úterý, 28 leden 2020 14:17

Mozartovi k narozeninám

Autor:

„Všichni tři pěvci si výstup očividně užívali.“

„V sérii písní si nejstylověji vedl Jaroslav Březina, mimořádně citlivě doprovázený Zdeňkem Klaudou.“

„Čtyřicetiminutovou partituru rozezněli společnými silami krásným způsobem.“

 

20

 

Oslava Mozartových narozenin, letos dvoustýchšedesátýchčtvrtých, se v režii operního souboru pražského Národního divadla poprvé obešla bez operní hudby. Pondělní večer ve Stavovském divadle byl zčásti pěvecký, zčásti instrumentální, ale celý opravdu jen koncertní a krásně komorní. Ve výběru repertoáru byl neotřelý a ve vyznění dostatečně zábavný i dostatečně důstojný.

První polovina koncertu měla po hudební stránce privátní charakter. Sopranistka Marie Fajtová, mezzosopranistka Michaela Zajmi, tenorista Jaroslav Březina a barytonista Jiří Brückler se společně i každý zvlášť ujali několika písní a dvou tercetů, vesměs příležitostných drobnějších skladeb, které vznikly pro domácí muzicírování. Hned prvním číslem šli „in medias res“. Rozverná scénka Das Bandel zachycuje vcelku bezvýznamné dohadování typu „…kde, ksakru, je ta stužka…?“ a užívá a paroduje dobové vídeňské nářečí. Do odpovídajících českých nespisovných titulků převedl text dramaturg programu Ondřej Hučín; odvážil se i slova „prd“. Ostatně, o Mozartovi je i z jeho dopisů dobře známo, že byl ochoten zajít v legraci dost daleko, že si rád hrál se slovy, vytvářel novotvary a dokázal být pěkně nekorektní… Kdyby měla zrovna tato hudební hříčka být úplně dokonalá, zahraná, asi by se musela obejít bez not, ale přece jen jsme byli „pouze“ na koncertě. Všichni tři pěvci jí i tak dali v náznaku humorný nadhled a výstup si očividně užívali.

 

12

 

V sérii písní si nejstylověji vedl Jaroslav Březina, mimořádně citlivě a pozorně, jako i ostatní, doprovázený na klavír Zdeňkem Klaudou. Pomalá píseň Jaro byla v jejich podání v minimální dynamice jemná, opravdová a citlivá. Píseň Mé Chloe pak o stupeň rychlejší a výraznější, ale ještě stále velmi intimní, do poslední slabiky pěkně artikulovaná. Jaroslav Březina se bezezbytku zkáznil do tichého a přitom zřetelného projevu, pro písňový repertoár nezbytného. Na Michaelu Zajmi připadl úkol zazpívat píseň „Když Luisa pálila dopisy svého nevěrného milence“ a pak grotesku, v níž jedna „babka“ idealizuje staré dobré časy a vzdychá nad současnými mravy. Napodobit starý skřehotavý hlas, jak Mozart předepisuje, se sólistce na vhodných místech podařilo. Marie Fajtová zazpívala jemně posmutnělou píseň Buď mou útěchou a Jiří Brückler kultivovanou Večerní vzpomínku na Lauru.

 

6

 

Divertimento D dur pro hoboj, dva lesní rohy a smyčcové nástroje, známé jako „Nannerl-Septett“, zapadlo do pomyslné návštěvy v Mozartově rodině logicky a pěkně. Interpretačně však přece jen tak moc nezaujalo a asi by bylo lepší, vzhledem k pokračování večera po pauze, kdyby bylo raději z obou stran obklopeno vokální hudbou.

 

17

 

Druhá polovina večera patřila Mozartově Serenádě B dur uváděné často pod názvem Gran Partita. Hrají v ní hoboje, fagoty, klarinety a basetové rohy, všechny po dvou, s nimi čtyři lesní rohy a kontrabas. Výsledný zvuk proto je zajímavý, kompaktní a plný – a skutečně také byl. Před hráče orchestru Národního divadla se k tomuto úkolu postavil dirigent Jaroslav Kyzlink a čtyřicetiminutovou partituru rozezněli společnými silami krásným způsobem, s muzikantským vkladem a nábojem, který znamenal nové a nové proměny, podněty, nuance a detaily. Obřadnost se střídala s tanečností, opakování s varírováním, líbeznost s hravostí, jímavost s pohybem vpřed, plný zvuk s prostorem pro jednotlivé nástroje. Mozart zněl kulatě, střízlivě, motivovaně, zajímavě…

Pokud se na společenském setkání po koncertě na adresu této skladby ozvala slova jako „veledílo“ a postřehy typu „…Mozart zbořil hranice mezi smutkem a štěstím…“, bylo to oprávněné. Gran Partita vyzněla skvěle, hudební výsledek k takovému vyjádření čerstvých dojmů opravdu vedl.

 

27

 

31

 

1

 

19

 

8

 

10

 

23

 

Foto: Hana Smejkalová 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.