„Kateřina Englichová svůj part přednesla přesvědčivě ve výborné souhře s komorní smyčcovou sekcí orchestru.“

„Kukalova skladba je dobře napsaná, má ucelený tvar a bylo slyšet, že její autor má s formou concertina zkušenosti.“

„Všichni interpreti odvedli značný kus práce na skladbě Ivana Zelenky Stabat mater, která ten večer zazněla v premiéře.“

V sále královéhradecké filharmonie se uskutečnil neobvyklý koncert, na němž zazněly kompozice dvou žijících skladatelů. První skladba, Concertino pro harfu a smyčce, byla z pera Ondřeje Kukala a druhá, rozměrná kantáta Stabat Mater, pocházela od Ivana Zelenky. Hrála tamní Filharmonie Hradec Králové s harfenistkou Kateřinou Englichovou, zpíval Pražský filharmonický sbor a čtyři sólisté.

Dramaturgie královéhradecké filharmonie má ke kompozicím 20. a 21. století velmi blízko, což dokládá jejich časté zařazování do koncertních programů. Jak by také ne, když autor první skladby, Ondřej Kukal, je nejen zkušeným skladatelem, ale i bývalým dlouholetým šéfdirigentem tohoto orchestru a vynikajícím houslistou. Concertino pro harfu a smyčce ‒ „Harfeniana“ op. 55 autor zkomponoval jako dvouvěté: I. Andante ‒ II. Presto, nicméně zaznělo v jednom celku díky druhé větě hrané attacca po první. Dílo je věnováno sólistce Concertina Kateřině Englichové, která pomáhala skladateli se stylizací harfového partu.

Sólistka zaujala nejen svou nádhernou koncertní harfou, ale i zlatými šaty dokonale sladěnými s nástrojem ještě dříve, než zahrála první notu. Svůj zajímavý part přednesla přesvědčivě ve výborné souhře s komorní smyčcovou sekcí orchestru. Kukalova skladba je dobře napsaná, má ucelený tvar a bylo slyšet, že její autor má s formou concertina zkušenosti. Dílo vyznívalo spíše melancholicky a zádumčivě, avšak časté užití synkopických rytmů v partu sólistky a také v orchestru dodávalo kompozici vitalitu. Dvakrát v malých sólových mezihrách Kukal jasně citoval hlavní téma harf ze symfonické básně Vyšehrad Bedřicha Smetany, čímž vzdal tomuto skladateli hold. Výborně připravená dirigentka Miriam Němcová měla orchestr pevně v rukou, což ve výsledku celkově dobrý dojem jen umocnilo.

Následující, takřka hodinová kantáta Stabat Mater českého skladatele, aranžéra, pozounéra, sbormistra a dirigenta Ivana Zelenky zpracovávala, jako i ostatně v případě Antonína Dvořáka či Giovanniho Battisty Pergolesiho, latinský veršovaný hymnus italského mnicha Jacopone da Todiho ze 13. století. K velkému symfonickému orchestru přibyl ještě takřka sedmdesátičlenný Pražský filharmonický sbor, který připravila dirigentka provedení Miriam Němcová, a čtyři vynikající sólisté: Lucie Silkenová, Hannah Esther Minutillo, Michal Bragagnolo a Ivo Hrachovec.

Při prvním pohledu na rozpis jednotlivých částí posluchače zaujal identický rozpis deseti vět v naprosté shodě se zpracováním textu Antonínem Dvořákem. Několikrát byly jasně slyšet názvuky instrumentace z jeho první části Stabat Mater Dolorosa. I šestá věta, Fac me vere tecum flere, zachovávala stejný plán jako část Dvořákova: výrazné tenorové sólo a k tomu pouze mužský sbor. Zelenka některé verše textu opakoval, aby umocnil jejich vyznění. Ze sboru vycházela místy hudba ve stylu Zdeňka Lukáše, jindy zase – ve vrcholných částech – hudba Gustava Mahlera.

Formálně vyznělo dílo roztříštěně bez jasného tektonického vrcholu, motivická práce spočívala hlavně v řetězení různorodých typů motivů a hudebních zpracování od symfonického typu přes dechovou hudbu až k filmové a pohádkové. Vynikající kvartet sólistů si mnoho nezazpíval, až na tenoristu a sopranistku. Lze se domnívat, že si skladatel zvolil moc rozměrnou látku, čímž Stabat Mater bezpochyby je, a nepodařilo se mu ji uspokojivě zpracovat. Publikum ocenilo náročné provedení díla zprvu rozpačitým potleskem, ale bylo naprosto jasné, že všichni interpreti odvedli značný kus práce na skladbě, která ten večer zazněla v premiéře. I skladatel do díla vložil maximum.

Foto: Patrick Marek