pátek, 07 únor 2020 14:17

Česká filharmonie s Davidem Robertsonem: vášnivá i uměřená

Autorka:

„Své vrcholné umění odevzdali filharmonici ve čtvrtek večer Bartókovi.“

„Hráčská technika a muzikalita Antoina Tamestita a vroucný sametový zvuk jeho violy zapůsobily na posluchače jako roznětka.“

„Klasicistní symfonie si žádá soustředěnější a v detailech propracovanější interpretaci, než tomu bylo během čtvrtečního koncertu.“

 

12

 

Večer s Českou filharmonií v rámci cyklu C2 vyvolal nadšení i otázky. Přínosem koncertů konaných ve dnech 6. až 8. února bylo uvedení skladby Stevea Reicha Hudba pro ansámbl a orchestr (2018) a velkým objevem se stalo vystoupení francouzského violisty Antoina Tamestita v Bartókově Koncertu pro violu a orchestr. Otázky vzbudila dramaturgie koncertu. Po Bartókovi bezprostředně následovala Beethovenova První symfonie, jejíž zařazení mohlo zdánlivě tvořit klasicistní protějšek minimalistickému Reichovi, ale po nespoutaném Bartókovi měly orchestr i obecenstvo co dělat, aby se do vod této uměřenosti vrátily.

K České filharmonii se po čase vrátil americký dirigent David Robertson. Donedávna hudební ředitel Symfonického orchestru St. Louis prožívá i svou poslední sezonu u Symfonického orchestru v Sydney. Pokračuje ovšem v úspěšné spolupráci s Metropolitní operou a rozšířil své aktivity na Juilliard School, kde je už nějaký čas ředitelem dirigentského oddělení. David Robertson je často představován nejen jako úspěšný dirigent, ale i hudební myslitel a vizionář, důvtipný a smělý dramaturg a umělec, který dokáže interpretovat dílo na vysoké úrovni, a přitom sdílně (viz jeho úspěšné hostování u České filharmonie v roce 2016 s Messiaenovou Turangalîlou).

 

2

 

Lze konstatovat, že tyto charakteristiky se naplnily hned v úvodní skladbě večera (psáno z prvního koncertu 6. února) – Hudbě pro ansámbl a orchestr (2018) Stevea Reicha. Klasik americké hudby, propagátor minimalismu (ale nejen – bylo by zjednodušením nazývat Reicha minimalistou, protože jeho dílo je mnohem komplikovanější a obsáhlejší), od něhož zazněla v Praze zatím poslední práce. Ta nese výrazné minimalistické prvky včetně naléhavě tepající klavírní linky (psáno pro dva klavíry), jež díky střídajícím se délkám not (šestnáctinky, osminky, čtvrtky) však nepůsobí monotónně. Skladba pro dvacet sólistů z řad orchestru vyžaduje značnou pozornost hráčů, avšak na obecenstvo působí příjemně, stále se v ní něco děje, je zvukově pestrá a dává prostor pro uplatnění všem muzikantům. Zaujali tak nejen klavíristé Václav Mácha a Stanislav Gallin, ale i dechová sekce, smyčce a houslistka Olga Šroubková, v ten večer v roli koncertního mistra. Celkově tato Reichova skladba působila přehledně, s vnitřním řádem, zvukově neobyčejně plasticky, což byla zásluha nejen orchestru, ale především dirigenta.

 

5

 

Vrchol večera přišel s provedením Koncertu pro violu a orchestr Bély Bartóka. Dopracování díla, jež si u skladatele objednal skotský violista William Primrose, avšak kvůli smrti autora zůstalo nedokončené, se mezi jinými chopili i Bartókův syn Péter a americký violista Paul Neubauer. Tato verze se hraje nejčastěji a zazněla i v Praze. Interpretace třívěté kompozice se ujal uznávaný francouzský violista Antoine Tamestit. Pověst, jež ho předcházela – je to hráč vystupující jako sólista i komorní partner s renomovanými orchestry, dirigenty a špičkovými hudebníky –, na pódiu Rudolfina naplno potvrdil. Jeho hráčská technika, muzikalita a vroucný sametový zvuk jeho violy pocházející z dílny Stradivariho z roku 1672 zapůsobily na posluchače jako roznětka. Právě v Bartókově koncertu, který poskytuje široké uplatnění orchestru i sólistovi, obě strany za vydatného přispění dirigenta ukázaly to nejlepší, co umějí. Melodickou invenci, rytmické nápady, vliv maďarského folkloru, to vše skladatel vtělil do virtuózní a současně sdělné a posluchačsky vděčné skladby. Bartókův koncert nebyl jen příležitostí pro sólistu, ve velmi dobrém světle se ukázal i orchestr, který se sólistou výborně komunikoval – a snažil se mu přizpůsobit i ve zvukových barvách.

 

18

 

Škoda, že se kvůli přestavbě pódia přestávka nekonala až po Bartókově koncertu, ale už po patnáctiminutovém Reichovi. Propásla se tak příležitost dát posluchačům prostor, aby Bartókův koncert zažili a emocionálně ho zpracovali. Vzápětí po Tamestitově smršti (vítaně bez přídavku) vybídl David Robertson k prvním taktům Symfonie č. 1 C dur op. 21 Ludwiga van Beethovena. Klasicistní symfonie, za kterou lze Beethovenův první velký symfonický opus považovat, si – podle mého názoru – žádá daleko soustředěnější a v detailech propracovanější interpretaci, než tomu bylo během čtvrtečního koncertu. Nechci zabíhat do spekulací, proč se tato symfonie nestala ten večer posluchačským zážitkem – zda to bylo nedotažeností ze strany dirigenta, nebo nedostatkem času, aby orchestr „přepnul“ z barevně vášnivé hudby 20. století do klasicistní interpretace s pevným řádem. Přitom na první poslech se nedá orchestru zhruba nic vytknout: hrál podle pokynů dirigenta, klouzal v dynamických vlnách – od forte ke ztišení –, vzorně vyhrával fráze s vrcholy, krásně gradoval v povedené třetí větě, v níž okouzlily jak jemné dechy, tak citlivé smyčce, které oslnily i v závěrečné větě. Přesto interpretaci do dokonalosti cosi chybělo. Shodněme se, že to byla právě práce s detaily, které jsou pro hudbu tohoto období zásadní. Jako by své vrcholné umění filharmonici v ten večer odevzdali Bartókovi – a na Beethovena už jim nezbyly síly a soustředění.

 

10

 

3

 

13

 

16

 

20

 

Foto: Petr Kadlec 

Alena Sojková

Zástupkyně šéfredaktora Týdeníku Rozhlas, publicistka

Hudební publicistikou se zabývá dvacet let. Po studiu psychologie a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracovala v Ústavu pro jazyk český v oddělení historické lexikografie. Tvrdí, že základní profesionální dovednosti si osvojila právě při práci na Staročeském slovníku. Poté několik let působila v časopise Naše rodina, kde se přiučila základům novinařiny. Pedagogickou epizodu prožila na Univerzitě Jana Amose Komenského, kde učila stylistiku, sociální psychologii a psychologii komunikace. Od roku 2010 je redaktorkou Týdeníku Rozhlas, časopisu s širokým kulturním záběrem. Publikuje v Týdeníku Rozhlas, Harmonii, Hudebních rozhledech, Medicíně a umění a na KlasicePlus.  Specializuje se na rozhovory s muzikanty, v poslední době zejména s mladou generací. Myslí si totiž, že je třeba mladé, šikovné a zapálené hudebníky soustavně uvádět do povědomí publika. Klasická hudba je její vášní a potřebuje ji k životu. Zrovna tak ale i rockovou a jazzovou muziku.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.