„Pražský komorní orchestr s koncertním mistrem Leošem Čepickým hrál Sinfonii technicky dokonale.“

„Kde se v tak drobounké holčičce bere tolik vitality, schopnosti akcelerovat, vystavět dynamiku, mít vypracovaný úhoz?“

„Jan Schulmeister provedl Preludium z Transcendentálních etud Ference Liszta přímo brilantně.“

Jen den poté, co Václav Hudeček na Svátcích hudby představil dva mladé špičkové sólisty, připravila dramaturgie Pražského komorního orchestru koncert podobného zaměření. Dokonce i s jedním stejným sólistou. U Šimona a Judy se 22. 1. představily naděje naší klavírní hry – Klára Gibišová a Jan Schulmeister. A bylo co poslouchat i obdivovat. Navíc večer byl tematicky zaměřen na skladatele 18. století, takže milovníci klasicismu si skutečně přišli na své.

Koncert zahájil Pražský komorní orchestr Sinfonií in F českého hudebního skladatele Jana Zacha. Bylo to zahájení místně velmi symbolické, Jan Zach byl totiž několik let varhaníkem právě v kostele svatých Šimona a Judy. Studoval pod vedením Šimona Brixiho, vliv na něj měl i Bohuslav Matěj Černohorský. Ve čtyřicátých letech 18. století odešel z Prahy do Mohuče, kde ovšem o místo kapelníka velmi brzo přišel a pak putoval Evropou a živil se koncerty a prodejem svých skladeb. Měl vzpurnou a výbušnou povahu, nikde dlouho nevydržel, respektive nikde dlouho nevydrželi s ním. To ho nutilo skládat, a tak jeho dílo obsahuje 36 symfonií, přes 30 mší, 14 koncertů a množství drobných skladeb komorních i varhanních. Jeho hudba spojuje typické rysy pozdního baroka a nastupujícího klasicismu. Jeho styl je založen na zvukových kontrastech, dynamických a rytmických zvratech. Jako příklad může sloužit právě Sinfonia in F. Pražský komorní orchestr s koncertním mistrem Leošem Čepickým ji hrál technicky dokonale. Zvuk byl hutný, zvláště v Allegrettu a Allegru, i lyricky uvolněný v Andante a Minuettu.

Pak už přivedl Leoš Čepický na pódium první hvězdu večera – devítiletou (deset jí bude až letos v září) Kláru Gibišovou. Klára patří k těm dětem, které – když Bůh rozdával talent – snad přišly dvakrát. Její mimořádné hudební nadání se projevilo už ve třech letech. Její dvě o dost starší sestry chodily do hudební školy a malá Klára je sama od sebe začala napodobovat. Pod vedením učitelky Taťány Vejvodové ze ZUŠ Ilji Hurníka v Praze se začala věnovat studiu klavíru a brzy začala sbírat jednu cenu za druhou. Zajímavé je, že miluje hru na klavír, ale velice nerada cvičí. Nicméně její projev je takový, že už vystupovala na Pražském jaru 2019, na Smetanově Litomyšli v témže roce nebo hrála na předávání cen Classic Prague Awards v roce 2018. Ve svých devíti letech má na svém kontě více prvních cen a titulů laureáta než většina dospělých sólistů. Stala se celebritou, kterou zvou do televize, na velvyslanectví i do rozhlasu. Každý měsíc má několik vystoupení, je s podivem, kdy vůbec při podobném zápřahu studuje nové skladby.

Pro středeční vystoupení si vybrala Koncert pro klavír a orchestr č. 11 D dur Josepha Haydna. Tuto skladbu hrála už jako sedmiletá na Mezinárodní mozartovské soutěži AMADEUS Brno, kde v konkurenci 82 soutěžících ze 16 států Evropy a Asie získala první cenu. Haydn napsal tento koncert původně pro cembalo nebo fortepiano, teprve později provedl instrumentaci pro orchestr, v němž kromě smyčců měly být i hoboje a lesní rohy. Při tomto koncertu dechy chyběly, ale violy, violoncella a kontrabas je plně nahradily. Podstatné ovšem bylo klavírní provedení. Jedním slovem – úžasné. Kde se v tak drobounké holčičce bere tolik vitality, schopnosti akcelerovat, vystavět dynamiku, mít vypracovaný úhoz? (Mimochodem její malá ruka stěží obsáhne oktávu.) Jak zvládala Rondo all´ Ungherese, to bylo až neuvěřitelné. V rámci stipendijního programu MenART s ní pracuje Ivo Kahánek. Klárka je tedy v nejlepších rukou, aby svůj talent nepromrhala a vyrostla v mimořádnou klavíristku.

V Haydnově klavírním koncertu jsou jasně slyšet mozartovské vlivy. Zcela jistě abychom to mohli porovnat, byla na program večera zařazena Serenáda č. 13 pro smyčcový kvartet a kontrabas G dur „Malá noční hudba“ Wolfganga Amadea Mozarta. Je skutečně málo skladeb, které jsou věčné. Malá noční hudba k nim patří přes všechnu tu profanaci, neuvěřitelné úpravy i marketingové zneužívání. I když ji je slyšet snad na každém rohu, její kvalita je nepopiratelná. Při koncertním provedení si ovšem musíme položit otázku, zda lze v její interpretaci najít něco nového, nějaký nový přístup. V podání Pražského komorního orchestru jsem tuto skladbu slyšel na stejném místě už 24. dubna 2019 (viz PKO od Stamitze k Janáčkovi). Na své recenzi nemusím měnit vůbec nic. Je vidět, že soubor má nastudování zažité a dokáže vše udržet v dobrém standardu.

Druhá půle byla zahájena dalším dílem Jana Zacha, Sinfonií in A. Pražský komorní orchestr prokázal opět, že je velmi dobře sehraným souborem, který i poměrně jednoduché symfonií dokáže vtisknout pocit nezaměnitelnosti.

Druhou hvězdou večera byl čtrnáctiletý Jan Schulmeister, který hrál Koncert pro klavír a orchestr č. 12 A dur od Wolfganga Amadea Mozarta. Stejný koncert jsem slyšel na již zmiňovaných Svátcích hudby, kde mladého klavíristu doprovázel soubor Barocco sempre giovane (viz Fantastický koncert Svátků hudby). Zajímavé bylo tedy porovnat dvě věci – zvuk klavíru: na Pražské konzervatoři Steinway, u Šimona a Judy Bösendorfer, a samozřejmě zvuk doprovodného orchestru. Asi zástupce společnosti Steinway moc nepotěším, ale zvuk Bösendorferu mi připadal plnější, možná proto, že klavír měl odstraněné víko a byl umístěný uprostřed pódia, obklopený orchestrem. Plnější byl i zvuk doprovodného orchestru, což asi bylo dáno větším počtem hudebníků. Prostě provedení na tomto večeru se mi líbilo více.

Na rozdíl od předchozího večera měl Jan Schulmeister možnost zahrát přídavek. Zvolil Preludium (Etudu č. 1) z Transcendentálních etud Ference Liszta a provedl tuto poměrně velmi těžkou etudu přímo brilantně.

Foto:  Petra Hajská