úterý, 14 leden 2020 16:28

Broučci – anachroničtí, či nadčasoví?

Autorka:

„Pěkně je znázorněn přerod Broučka z dítěte v dospělého, naopak poněkud matoucí je dvojrole Kmotříčka a Faráře.“

„Broučci jsou zvukově proporčním celkem s množstvím nástrojových detailů, jimž se dostává náležitého času, aby vynesly nějaký obsah.“

„Tvůrci inscenace se rozhodli ctít Broučky i s jejich archaickým jazykem a antikonzumním poselstvím.“

 

11

 

Plzeňské Divadlo J. K. Tyla pečuje o své budoucí publikum formou nabídky rodinných představení, na níž se podílí i operní soubor. A právě do tohoto zdroje sáhlo pro sebeprezentaci na festivalu Opera, přičemž vsadilo na soudobou tvorbu – operu Broučci skladatele Jana Jiráska (1955), kterou představilo v letošní sezóně (12. října 2019) ve světové premiéře na scéně Velkého divadla.

Pokud jde o námět, vstupoval skladatel na terén, který za dobu existence knižní předlohy (Karafiátovi Broučci vyšli poprvé v roce 1876) zúrodnili již například Václav Trojan (scénická hudba), Vadim Petrov (scénická hudba), Tibor Frešo (balet), Otmar Mácha (balet) nebo Ladislav Matějka (opera). V Jiráskově vlastním tvůrčím portfoliu jde o čtvrtý a dosud jediný realizovaný operní projekt. S divadelním prostředím nicméně už vešel do kontaktu svými balety Guru (ND v Praze 2014) a Kniha džunglí (Stadttheater Baden 2016), k práci na týmovém díle má rovněž blízko jako zkušený a oceňovaný autor filmové hudby. Broučci jsou projekcí dlouhodobého záměru plzeňského operního domu uvádět na scénu nová, jím iniciovaná díla současných českých skladatelů. Že nové dílo Jana Jiráska má rozměr opery dětské – mimo jiné i s dětskými interprety a s ambicí oslovit i dětské publikum – je specifikum, které není pro tento záměr závazné (nenaplňovala ho opera Miroslava Kubičky J. J. Ryba a patrně do něho nebude zapadat ani avizovaná opera Sylvie Bodorové Quo vadis), ale z pohnutek uvedených v úvodu této recenze je určitě vítané. Dětskou operou je i Temlův Kocour v botách premiérovaný v Plzni v roce 2016 a Pauerův Žvanivý slimejš, jehož uvedením v letošní sezóně vedení plzeňské opery pěkně prověřuje míru aktuálnosti vztahu mezi mravním kreditem tvůrce a nadčasovostí jeho díla.

 

4

 

Libretista Tomáš Jarkovský se nevydal cestou prosté narace příběhu, ale rozhodl se ctít ducha Karafiátovy předlohy, která je, co bychom si povídali, jazykem i způsobem předávání svého poselství dnes poněkud out-of-date, a udělal to šikovně – veršem. Rytmus je sice občas kostrbatý a formulace ne vždy zohledňují fakt, že se to má zpívat, ale ve stylizaci jako nezbytné podstatě veršované mluvy se tak text libreta překvapivě dobře sbližuje s emocí, která se mnohým z (potenciálních) diváků možná aktivuje při představě Broučků jako četby před spaním. Skladateli ponechává strofická forma libreta dostatek tvůrčího rozletu pro používání a kombinování výrazových prostředků, které jsou mu vlastní – krátkých melodických nápadů, dobře čitelných, prvoplánově působivých harmonických (i jiných) postupů, písňové strukturace. V partituře má veliký prostor sbor (Sbor opery DJKT a Dětský pěvecký sbor DJKT), další Jiráskova silná stránka, a to zdaleka ne vždycky v roli jakési fyzické množiny hmyzu na pasece, ale také jako duplikace nebo ozvěna sólistických replik nebo komentátor, vnitřní hlas apod.

 

2

 

Skutečnost, že na Jiráskovy Broučky zvou v Plzni jako na rodinnou operu, inscenaci poměrně účinně zaštiťuje v režijním uchopení (Tomáš Ondřej Pilař) proti psychologizování, jinotajům, zavádějícím náznakům či přehodnocování významů. Postavy jsou samy sebou. Pěkně – v libretu, hudebním zpracování i režijně – je znázorněn přerod Broučka z dítěte v dospělého, naopak poněkud matoucí je – přinejmenším v druhém dějství – dvojrole Kmotříčka a Faráře. Také scéna (Petr Vítek) je klasická, kostýmy (Dana Haklová) střídmé a vkusné, obojí stylizováno do rustikálně-fantazijního modu. Hudební nastudování je dílem Jiřího Štrunce, který dirigoval festivalové představení ve Stavovském divadle (12. ledna 2020). V hlavních rolích, které jsou na domovské scéně alternovány, se představili Michal Bragagnolo (dospělý Brouček), Anna Flajšmanová (Malý Brouček), Radka Sehnoutková (Beruška), Jana Štruncová (Malá Beruška) a Jana Piorecká (Janinka).

 

9

 

Jako vokálně-instrumentální dílo jsou Broučci zvukově proporčním celkem s množstvím nástrojových detailů, jimž se dostává náležitého času, aby jen nekolorovaly, nýbrž vynesly nějaký obsah. Sbor (nebo jeho část) opakovaně zpívá za scénou. Po jediném shlédnutí opery nejsem s to posoudit, zda mizí divákům z očí v místech, kde se tím může vygenerovat další obsahová dimenze příběhu, nebo zda pouze ustupuje početně velmi obsazenému dění na jevišti – řada scén je oživena tanečními výstupy, které s Baletem DJKT a členy Baletní školy DJKT nastudoval Martin Šinták. Škoda, že účelem amplifikace sboru v těchto místech (a ostatně i sólistů, přinejmenším těch dětských) je zřejmě pouze obyčejný požadavek „aby je bylo slyšet“. I zvuková technika se dá využít významuplně, jak se ostatně v Jiráskových Broučcích děje v samém závěru, kde je akustický zvuk z orchestřiště transformován na elektronicky modulovaný z reproduktorů.

Jak se ukázalo na debatě s tvůrci inscenace po festivalovém představení, mohou plzeňští Broučci vzbuzovat i poměrně kontroverzní reakce. Rozhodně to není „moderní“ opera. Hudebním jazykem je zakotvena v tonálním prostředí, pojetím vokálních partů – sólových i sborových – v janáčkovsko-martinůovské tradici. Soudím, že to je hudební realita, v níž se (potenciální) diváci opery uváděné na regionální scéně, děti, jejich rodiče i prarodiče, většinově pohybují po celý život, a výrazivo opery tak bez problému vstřebají. Což je předpoklad pro to, aby chtěli do operního domu jít příště zase – bez ohledu na to, zda na operu klasika, či soudobého tvůrce. Poněkud citlivější je dikce literární předlohy.

 

5

 

Jan Karafiát psal Broučky v době svého působení na evangelickém učitelském semináři jako didaktický text, jehož smyslem bylo předvést hravou a názornou formou, jak žít ve shodě s Božími přikázáními. Mnohé z dnešních dětí – ale možná i jejich rodičů a prarodičů – by potřebovaly obeznámit se základy katechismu, aby některým situacím v opeře plně porozuměly (jen kulturní prostředí na to už bohužel nestačí). A ani pak by je ještě nemusely být ochotny přijmout, protože poslušnost je dnes spíše vada nežli ctnost a smrt je patrně omyl, který se čas od času přihodí každému, ale vážné místo v pohádce mít nemá. Kdyby se naopak křesťansko-etická vrstva ze syžetu odebrala, zbyl by nám nejspíš roztomilý příběh podobný stovkám jiných roztomilých příběhů ze stále nových a nových knížek pro děti, ale asi by pak bylo potřeba nějak zamaskovat jeho spirituální vyprázdněnost. Za sebe mohu říci, že jsem ráda, že se tvůrci inscenace rozhodli ctít Broučky i s jejich archaickým jazykem a antikonzumním poselstvím. Doufám, že za sto padesát let nebudeme od mravního kodexu Karafiátových Broučků tak daleko, jako jsme od témat oper piaristických skladatelů z 18. století, na jejichž libreta – původně rovněž s didaktickým cílem – komponují opery Vít Zouhar a Tomáš Hanzlík, aby pro nás byli Broučci už jen historickou kuriozitou. Takže jsem vlastně za jejich kontroverzi vděčná.

 

10

 

Foto: Daniel Jäger 

Wanda Dobrovská

Hudbu miluje od dětství, do cvičení etud a stupnic ji rodiče nemuseli nutit a v hudebce ve své rodné Plzni se těšila na melodické a rytmické diktáty v hodinách teorie. Vystudovala hudební vědu a bohemistiku na Filozofické fakultě Karlovy univerzity a po krátkém působení v Muzeu Bedřicha Smetany a v Kabinetu hudební historie České akademie věd si našla svou „parketu“ v hudební novinařině. Psala a píše pro deníky, časopisy, magazíny i všelijaké občasníky tištěné i digitální, spolupracuje se stanicemi Českého rozhlasu Vltava a D-dur. O hudbě přednáší, přemýšlí, sama ji jako členka pěveckého sboru Naši pěvci provozuje a kromě toho ráda putuje a chodí po horách a podél potoků.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.