„Baborákův Mozart byl ztělesněním absolutní hudby, která přesto není abstraktní, ale vypráví svou řečí, srozumitelnou, důvěrně známou.“

„Serenáda třicetiletého Brittena je příkladem senzitivní hudebnosti a mistrného a krásného propojení slova a hudby.“

„Z Anu Tali vycházelo výjimečné vyzařování, orchestr hrál, jak nejlépe uměl.“

Rozhlasoví symfonikové pozvali k druhému lednovému abonentnímu koncertu estonskou dirigentku Anu Tali. V Rudolfinu měli na programu Mendelssohna, Mozarta, Brittena a Elgara, sólisty byli hornista Radek Baborák a britský tenorista Toby Spence. Spojení velmi dobře hrajícího orchestru, podnětné a zajímavé sestavy skladeb, vynikajících sólistů a dirigentky s velkou fantazií a s kouzlícíma rukama učinilo z večera mimořádný koncert, jeden z nejlepších v sezóně.

Hudbu Felixe Mendelssohna-Bartholdyho lze docela dobře rozpoznat díky charakteristické instrumentaci a invenci, noblesně jemné, ani trochu silácké. Předehra Hebridy, která večer otevřela, je známé a milé dílo. Původně se měla jmenovat K opuštěnému ostrovu. Skladatele inspirovala během jeho cesty po Skotsku v roce 1830 Fingalova jeskyně na nevelkém neobydleném ostrově Staffa, jejíž prostor s mohutnými rovnými čedičovými sloupy se otvírá hluboko do skály přímo z mořské hladiny. Byl tam zřejmě jedním z prvních turistů. Skladba není epická, nevypráví žádný příběh, pouze zachycuje dvěma kontrastními tématy nálady a vjemy – osamělost a krásu, mořské vlny… Není to nijak vášnivá hudba. Zazněla v souladu s tím přívětivě, velmi stylově. Anu Tali v ní neúnavně nacházela drobné nuance, modelovala hudbu ke graciéznímu vyznění. Jde o dílo rané, příjemně obsáhlé, v tomto provedení s kouzelně propojovanými linkami a pásmy a s pěknými místy ve zvuku celého orchestru i v sólech, například na správném místě s pěkně dýchnutým vstupem klarinetu. Jde vlastně o zárodek symfonické básně.

Romantická legenda tvrdí, že Mendelssohn byl ostrovem a jeskyní tak fascinován, že začal skladbu komponovat ihned po návratu do nejbližšího přístavu. Realita může být prostší, ale výsledek byl tentokrát každopádně oblažující; na pódiu i v auditoriu se romantické hudební vzpomínce na skotské souostroví Hebridy věnovalo dostatek klidu na to, aby vzpomínka zůstala v paměti ještě dlouho.

Mozartovu hudbu je také možné poznat díky charakteristickým znakům; právě ony ji často povyšují nad běžné idiomy vídeňského klasicismu a jeho odvozenin. Mozart může na koncertech zaznívat jako příjemná položka; může zaznívat slušně a stylově, radostně a pohodově, málokdy jalově, ale přece jen běžně. V podání Anu Tali, rozhlasových symfoniků a fenomenálního českého hornisty Radka Baboráka byl Koncert č. 3 Es dur ovšem něčím mnohem víc než jen „obvyklým Mozartem“. Byl ideálem dokonalé artikulace hudby, vyvážených proporcí, hravosti o obsažnosti, ztělesněním absolutní hudby, která přesto není abstraktní, ale vypráví svou řečí, srozumitelnou, důvěrně známou. Byl ideálem mozartovského stylu. Navodit takové pocity není vůbec snadné. Radku Baborákovi ovšem spustí spolehlivě každičký tón tak, jak potřebuje, přesně a krásně; z hudby proto nevyčnívá nic nedokonalého nebo nepatřičného, skladba mu plyne v trvale pozitivním, bohatém a samozřejmém proudu a je plná momentů, které každý sám i všechny spolu tvoří krásu. Nenapodobitelná lehkost hry na choulostivý nástroj, který mnohým neustále selhává, je samozřejmostí. Vychytávky, jako je dvojhlas v kadenci, jsou pak už jen bonbónky a třešničkami, které dotvářejí dokonalost celkového dojmu.

Doprovod byl v minimalizované velikosti tělesa jemně propracovaný, krásně sehraný, s mnoha slyšitelnými artikulačními a výrazovými detaily, které zásadním způsobem pomáhají z Mozartovy hudby vytvářet to, co ční nad dobové idiomy. Dirigentka tomuto dojmu pomáhala stejně důležitě jako sólista. A orchestr ukázal, jak vzácné okamžiky lze pod inspirovanou a náročnou taktovkou vytvářet.

Baborákovo nádherné kouzlení s tóny a souznění Anu Tali s hranou hudbou pokračovalo po přestávce v Brittenově Serenádě pro tenor, lesní roh a smyčce – v prokomponované sérii šesti vokálních nokturen zarámovaných do originálního rámce pomocí prologu a epilogu svěřeného jen hornistovi. Pomalu plynoucí náladové ohledávání melodie na začátku navozuje sváteční atmosféru, která tento originální písňový cyklus ani na chvíli neopustí. Na konci pak podobná hudba jako v úvodu působivě, do krásné klidné tečky zaznívá už jen ze zákulisí. Že Radek Baborák v prologu a epilogu s naprostou samozřejmostí rozeznívá původní přirozený lesní roh – na němž nemá k dispozici pro nacházení potřebných tónů nic než nátisk a pravou ruku v ozvučníku – je hodné obdivu, výsledek je v klidné zasněnosti podmanivý. V ostatních částech má moderní nástroj, s nímž dokáže dosáhnout dynamických a výrazových nuancí jako málokdo jiný… Tenorista Toby Spence s charakteristicky jemným hlasem, často v tomto díle vhodně přecházejícím do tichého falzetu, přispěl k potřebnému vyznění skvostného díla rovným dílem. Místy jen možná s dirigentkou přece jen trochu podcenili akustiku – sólový part se občas schoval za zvuk nástrojů až příliš moc… Serenáda třicetiletého autora z válečného roku 1943, zhudebňující verše šesti anglických básníků s tématem noci, je příkladem senzitivní hudebnosti a mistrného a krásného propojení slova a hudby. Britten byl opravdu výrazným melodikem, skladatelem s mimořádnou zvukovou představivostí.

Velký orchestr, potřebný pro závěrečné parádní dílo symfonické hudby, pro variace Enigma Edwarda Elgara, byl ústrojným kontrastem. Dramaturgie večera, pohrávající si s britskými souvislostmi, využívající sólový lesní roh a dávající anglické hudbě v rukou severské dirigentky možnost autentičtějšího vyznění, byla ukázková, podnětná, zajímavá. Variace Enigma jsou vedle Violoncellového koncertu zcela určitě nejznámější orchestrální skladbou pozdního romantika Edwarda Elgara. Jsou důmyslné a skvěle instrumentované, mají v sobě nejen bohatost hudební charakteristiky, ale i prvky lyrismu a patriotismu, které jsou pro jeho díla charakteristické. Má jít o zpodobnění přátel a známých, nic bližšího se však neví; evidentní nicméně je, že ta nejdelší a nejnádhernější část je určitě obrazem skladatelovy žena Alice. Anu Tali právě tuto variaci s velkou empatií naléhavými gesty vystupňovala a zdůraznila, včetně zřetelně protažené pauzy na konci, důležité pro doznění. Pozorovat zejména její levou ruku, návodně opisující vzduchem velké oblouky, byla jedna věc; tou druhou bylo vyzařování, které z ní muselo vycházet, protože orchestr hrál, jak nejlépe uměl, opravdu ochotně, naplno a inspirovaně. Drobná žena ovládla rozhlasové symfoniky až neuvěřitelně…

Enigma, tedy Záhada, nechává navždy otazníky kolem toho, kdo všechno nevědomky Elgarovi „stál modelem“. Ale příliš důležité to není. Podstatnější je výsledek. Skladateli se podařilo na samém konci devatenáctého století, přestože zůstal tak trochu konzervativně u tradic, obohatit brahmsovský symfonismus o prvky, v nichž rozpoznáváme cosi „anglického“, a vygradovat skladbu s podporou krásné melodie do jedinečného, lehce melancholického a trochu idylického závěru. Anu Tali provedla orchestr všemi zákrutami partitury vemlouvavě, s nepolevujícím tahem. Modelovali společně skutečně nádherně všechny hudební fráze, volně a svobodně pomyslně dýchali a zpívali. Třetí lednový pondělní večer pro svou vyrovnanou krásu zůstává v paměti na dlouho.

Foto: Vojtěch Brtnický