„Technicky neuvěřitelně těžkou skladbu přednesla Friederike Herold také přímo neuvěřitelně.“

„Jan Schulmeister hrál Mozartův Klavírní koncert A dur s nádhernou barevností a výtečnou plasticitou.“

„Friederike Herold za violoncellem a Jan Schulmeister u klavíru, to byl gejzír perfekcionismu a hudební projev nejvyšší kvality.“

Koncerty Svátků hudby dokáží vždy překvapit. Ať už dramaturgií nebo interprety. Koncert 21. ledna v sále Pražské konzervatoře překvapil obojím. Návštěvníci měli šanci slyšet světovou premiéru Dvořákovy Humoresky v aranžmá pro housle, violoncello a smyčcový orchestr a dva nadějné interprety, kteří sice věkem ještě patřili do základní školy, ale technikou hry už do posledních ročníků Akademie múzických umění.

Jízda vlakem může být inspirující. Podle legendy napadl Antonína Dvořáka rytmus jedné z jeho nejznámějších skladeb, Humoresky Ges dur, právě při jízdě vlakem. Inspiroval ho prý rytmus kol. Těžko lze pravdivost této legendy ověřit, v každém případě právě tato humoreska, v pořadí sedmá z celkového cyklu osmi, se stala skutečným evergreenem nejen klasické hudby. Jejích úprav je nespočítaně, včetně úpravy pro počítačovou hru. Jedna ovšem chyběla. Úprava pro housle, violoncello a smyčcový orchestr.

Ujal se jí Vít Chudý, dvorní aranžér souboru Barocco sempre giovane. K houslím se postavil Václav Hudeček, za violoncello usedl Emil Rovner, host z Německa, koncertním mistrem Barocco sempre giovane byla houslistka Markéta Čepická. Housle si předávaly téma s violoncellem nebo s celým orchestrem, tisíckrát slyšená skladba zněla známě a přitom jinak, bylo to zajímavé zvukově i technicky. Prostě úprava, která se mimořádně povedla. Škoda, že totéž se nedá říci o Dvořákově Slovanském tanci č. 2 e moll, který pro stejné hráčské složení upravil rovněž Vít Chudý. Přitom právě tato skladba celý večer zahajovala. Technicky se provedení nedá nic vytknout, všichni hudebníci hráli s plným nasazením, bohužel zvukově to mělo k Dvořákovu plnokrevnému Slovanskému tanci e moll velmi daleko.

O tom, jak vznikla Fantazie „Mojžíš“ Niccolò Paganiniho, existují hned dvě legendy. Ta zajímavější praví, že fantazii napsal Paganini v žaláři, kam byl uvrhnut pro obvinění ze spojení s ďáblem. Nechali mu jeho housle, ale odebrali všechny struny – až na strunu G, která prý je krátká, a tak nehrozilo, že by se jí mohl Paganini sebepoškodit. Druhá legenda, daleko méně vzrušující, je historka, jak Paganinimu při koncertě popraskaly všechny struny a ten jej dohrál improvizací na té jediné, co mu zbyla – nejhlubší struně G. Ať je pravdivá ta první legenda, ta druhá nebo je pravda úplně někde jinde, Paganini napsal skladbu, která je obávaným úhelným kamenem technického umění všech houslistů. Ne každý si na ni troufne. A na tuto skladbu si troufla teprve čtrnáct a půlletá Friederike Herold, a k tomu ještě na violoncello! Technicky neuvěřitelně těžkou skladbu přednesla také přímo neuvěřitelně. Výtečná práce se smyčcem, perfektní práce levé ruky – přeskoky i smyky, staccata, vše bez jedné jediné chybičky. To byl přednes zralého špičkového sólisty.

Příjemným překvapením nebylo konce. Na pódium přišel čtrnáctiletý Jan Schulmeister, aby zahrál Koncert pro klavír a smyčce A dur Wolfganga Amadea Mozarta. Mozart psal klavírní koncerty v době, kdy neměl ve Vídni zrovna na růžích ustláno a o to víc se soustředil na hudbu. Koncerty skládal především pro domácí muzicírování, proto klavír doprovází pouze smyčcový kvartet. Teprve později Mozart rozšířil instrumentaci o další nástroje. V úterý jsme jej ale slyšeli v tom původním provedení, pouze kvarteto bylo rozšířeno o kontrabas.

Jan Schulmeister je z hudební rodiny. Jeho tatínek mi tvrdil, že je už sedmou generací, která se v jejich rodině zabývá hudbou. Jeho maminka je klavíristka, a tak malý Honzík začal cvičit s ní. Podle maminky mu byly 4 roky, když to začal zkoušet. Ač se to zdá neuvěřitelné, tento výrazný hudební talent vyrůstá, studuje a cvičí na ZUŠ v Kroměříži, odkud vyjíždí na různé soutěže, které s převahou vyhrává. Podle výkonu, který předvedl v úterý večer na Slavnostech hudby, se tomu není co divit. Hrál Mozartův koncert s nádhernou barevností a výtečnou plasticitou, dobře pracoval s pedálem. Jeho úhoz přesně odpovídal požadavku koncertu. Vyzdvihl bych i velmi dobrou spolupráci s orchestrem, což nebylo pranic jednoduchého. Klavír byl umístěn vedle orchestru, takže orchestrální hráči na klavíristu neviděli (koncertní mistr Markéta Čepická k němu stála zády!). Přesto nedošlo během celého koncertu k žádnému pozdnímu nástupu ani rozpadu souhry. Na jeho věk to bylo zcela mimořádné provedení.

Že je Jan Schulmeister výtečným klavíristou, dokázal i jako doprovod Friederiky Herold, když společně uzavřeli první polovinu večera brilantní skladbou Davida Poppera Tanec elfů. Popper byl především violoncellista, a proto pro tento nástroj napsal celou řadu etud. K nim patří i Tanec elfů, technicky velmi náročná skladba, ale přitom také velmi efektní. Patří k těm kusům, kterými se každý violoncellista rád blýskne. Friederike Herold za violoncellem a Jan Schulmeister u klavíru, to byl gejzír perfekcionismu a hudební projev nejvyšší kvality, který inspiroval publikum k mnohanásobnému vyvolávání.

Německý skladatel Max Bruch napsal přes 200 opusů, z nichž se ale v současné době hraje pramálo. Jednou z výjimek je jeho skladba Kol Nidrei (v aramejštině Všechny sliby), kterou napsal v době, kdy šéfoval liverpoolské filharmonii. Je zajímavé, že Bruch byl protestant a s židovskou bohoslužbou prakticky nepřišel do styku. S židovskou hudbou ho seznámil prostřednictvím jeho učitele Ferdinanda Hillera hlavní kantor berlínské synagogy, Abraham Jacob Lichtenstein. Maxe Brucha židovská hudba velmi oslovila. Když jej slavný německý violoncellista Robert Hausmann požádal o nějakou skladbu, vzpomněl si Bruch na zápisky z Berlína a napsal skladbu pro violoncello a orchestr (dechové i strunné nástroje, tympány a harfa).

Skladba je složena ze dvou částí. První část je založena na modlitbě, která se modlí v synagoze na začátku večerní modlitby na Jom Kipur, druhá část parafrázuje píseň Pláč na březích řek babylonských Isaaca Nathana na slova lorda Byrona z jeho básnické sbírky Hebrejské melodie. Bruch využil toho, že violoncello je hudební nástroj, který je nejvíce podobný lidskému hlasu a dokáže vyjádřit zpěv židovských kantorů v synagoze. Na pódiu Pražské konzervatoře skladbu přednesl Emil Rovner, profesor violoncella na Hudební univerzitě Carla Marii von Webera v Drážďanech, mimochodem profesor kromě jiných i Friederiky Herold. Skladbu jsme slyšeli v úpravě pro smyčcový orchestr, což ji dost ochudilo, přesto v Rovnerově podání posluchače výrazně emotivně zasáhla.

Koncert byl zakončen Variacemi na rokokové téma Petra Iljiče Čajkovského. Technika Emila Rovnera je bezchybná, však má také školu Mstislava Rostropoviče. Dokáže se také hluboce vcítit do Čajkovského hudby, vždyť se narodil v Gorkém a absolvoval Glinkovu konzervatoř v Nižném Novgorodě. Doprovázen souborem Barocco sempre giovane si získal srdce publika.

A protože studoval i zpěv, slyšeli jsme dva přídavky, kde kromě hry na violoncello využil Rovner i svůj baryton. První přídavek napsal židovský skladatel Max Janowski, aranžmá pro violoncello a smyčce provedl Igor Ostrovský a skladbu Avinu Malkeinu (tradiční židovská modlitba Náš Otec, náš Král) přednesl Rovner za doprovodu Barocco sempre giovane. Druhým přídavkem byla stará sefardská píseň Cuando el rei Nimrod (Když Nimrod byl králem) zpívaná v jazyce sefardských Židů a doprovázená staccatem violoncella.

Foto:  Radovan Šubín