„Že Rožeň představil skotské kompozice, není překvapivé, vždyť tam nějakou dobu působil.“

„Hobojový koncert od Martinů – krásná část programu, interpretačně přesně pochopená.“

„Skvělé dílo, které má šanci dostat se z Kabeláčových symfonií do běžného repertoáru asi nejsnadněji.“

Pro hráče očistná zkušenost a radost z jiného druhu muzicírování, pro publikum možnost poznat nový repertoár a hudebníky víc zblízka. Tak zdůvodňují čeští filharmonici nový cyklus K, jehož první koncert se uskutečnil v neděli odpoledne.

Před Komorní orchestr České filharmonie se postavil dirigent Jiří Rožeň, ještě stále zástupce nejmladší generace. Nastudoval a řídil program s jistotou, projevoval jasný názor. Měl na práci pět položek, každou jinou – jako úkol pro více méně pohodové odpoledne nic běžného, nic snadného. Všechno byla novější hudba, žádný odpočinek u klasiků či u baroka. V tomto smyslu není cyklus K ničím laciným!

Že představil Jiří Rožeň v úvodu dvě kompozice současných skotských autorů, není překvapivé, vždyť na severu Británie nějakou dobu působil jako asistent u Skotského symfonického orchestru BBC. Kratičká skladba Jamese MacMillana, jejíž anglický název One hodně napovídá, je skutečně jednohlasem. Nepřeslechnutelně je v ní ukryta melodika skotských dudáckých písní, zajímavě rozvíjená a přerušovaná linka je rozdělena do různých nástrojů. Až v závěru se ozve akord. Ve stopáži pouhých pěti minut, nebo snad dokonce ještě méně, jde spíše o studii, hříčku, ale její poslech neurazí. Druhou položkou, zhruba dvojnásobné délky, byla orchestrální fantazie Seabird Cities (Města mořských ptáků) pětadvacetileté autorky Lisy Robertson, mimochodem MacMillanovy žačky. Skladba je rozkročena mezi pravidelně členěným tepem a zvukovou vynalézavostí, nachází přiměřenou stylizaci pro ptačí zvuky a spolu s přiloženou básní odráží pocity člověka, který ve velkoměstě vzpomíná na odlehlé liduprázdné pobřeží. Skladatelka zřetelně využívá nástrojové barvy k charakteristice i dynamické prostředky ke gradaci, její skladba je v průběhu a stylizaci partů ukotvena směrem k tradici, ale současně dostatečně vyhlíží k nápaditým témbrům.

Hobojový koncert Bohuslava Martinů z poloviny padesátých let byl příležitostí, aby se jako sólistka představila Jana Brožková, usedající v České filharmonii u pultu prvního hoboje. Líbezná, poetická a pastorální hudba, pro charakter hobojového zvuku vyhmátnutá autorem geniálně, střídaná fantazijnějšími pasážemi, dostala v jejím podání bezchybnou, dokonalou, neoklasicky věcnější, ale na patřičných místech také lyrickou, zpomalenou, laskavě zjihlou a proteplenou podobu. Po celou dobu sólistka nijak nestavěla na odiv virtuozitu; i kadence vyzněla spíše výrazově než okázale. Krásná část programu, interpretačně přesně pochopená.

Sukova Meditace na staročeský chorál Svatý Václave je ryze smyčcovou záležitostí, emocionálně angažovanou, vrstvenou, ale přesto snadno přehlednou, intenzivní ve stupňované naléhavosti. V komorní verzi sloužila za první války Českému kvartetu, v komorní orchestrální podobě je vděčným, nadčasovým, v podstatě ještě pozdně romantickým stručným číslem, v jehož polyfonní struktuře je samozřejmě vše slyšet. Filharmonici hráli vzorově.

Druhou hlavní položkou programu byla – po Hobojovém koncertu od Martinů  – Čtvrtá symfonie Miloslava Kabeláče zvaná Camerata. Mohla by stejně tak mít titul Neoklasická, nebo paradoxně také Dramatická. Jiří Rožeň ji pojal plně v duchu kabeláčovské hudební řeči – s nárazy naléhavé závažnosti a až dravé energie, stejně tak ovšem s místy poetičtějšími a vážnými, vždy však tak, že v hudbě o něco jde. První věta pětadvacetiminutové skladby je rázná, druhá exponuje a plně využívá nezapomenutelný jásavý motiv s opakovanou vzestupnou kvartou, třetí se několika střihy dobírá až meditativní hloubky čtvrtá v hybném tempu osciluje mezi neoklasickou věcností a tvrdě tesanou úporností. Skvělé dílo, které má šanci dostat se z Kabeláčových osmi symfonií, jako to nejtradičnější koncipované, do běžného repertoáru asi nejsnadněji. Jiří Rožeň se s touto partiturou vyrovnal víc než se ctí a filharmonici ji zahráli s velkou chutí.      

Cyklus K představí Komorní orchestr České filharmonie příště v jiném složení jako soubor zabývající se barokní hudbou. To bude v prosinci, kdy se těleso sejde na pódiu se sopranistkou Simonou Šaturovou a s dirigentským hostem Reinhardem Goebelem, někdejším uměleckým vedoucím specializovaného souboru Musica Antiqua Köln. Potřetí půjde v březnu o soubor dechových nástrojů vedený hornistou a dirigentem Ondřejem Vrabcem. A naposledy pak na jaře o podobu stavějící na smyčcích – koncertní mistr Josef Špaček dostane příležitost nastudovat a s kolegy zahrát hudbu Ottorina Respighiho a Franze Schuberta a vystoupit společně s kontrabasistkou Uxíou Martínez Botanou.

Při prvním odpoledni nebyla Dvořákova síň zdaleka plná. V publiku byli rodiče s dětmi i turisté. Nad cyklem K je proto přece jen malý otazník. Týká se jeho umístění doprostřed nedělního odpoledne a jeho cílové skupiny.

Foto Česká filharmonie, Petr veber