„Výjimeční hráči vytvořili soubor s nezaměnitelným zvukem a hráčským mistrovstvím. Ať hrají sólo, nebo tutti, je vždy co poslouchat.“

„Posluchači vnímali v Mozartově serenádě dokonalé souzvuky, barvy jednotlivých nástrojů, způsob hry, který dává vyznít klasicistní hebkosti a sametovosti.“

„Peter Schöne upoutal měkkým, ale sytým barytonem, uvolněně se pohybujícím v melodiích, rovným tónem bez náznaku forze.“

S novým programem se na abonentním koncertu Českého spolku pro komorní hudbu představil v pondělí 13. ledna v pražském Rudolfinu dechový soubor PhilHarmonia Octet Prague. V první polovině zahrál Serenádu c moll K 388/384a Wolfganga Amadea Mozarta, druhá – s hosty barytonistou Peterem Schönem a kontrabasistou Pavlem Nejtkem – byla věnována dílům Gustava Mahlera – osmi písním z Chlapcova kouzelného rohu v transkripci Tomáše Illeho pro dechový ansámbl a druhé větě z První symfonie v úpravě Václava Vonáška.

Takřka na den přesně po třech měsících (16. října v kostele Církve československé husitské) vystoupil v Praze soubor, který každým svým vystoupením přitahuje velkou pozornost. Tentokrát hrál ve složení Vilém Veverka a Monika Fürbach Boušková (hoboje), Karel Dohnal a Irvin Venyš (klarinety), Václav Vonášek a Martin Petrák (fagoty), Ondřej Vrabec a Hana Šuková (lesní rohy). V druhé půli se k nim připojil kontrabasista České filharmonie Pavel Nejtek, v Mahlerových písních se představil u nás dosud neznámý barytonista, člen opery v Saarbrückenu Peter Schöne.

Důvodů, proč vyhledávat koncerty PhilHarmonia Octetu, je více – od nápadité, překvapující dramaturgie přes jedinečnou zvukovou provázanost nástrojů po osobitost a radost ze společné hry jednotlivých členů. Tyto kvality se znovu projevily na pondělním koncertě.

V první půlce zazněla Mozartova Serenáda pro dechy c moll č. 12 z roku 1787. Interpreti jí vtiskli vše, co obsahuje: slavnostní, dvorský, hravý i odpočinkový charakter. Posluchači vnímali dokonalé souzvuky, barvy jednotlivých nástrojů, způsob hry, který dává vyznít klasicistní hebkosti a sametovosti. Jedno hodnocení se opakuje ve všech recenzích koncertů PhilHarmonia Octetu a nemohu se mu vyhnout ani v této: výjimeční hráči vytvořili soubor s nezaměnitelným zvukem a hráčským mistrovstvím. Ať hrají sólo, nebo tutti, je vždy co poslouchat. Úchvatně vedené melodické linky klarinetů nebo hobojů, měkkost, a přitom dynamická neupozaděnost lesních rohů, vzájemné dialogy nástrojů, přirozené přebírání témat, klasicistní hravost a romantická rozdychtěnost hoboje.

Zvuk a souhra členů PhilHarmonia Octetu jsou rozpoznatelné na první poslech, vzájemná kolegiálnost dává vyniknout partům a barvám jednotlivých nástrojů. Soubor existuje od roku 2007, kdy ho spoluzaložili hobojista Vilém Veverka a fagotista Václav Vonášek. Zdá se, že v pěstování svých zvukových kvalit dospěl ansámbl k výšinám, a lze předpokládat, že dalšími dramaturgickými výboji a hráčským uměním je bude dále překonávat.

Druhá polovina koncertu patřila rovněž jedinému jménu – Gustavu Mahlerovi. Úpravy osmi písní z Chlapcova kouzelného rohu, přesněji z cyklu Patnácti písní, humoresek a balad, které vznikaly v letech 1892–1898, se chopil hudební skladatel Tomáš Ille, s kterým soubor spolupracuje (na podzim hrál jeho transkripci pro dechové okteto Musorgského Obrázků z výstavy). Uprostřed písní soubor provedl úpravu druhé věty z Mahlerovy První symfonie, nazvané Blumine.

Ve skladbách Gustava Mahlera podpořil Philharmonia Octet zkušený kontrabasista Pavel Nejtek, hlavním magnetem však byl barytonista Peter Schöne, specialista na písňový repertoár a lyrické barytonové operní árie, vítěz Schubertovy mezinárodní soutěže v Grazu a prestižní soutěže ARD v Mnichově. Schöne v Praze překvapil svou krásnou barvou hlasu, technikou zpěvu i hereckými etudami, kterými ozvláštňoval některé písně. Upoutal měkkým, ale sytým barytonem, uvolněně se pohybujícím v melodiích, rovným tónem bez náznaku forze. Hlas, který výborně vyhovuje zvolenému repertoáru.

To prokázal v první písni Der Schildwache Nachtlied (Noční píseň vojáka na stráži), v druhé – Wo die schönen Trompeten blasen (Kde troubí ty trubky krásné) publikum okouzlil tajemným až dramatickým uvedením, svými výškami a emocionálním prožitkem. V dynamických vrcholech se jeho hlas nádherně rozprostřel a ideálně souzněl se souborem, který rozhodně nebyl odkázán jen k doprovodné úloze, ale krásně se se zpěvákem propojoval, ohleduplně dotvářel vyznění a v místech, kde k tomu byl prostor, se sebevědomě, ale nepřehlušivě prosadil. To se projevilo v Rheinlegendchen (Rýnské legendičce), kde dostaly velký prostor k hravosti klarinety, k nimž se v podobném duchu připojily ostatní nástroje. Skvěle frázující pěvec vyprávěl příběh s hereckým nasazením a zcela si získal publikum. V Das irdische Leben (Život pozemský) Schöne ukázal, v jaké hlasové plnosti, a přitom lehce dokáže zazpívat forte.

Druhá věta Blumine (Květina) z původně pětivěté Mahlerovy První symfonie, která se dnes při provádění této symfonie neuvádí (transkripce pro dechové okteto Václav Vonášek), byla vítaným intermezzem mezi Mahlerovými písněmi. Tato věta pravděpodobně zazněla v Praze vůbec poprvé, rozhodně nikdy ji nehrála Česká filharmonie. A byl to Mahler jímavý, úprava podtrhla jedinečnou barevnost nástrojů.

V následující Lied des Verfolgten im Turm (Píseň pronásledovaného ve věži) uplatnil Peter Schöne svou schopnost vykreslit dramatickou miniaturu a v písni Es sungen drei Engel (Pěli tři andělé) opět zazářil jeho lahodný baryton, který neoslňuje silou, ale barvou a výrazem. Totéž platí i pro Das Antonius von Padua Fischpredigt (Kázání Antonína Paduánského rybám) a především závěrečné Urlicht (Prasvětlo), plné velebnosti.

Spolupráce Philharmonia Octet a Petera Schöneho vyzněla ten večer velmi šťastně, blahodárně. Bylo to rovnocenné partnerství, v němž se nikdo neprosazuje na úkor druhého, ale vzájemně se všichni podporují a baví je spolu muzicírovat.

Foto: Zdeněk Chrapek