„Nádherná hudba na pomezí romantismu a impresionismu, předcházející o celé desetiletí Straussovu Alpskou symfonii.“

„Hrál introvertně ponořen do hudby, v očekávaném stylu. Samozřejmá virtuozita.“

„Antoni Wit dirigoval Lutosławkého zpaměti. Přesně, návodně, naléhavě.“

Polský dirigentský nestor Antoni Wit připravil ve středu publiku v metropoli v čele Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK vcelku mimořádný večer. Zcela zásadním posluchačským zážitkem se stal a byl Lutosławského Koncert pro orchestr. S povděkem a potěšením bylo možné vzácně naslouchat hudbě Vítězslava Nováka. A Chopina krásně zahrál Lukáš Vondráček. Ale největší porce uznání patří dirigentovi a orchestru za Witolda Lutosławského.

Nedávno, v reakci na několik pro něj osobně nepřijatelných věcí, se pianista Lukáš Vondráček nechal slyšet, že nebude v Praze vystupovat. Byla by to ale škoda. A s Pražskými symfoniky naštěstí zahrál. Charakteristicky často skloněn nízko nad klaviaturou, obdařil Chopinův Druhý klavírní koncert f moll nekonečně snovým, perlivě jemným předivem a tichou brilancí, v níž však jasně bylo přítomno vědomí, jeho i posluchačské, že umí a může i dost robustně přidat na síle. Hrál tak, jak ho známe: s intenzivním prožitkem odrážejícím se ve tváři, introvertně ponořen do hudby, aniž by ho někdo podezříval z okázalosti nebo vnějškovosti doprovodných gest. Sólový part v dané interpretační sestavě přirozeně dominoval, zněl ale přiměřeně, bez sebemenší titěrnosti i bez velkých romantických vln, v pěkných proporcích, v očekávaném stylu. Samozřejmá virtuozita, nic překvapivého. Ve stejném chopinovském duchu zůstal Lukáš Vondráček i v jemném přídavku. Navozoval kouzelné okamžiky soustředění a očekávání i následného rozuzlení, napnul pozornost a ovládl situaci. Jen jednou mu tam zbytečně a překvapivě utekl jeden přehnaný akcent.

Od narození Vítězslava Nováka uplyne v prosinci sto padesát let a už nyní je jasné, že dokonce u nás vzpomínky na něj, respektive na jeho hudbu, zastíní o sto let starší Beethoven, který je celosvětovou celebritou. Tou Novák nikdy nebude, ale doma by se mohl hrát mnohem častěji. I jeho orchestrální skladby, dokonce právě ony asi nejvíc, jsou plné překvapivé hudební krásy. Orchestr FOK přišel se symfonickou básní V Tatrách, s nádhernou hudbou na pomezí romantismu a impresionismu, předcházející o celé desetiletí Straussovu Alpskou symfonii. Tatry a Alpy nelze co do plochy i co do nadmořských výšek srovnávat, a tak pochopitelně Novákova partitura pokrývá jen čtvrtinu rozsahu té Straussovy, epické, monumentální, charakteristicky zvukově opulentní. Přesto se hudba Vítězslava Nováka může s hudbou Richarda Strausse rovnat: nápadem, koncepcí, působivostí. Tatry sice nemají rozsáhlé louky, na nichž se ozývají kravské zvonce, nemají nekonečnost prostoru Alp, ale přesto lze hudbou podobně vyjádřit majestát horských štítů, blížící se bouři i podvečerní idylu po jejím odeznění. Novákovi se v jeho koncentrované symfonické básni, vycházející z jednoho výrazného vzestupného hudebního tématu, na čtvrthodinové ploše tohle vše podařilo; včetně šikovně zakomponovaného idiomu, upomínajícího na lidovou hudbu Slovenska, kam tak rád jezdil.

Antoni Wit suverénně a bezpečně skladbu vystavěl. Vybudil a podpořil smyčcové plochy, ne nepodobné těm Sukovým z Radúze a Mahuleny, nechal vyniknout impresivní tóny harfy s flétnou, melodiku v podání anglického rohu, která se ještě jakoby trochu ohlíží po Čajkovském, i temné barvy očekávání proměny s hřměním v dáli. Prošel skladbou postupně až hymničnosti. Bouřlivého počasí je v ní málo, zato dlouhého zklidňujícího se uzavírání je hodně. Však byl také Vítězslav Novák jako skladatel výrazný lyrik…

Novák koncertní večer ve Smetanově síni otevřel, Lutosławski ho logicky uzavřel. Koncert pro orchestr je typickou položkou pro očekávané završení programu, v hantýrce dramaturgů takzvanou koncovkou. Hodí se k tomu půlhodinovou délkou i efektním stupňováním, virtuózní orchestrální brilancí i neochvějnou invenční a výrazovou jistotou. Jde o dílo, jímž se Witold Lutosławski hodně dívá kupředu, ale stejně silně využívá pohledu zpět. Jde o průsečík klasického umění instrumentace a průbojné moderny, o nekompromisní expresivní hudbu, hudbu novým způsobem naplňující staré formy, hudbu absolutní, neprogramní, přitom bohatě obsažnou. Srovnávat ji s jinou nemá velký smysl, a pokud ano, tak snad s Bartókem. Lutosławského rozsáhlá a přece úsporná skladba je plná úderů, náruživého neklidu, souběžných pásem, temných kroků, rychlých pizzicat i průrazných tónů trubky, je to hudba virtuózní i zápasivá, dlouho stupňovaná, hudba výrazná, tvrdá, přesto budící zvědavost i uspokojení. Končí skrývaným, ale ne zcela ukrytým chorálem a vítězným akordem.

Před půlstoletím byl Koncert pro orchestr z pozice běžného posluchače drásavou současnou modernou, dnes se přehoupl do klasiky dvacátého století. Stejně jako například Šostakovičova hudba. U tohoto polského skladatele jde ovšem o to zajímavější zkušenost, oč víc byl nakonec jeho pozdější kompoziční vývoj ovlivněn racionálními podněty poválečné západní avantgardy. Koncert pro orchestr z roku 1954 vznikl těsně před obratem k ní… Svého krajana, jehož život se uzavřel před šestadvaceti lety, dirigoval Antoni Wit zpaměti. Přesně, návodně, naléhavě. Postavil se za autora, ale dirigoval pro orchestr, ne na efekt pro publikum. Prošel s Pražskými symfoniky dílem pracně, ale naplno – a bezděky s poselstvím, že se tu nic pátravě neohmatává, ale že už o této hudbě je zcela jasno.

Lutosławski, Novák a Chopin. Přesně v tomto výsledném pořadí se ukázal koncert Pražských symfoniků. Vůbec nic proti Lukáši Vondráčkovi a jeho interpretaci Chopina, naopak. Ale neoposlouchanost a až nečekaná intenzita skladeb dalších dvou autorů pomyslným pořadím, v němž by za jiné situace asi dominoval dojem ze sólisty, zamíchala. Ve prospěch dramaturgické podnětnosti.

Foto: Petr Dyrc