středa, 08 leden 2020 10:25

Málo známé ruské hudební klenoty – to bylo finále festivalu České doteky hudby

Autor:

„K málokdy hraným dílům patřil i Vojevoda, symfonická balada Petra Iljiče Čajkovského.“

„Anton Stěpanovič Arenskij nepatří k ruským skladatelům, kteří by se na našich koncertních pódiích objevovali často.“

„Pokud byl výkon Mariuse Stravinského v první půli večera poněkud matný, na Čajkovského symfonii si spravil reputaci.“

 

4

 

Mezinárodní hudební festival České doteky hudby každý rok zařazuje do programu díla ruských skladatelů. V letošním roce byl závěrečný festivalový koncert obzvláště zajímavý. Na programu byl sice Petr Iljič Čajkovský, byla to však díla, která jsme doposud buďto vůbec neslyšeli, nebo slýchali jen velmi zřídka. Přidáme-li k tomu ještě jméno Antona Stěpanoviče Arenského, který se na našich koncertních pódiích téměř neobjevuje, pak bylo jasné, že půjde o zcela mimořádný koncert.

Nešlo však jen o díla, ale i o interprety. Vedení festivalu si pozvalo jako dirigenta Mariuse Stravinského, který je sice sovětského původu – narodil se před 41 lety v tehdejším hlavním městě Kazachstánu Alma-Atě, ale většinu svého hudebního vzdělání získal v Londýně jednak na exkluzivní Eton College a Yehudi Menuhin School, aby absolvoval jako houslista na Royal Academy of Music. Poté se vrátil do Moskvy, aby studoval dirigování u Vladimíra Ponkina. Ponkin si jej také vzal jako dirigenta velmi nekonvenčního souboru Helikon Opera v Moskvě, který uvádí málokdy hraná operní díla.

 

9

 

A k málokdy hraným dílům patřil i Vojevoda, symfonická balada Petra Iljiče Čajkovského, kterým byl zahájen pondělní koncert ve Smetanově síni Obecního domu v Praze. Čajkovský složil celkem tři opusy, které mají stejný název, což dost posluchačů mate. Byla to především opera dokončená v roce 1868, potom melodrama z roku 1886 a nakonec symfonická balada z roku 1891. Podkladem pro baladu byla stejnojmenná báseň Adama Mickiewicze, kterou do ruštiny přebásnil Alexandr Sergejevič Puškin. Balada popisuje návrat vojvody na rodný hrad, kde nachází jen prázdné lože své ženy. Zmobilizuje kozáka Nauma a spolu s ním najde svou ženu v altánu s cizím mužem. Nařídí kozákovi, aby jeho ženu zastřelil, ten to ale odmítne a nakonec zastřelí vojvodu. Čajkovskij na podkladě této balady napsal strhující dramatickou hudbu, přesto s ní nebyl spokojen a po premiéře dokonce prohlásil, že takovýhle odpad nikdy neměl složit, a instrumentaci zničil. Nicméně partitura se našla a instrumentace byla rekonstruována. Tuto rekonstrukci jsme slyšeli v Praze v podání Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Výrazně se prosadily žestě, zvláště trombony zaslouží mimořádné ocenění. Nosné téma v baladě je svěřeno violoncellům, jejichž teplý nosný tón zjemňoval dramatičnost díla, stejně jako poprvé použitá celesta.

Anton Stěpanovič Arenskij nepatří k ruským skladatelům, kteří by se na našich koncertních pódiích objevovali často. Přitom ve své době byl významným pedagogem i skladatelem. Obdivoval ho Čajkovskij, který byl naopak pro Arenského inspirací. Mezi Arenského žáky na moskevské konzervatoři se počítají Sergej Vasiljevič Rachmaninov, Alexandr Nikolajevič Skrjabin nebo Reinhold Moricevič Glière. Ač sám klavírista, z jeho díla, tedy aspoň u nás, žije především Koncert pro housle a orchestr a moll, který v pondělní večer jako sólistka zahrála Tatiana Alexandrovna Samouil.

 

3

 

Tatiana pochází z hudební rodiny, její otec byl významný moldavský dirigent Alexandru Samoilǎ. Po vystudování Moskevské státní konzervatoře odešla studovat do Belgie na bruselskou konzervatoř k Igoru Oistrachovi a v Belgii už zůstala. V současné době je profesorkou houslí na prestižní Chapelle musicale Reine Élisabeth a na Královské konzervatoři v Antverpách. Hraje na housle Nicola Gagliana z roku 1770 nebo na moderní, přímo pro ní vyrobené housle francouzského houslaře Christiana Bayona. Na ně hrála i při pražském koncertě a mile mne překvapily krásné plné tóny, a to v celém tónovém rozsahu, jemný, ušlechtilý, teplý a přitom mimořádně silný zvuk nástroje. Arenského houslový koncert není technicky příliš náročný. O to více je možné se soustředit na provedení. Tatiana Samouil hrála s velkým nasazením, dobře si rozuměla s orchestrem a její hra s doprovodem lesních rohů uchvátila. Skvěle si vedl i orchestr, který si brilantně předával téma mezi smyčci a lesními rohy, trubkami a dřevy. Tatiana Samouil se odvděčila publiku přídavkem. Zahrála Largo ze Sonáty pro sólové housle č. 3 C dur Johanna Sebastiana Bacha. Její pojetí bylo až nebachovsky lyrické, tím více zajímavé.

Po přestávce jsme mohli slyšet další rekonstruované dílo, Čajkovského Symfonii Es dur. Ani toto dílo z roku 1892 se Čajkovskému nelíbilo. První náčrtky si začal dělat během svého turné po Americe, první téma si poznačil v květnu 1892 v Rouenu. Programově předpokládal, že se symfonie bude jmenovat Život, od narození až po smrt. Třebaže psal několikrát Eduardu Nápravníkovi, slavnému českému dirigentovi Mariinského divadla, že na symfonii pracuje, po návratu do Ruska měl hotovou orchestraci pouze první věty a celou řadu náčrtků. Na základě těchto náčrtků prof. Semjon Semjonovič Bogatyrev v padesátých letech minulého století během čtyř let celou symfonii zrekonstruoval a vydal ji jako Symfonii Es dur č. 7. Dodejme ještě, že na přidání číslovky se muzikologové neshodnou, a tak se občas dává do závorky. Jen Bůh ví, proč byl Čajkovský se svým dílem nespokojen. Snad to souviselo s jeho duševním rozpoložením v poslední fázi jeho života. V provedení FOK pod taktovkou Mariuse Stravinského a ve verzi Semjona Bogatyrova to byla mimořádně melodicky bohatá, dynamicky propracovaná, v jednotlivých větách tempově krásně odlišená a od úvodního tónu až po finále výtečně vybudovaná stavba, kde se blýskly všechny nástrojové skupiny. Tento koncert byl vůbec prvním vystoupením Mariuse Stravinského před českým publikem. Pokud byl jeho výkon v první půli večera poněkud matný, na této symfonii si spravil reputaci.

 

1

 

Skončil už 21. ročník mezinárodního hudebního festivalu České doteky hudby. Přinesl rozsáhlou škálu koncertů, orchestrálními počínaje, přes víceoborové, komorní a crossoverem konče. Představil řadu zajímavých umělců i neznámých skladeb. Program byl bohatý, vybrat si mohl každý. Přesto si myslím, že by bylo potřeba se více soustředit na propagaci a práci s publikem. Orchestrální koncerty byly slabě navštíveny, navíc publikem, které většinou přišlo z ulice. Podle toho vypadalo oblečení (vrcholem byly teplákové kalhoty a vybledlé oranžové triko) i chování (při koncertu se odcházelo a přicházelo, tleskalo se mezi jednotlivými větami, skleničky šampaňského se nosily do hlediště). Tohle si umělci, ale ani produkce, nezasloužili.

 

Foto: Jan K. Čeliš

Aleš Bluma

Novinář, muzikolog, historik. 

Rodák z Brna, studoval historii, češtinu, hudební vědu a další obory. Více než tři desetiletí strávil v zahraničí, kde převážně působil v oblasti řízení mimo humanitní sféru. Po roce 1990 byl i zpět ve vlasti nejprve manažerem a pak později mimo jiné redaktorem časopisu Ekonom a Literárních novin, kde psal o vědě a kultuře. 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.