědectví, na co v těch dnech s obavami myslel. Dvojkoncert je skvělá partitura, která posluchače strhne a nenechá lhostejného; má náboj a spád, působí svou lapidárností, neklidem v krajních větách a hloubkou ve větě střední a v neposlední řadě i velmi působivým základním motivem těžícím z jakoby jednoduchého, ale přitom rafinovaného a nesmírně účinného napětí mezi dvěma bezprostředně vystřídanými akordy s centrem v tónu h, mollovým a durovým. Dvojkoncert se Semjonu Byčkovovi povedl ze sestavy tří položek tohoto večera nejlépe, nejsilněji. Filharmonické smyčce, rozdělené i fyzicky, viditelně, do dvou proti sobě stojících táborů, hrály s velkým nasazením a intenzitou, klavírista Ivo Kahánek přidal do celkového zvuku zanícený, věci odevzdaný přístup, nad nimi vévodil pódiu u tympánů Michael Kroutil. Možná, že existují ještě vášnivější a odhodlanější interpretace tohoto díla, více „symfonické“, se silnějšími nárazy, ale Byčkov i se špetkou objektivizující neoklasické věcnosti předestřel dílo jako jednu ze základních, už usazených položek české hudby, invenční, kompozičně zvládnutou, dostatečně emotivně vypovídající.  

Úvod koncertu patřil předehře a tancům ze Smetanovy Prodané nevěsty. Hra působila přesně, až rázně, velké obsazení orchestru produkovalo velký, hlasitý zvuk. Předehra byla bezchybná, ale přece jen neměla tolik šumivě perlivé virtuozity, jak někdy v těch nejlepších interpretacích slýcháme. Také Polka, Furiant a Skočná v převažující vysoké dynamice vyzněly – při opravdu detailním a náročném pohledu či poslechu – trochu těžkopádně. Nic to ovšem nemění na věci, že důvěrně známá, radostná hudba měla spolehlivě tu správnou energii, navozující vlastenecké i ryze osobní, příjemné emoce a že splnila v úvodu večera svou pozitivní, oslavnou funkci.

A tu splnila i Dvořákova Novosvětská symfonie, složitěji strukturovaná, ale mající také své jasné pozitivní poselství: svrchovanost muzikality a řemesla, propojení národního a mezinárodního. Právem jedna z nejhranějších skladeb klasické hudby vůbec. Semjon Byčkov, dirigující zpaměti, krásně ztišoval jemnější, poetičtější a pomalejší pasáže, nacházel v romantické agogice citově uspokojivé polohy, milé protihlasy, pozorně modelované detaily. Jen v těch kontrastních, rychlých a zvukově plných plochách by v ideálním případě mohly být akcenty o maličko měkčí a orchestrální tutti o maličko víc korigované, méně hlučné.  

Slavnostní večer se nakonec protáhl na více než dvě a půl hodiny. Byčkov přidal nejprve jeden z Uherských tanců a pak ještě dva z Dvořákových Slovanských tanců. Filharmonici je všechny tři zahráli s chutí, s plným nasazením, jako bonusový materiál, jako svou vynikající vizitku. Pěkný večer, slibný. V něčem budou koncerty nového šéfdirigenta pochopitelně jiné než koncerty jeho o něco zdrženlivějšího a preciznějšího předchůdce Jiřího Bělohlávka. Budou zvukově bohaté, hrané víc zeširoka, budou se líbit. Semjon Byčkov v úvodním slovu v tištěném programu i v rozhovorech dává najevo velký respekt k naší kultuře, distancuje se od Sovětského svazu a slibuje zajímavé programy. Není důvod mu nevěřit. Nastala další etapa. Profesionální, mezinárodně oceňovaná. Občasné návraty Jakuba Hrůši a Tomáše Netopila, kteří jsou hlavními hostujícími dirigenty České filharmonie, nebudou v této nové etapě – soudě podle jejich dosavadních výsledků – o nic méně hodnotnými okamžiky.

Foto Petra Hajská