„V Kreutzerově sonátě nejlépe vyšla druhá věta s variacemi, kde oba nástroje spolu souzněly v nádherném duu.“

„Druhá půle by se dala nazvat jako Pocta Fritzi Kreislerovi.“

„Na objednávku Pavla Šporcla napsal Lukáš Sommer fantazii pro housle a klavír Mistr a Markétka.“

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK si v rámci svého komorního cyklu do kostela svatých Šimona a Judy pozval Pavla Šporcla, který s tímto tělesem spolupracuje už drahně let. Připravil nový program, který se stane v následujících měsících jádrem jeho repertoáru. Součástí byla i skladba Lukáše Sommera, která zazněla ve světové premiéře. Co si mohli návštěvníci koncertu 18. února přát víc?

Pavel Šporcl nazval svůj nový program Láska a nenávist. Sám ovšem uvedl, že té lásky je tam daleko víc… Na klavír ho doprovázel Petr Jiříkovský a program měl dvě části. První věnovali jen jednomu dílu, zato dílu přímo monumentálnímu. Druhá část byla více posluchačsky příznivá a koketovala se skladbami takzvaného vyššího populáru.

Ludwig van Beethoven napsal svou Sonátu A dur op. 47, pro níž se vžil název Kreutzerova, pro někoho úplně jiného, než byl koncertní mistr pařížské opery a profesor pařížské konzervatoře Rodolphe Kreutzer. Původně sonátu věnoval houslistovi Georgovi Bridgetowerovi, pro kterého ji vlastně napsal. Měl „v šuplíku“ uloženou třetí větu z opusu č. 30, kterou nepoužil, poněvadž ji nahradil jinou. Když přijel Bridgetower do Vídně, využil Beethoven příležitosti, dopsal první dvě věty a nabídl dílo Bridgetowerovi k provedení. Jen tak mimochodem, druhou větu dopisoval těsně před koncertem a Bridgetower ji viděl opravdu až před provedením, které se ovšem vydařilo, takže nadšený Beethoven houslistovi sonátu věnoval. Jenže pak se pohádali, prý kvůli nějaké ženě, a Beethoven změnil dedikaci na Kreutzera. Toho ale Beethovenova hudba nijak neoslovovala, sonáta se mu navíc nelíbila a nikdy jí nehrál… Přitom se jedná o jednu z největších sonát pro housle a klavír v celé hudební historii, monumentální dílo, které znají i lidé, co nenavštěvují koncertní sály, z díla Lva Nikolajeviče Tolstého. Beethoven zde také poprvé zrovnoprávnil housle s klavírem, ba někdy mají dokonce housle navrch. V provedení Pavla Šporcla a Petra Jiříkovského ovšem často docházelo k dominanci klavíru. Mátly mě i ostré přechody. Nejlépe vyšla druhá věta s variacemi, kde spolu oba nástroje souzněly v nádherném duu. Od Pavla Šporcla očekáváme ohnivé provedení a toho se nám ve finále bohatě dostalo.

Druhá půle by se dala nazvat Poctou Fritzi Kreislerovi. Kromě uvedení jedné jeho skladby byly další dvě hrány v jeho aranžmá.

První byla Sonáta g moll „Ďáblův trylek“ od Giuseppe Tartiniho. Tartini byl jedním z těch italských umělců, kteří v 18. století spolu s houslaři proměnili housle na nástroj, který známe dneska. Sám patřil nejen k virtuózním hráčům, ale i k teoretikům houslové hry. Tartini pobýval tři roky také v Praze ve službách knížat Kinských. Do houslové hry vnesl řadu nových prvků, které mimo jiné uplatnil i v Sonátě g moll. Musel být nejen zdatný houslista: dnes bychom ho označili i za silného v marketingu. Nic tak nepodpoří zájem jako nějaká pověst nebo báchorka. Tartini vyprávěl francouzskému astronomovi Jérôme Lalandovi, že se mu ve snu zjevil ďábel, kterého učil hrát na housle a který na závěr zahrál sonátu nesmírné krásy. Když se Tartini probudil, tak se ji snažil zapsat, ale není to prý ono. Ať už je to pravda, či není, sonáta je technicky nesmírně náročná a patří mezi nejoblíbenější skladby houslových virtuózů. Je napsána pro housle a basso continuo, Fritz Kreisler ji upravil pro housle a klavír. Pavel Šporcl zahrál sonátu skvěle. Trylky i arpeggia v poslední větě by snad nezahrál lépe ani onen pověstný ďábel.

Lukáš Sommer (36) je mladý český skladatel, kytarista i aranžér, který složil své první skladby už ve třinácti letech! Od té doby řada jeho kompozic byla uvedena u nás i v zahraničí, často na objednávku jednotlivých souborů. Přestože těžištěm jeho tvorby jsou komorní skladby, má na svém kontě i několik rozlehlých vokálních kompozic. Nedávno, v rámci festivalu Opera 2020, jsme viděli jeho operu Časoplet. (Reflexi čtěte zde.) S Pavlem Šporclem spolupracuje Sommer dlouhodobě, jeho skladba Gala Violin, Šporclem objednaná, byla nominována na Classic Prague Awards. Na objednávku Pavla Šporcla napsal Sommer i fantazii pro housle a klavír s názvem Mistr a Markétka, tedy na motivy stejnojmenného románu Michaila Bulgakova. Skladba se skládá z částí Mistr, Markétka, Ješua a Ples, je psána formou volně řazených variací, avšak s vcelku přísným tematickým plánem. V houslovém partu je v řadě pasáží technicky náročná. Pavel Šporcl i Petr Jiříkovský skladbu provedli ve světové premiéře a všechny technické finesy zvládli bravurně. Jde o hudbu melodicky velmi zdařilou a nadšené obecenstvo dlouho skladateli i interpretům tleskalo.

Ach, kde je té krásná doba Vídně v období Belle Epoque. Doba, kdy metropolí zněla krásná hudba, která hladila po duši. Není divu, že po ní mnoho rakouských skladatelů toužilo. Jedním z nich byl i Fritz Kreisler. Skvělý houslista s obdivuhodnou technikou, který patřil ve třicátých letech minulého století mezi velikány houslové hry. Jako skladatel se inspiroval u svých předchůdců, a tak jeho tvorba často nebyla považována za originální. Jenže jeho originálnost spočívala právě v tom, že dokázal napsat skladby, které dnes řadíme do vyššího populáru a které lidem přinášely radost. Tak jako dva opusy tohoto večera ze sbírky Starovídeňské taneční melodie – Lásky žal a Krásná rozmarýna. Obě skladby jsou milým připomenutím té ztrácející se starovídeňské atmosféry, posluchačsky vděčné a i pro interprety příjemné. To bylo vidět i na provedení obou umělců.

Fritz Kreisler si pro své vlastní koncertní využití upravoval také virtuózní skladby různých mistrů. Upraveného Tartiniho jsme už slyšeli, teď přišel na řadu Niccolò Paganini a jeho skladba I Palpiti. Vytvořil variace na kavatinu Tancreda ze stejnojmenné opery Gioacchina Rossiniho, variace plné mimořádně obtížných technických prvků. Kreisler si skladbu upravil k obrazu svému i ke svým technickým možnostem. Provedení Pavla Šporcla bylo brilantní.

Na závěr nám jako přídavek zahráli oba umělci dvě skladby Ericha Wolfganga Korngolda – Scénu v zahradě a Maškarádu. Nevybočily z převažujícího zaměření druhé půli večera – vyššího populáru.

Foto: Petr Dyrc