čtvrtek, 16 leden 2020 18:46

Lutosławski, Novák… a Chopin

Autor:

„Nádherná hudba na pomezí romantismu a impresionismu, předcházející o celé desetiletí Straussovu Alpskou symfonii.“

„Hrál introvertně ponořen do hudby, v očekávaném stylu. Samozřejmá virtuozita.“

„Antoni Wit dirigoval Lutosławkého zpaměti. Přesně, návodně, naléhavě.“

 

0

 

Polský dirigentský nestor Antoni Wit připravil ve středu publiku v metropoli v čele Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK vcelku mimořádný večer. Zcela zásadním posluchačským zážitkem se stal a byl Lutosławského Koncert pro orchestr. S povděkem a potěšením bylo možné vzácně naslouchat hudbě Vítězslava Nováka. A Chopina krásně zahrál Lukáš Vondráček. Ale největší porce uznání patří dirigentovi a orchestru za Witolda Lutosławského.

Nedávno, v reakci na několik pro něj osobně nepřijatelných věcí, se pianista Lukáš Vondráček nechal slyšet, že nebude v Praze vystupovat. Byla by to ale škoda. A s Pražskými symfoniky naštěstí zahrál. Charakteristicky často skloněn nízko nad klaviaturou, obdařil Chopinův Druhý klavírní koncert f moll nekonečně snovým, perlivě jemným předivem a tichou brilancí, v níž však jasně bylo přítomno vědomí, jeho i posluchačské, že umí a může i dost robustně přidat na síle. Hrál tak, jak ho známe: s intenzivním prožitkem odrážejícím se ve tváři, introvertně ponořen do hudby, aniž by ho někdo podezříval z okázalosti nebo vnějškovosti doprovodných gest. Sólový part v dané interpretační sestavě přirozeně dominoval, zněl ale přiměřeně, bez sebemenší titěrnosti i bez velkých romantických vln, v pěkných proporcích, v očekávaném stylu. Samozřejmá virtuozita, nic překvapivého. Ve stejném chopinovském duchu zůstal Lukáš Vondráček i v jemném přídavku. Navozoval kouzelné okamžiky soustředění a očekávání i následného rozuzlení, napnul pozornost a ovládl situaci. Jen jednou mu tam zbytečně a překvapivě utekl jeden přehnaný akcent.

 

7

 

Od narození Vítězslava Nováka uplyne v prosinci sto padesát let a už nyní je jasné, že dokonce u nás vzpomínky na něj, respektive na jeho hudbu, zastíní o sto let starší Beethoven, který je celosvětovou celebritou. Tou Novák nikdy nebude, ale doma by se mohl hrát mnohem častěji. I jeho orchestrální skladby, dokonce právě ony asi nejvíc, jsou plné překvapivé hudební krásy. Orchestr FOK přišel se symfonickou básní V Tatrách, s nádhernou hudbou na pomezí romantismu a impresionismu, předcházející o celé desetiletí Straussovu Alpskou symfonii. Tatry a Alpy nelze co do plochy i co do nadmořských výšek srovnávat, a tak pochopitelně Novákova partitura pokrývá jen čtvrtinu rozsahu té Straussovy, epické, monumentální, charakteristicky zvukově opulentní. Přesto se hudba Vítězslava Nováka může s hudbou Richarda Strausse rovnat: nápadem, koncepcí, působivostí. Tatry sice nemají rozsáhlé louky, na nichž se ozývají kravské zvonce, nemají nekonečnost prostoru Alp, ale přesto lze hudbou podobně vyjádřit majestát horských štítů, blížící se bouři i podvečerní idylu po jejím odeznění. Novákovi se v jeho koncentrované symfonické básni, vycházející z jednoho výrazného vzestupného hudebního tématu, na čtvrthodinové ploše tohle vše podařilo; včetně šikovně zakomponovaného idiomu, upomínajícího na lidovou hudbu Slovenska, kam tak rád jezdil.

Antoni Wit suverénně a bezpečně skladbu vystavěl. Vybudil a podpořil smyčcové plochy, ne nepodobné těm Sukovým z Radúze a Mahuleny, nechal vyniknout impresivní tóny harfy s flétnou, melodiku v podání anglického rohu, která se ještě jakoby trochu ohlíží po Čajkovském, i temné barvy očekávání proměny s hřměním v dáli. Prošel skladbou postupně až hymničnosti. Bouřlivého počasí je v ní málo, zato dlouhého zklidňujícího se uzavírání je hodně. Však byl také Vítězslav Novák jako skladatel výrazný lyrik…

 

3

 

Novák koncertní večer ve Smetanově síni otevřel, Lutosławski ho logicky uzavřel. Koncert pro orchestr je typickou položkou pro očekávané završení programu, v hantýrce dramaturgů takzvanou koncovkou. Hodí se k tomu půlhodinovou délkou i efektním stupňováním, virtuózní orchestrální brilancí i neochvějnou invenční a výrazovou jistotou. Jde o dílo, jímž se Witold Lutosławski hodně dívá kupředu, ale stejně silně využívá pohledu zpět. Jde o průsečík klasického umění instrumentace a průbojné moderny, o nekompromisní expresivní hudbu, hudbu novým způsobem naplňující staré formy, hudbu absolutní, neprogramní, přitom bohatě obsažnou. Srovnávat ji s jinou nemá velký smysl, a pokud ano, tak snad s Bartókem. Lutosławského rozsáhlá a přece úsporná skladba je plná úderů, náruživého neklidu, souběžných pásem, temných kroků, rychlých pizzicat i průrazných tónů trubky, je to hudba virtuózní i zápasivá, dlouho stupňovaná, hudba výrazná, tvrdá, přesto budící zvědavost i uspokojení. Končí skrývaným, ale ne zcela ukrytým chorálem a vítězným akordem.

Před půlstoletím byl Koncert pro orchestr z pozice běžného posluchače drásavou současnou modernou, dnes se přehoupl do klasiky dvacátého století. Stejně jako například Šostakovičova hudba. U tohoto polského skladatele jde ovšem o to zajímavější zkušenost, oč víc byl nakonec jeho pozdější kompoziční vývoj ovlivněn racionálními podněty poválečné západní avantgardy. Koncert pro orchestr z roku 1954 vznikl těsně před obratem k ní… Svého krajana, jehož život se uzavřel před šestadvaceti lety, dirigoval Antoni Wit zpaměti. Přesně, návodně, naléhavě. Postavil se za autora, ale dirigoval pro orchestr, ne na efekt pro publikum. Prošel s Pražskými symfoniky dílem pracně, ale naplno – a bezděky s poselstvím, že se tu nic pátravě neohmatává, ale že už o této hudbě je zcela jasno.

 

11

 

Lutosławski, Novák a Chopin. Přesně v tomto výsledném pořadí se ukázal koncert Pražských symfoniků. Vůbec nic proti Lukáši Vondráčkovi a jeho interpretaci Chopina, naopak. Ale neoposlouchanost a až nečekaná intenzita skladeb dalších dvou autorů pomyslným pořadím, v němž by za jiné situace asi dominoval dojem ze sólisty, zamíchala. Ve prospěch dramaturgické podnětnosti.

 

15

 

1

 

6

 

13

 

2

 

Foto: Petr Dyrc 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.