čtvrtek, 02 leden 2020 11:35

Beethoven v Brně: „Jak na Nový rok, tak po celý rok!“

Autorka:

„První věta nabídla krásně vynesená sóla jednotlivých nástrojových sekcí.“

„Óda na radost byla provedena s hudebním citem a vkusem, tedy slavnostně a burácivě, ale přitom s vědomím vedení fráze.“

„Sólisté předvedli obrovské mistrovství, totiž nejen své sólistické kvality, ale také schopnost spolupracovat s ostatními.“

 

13

 

Nejen Vídeňští, ale i brněnští filharmonikové pořádají pravidelně novoroční koncerty, a to už od roku 1956. Na rozdíl od svých rakouských kolegů, Filharmonie Brno evidentně počítala s tím, že oslavy příchodu nového roku mohou významně ovlivnit průběh Nového roku, a tak se k branám Janáčkova divadla začali posluchači scházet až před osmou hodinou večerní. Program koncertu zrcadlil slavnostní charakter události i motto nadcházejícího roku: oslavy 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena.

Novoroční koncert zahájila Fanfára pro obyčejného člověka amerického skladatele Aarona Coplanda. Skladba pro žesťové a bicí nástroje vznikla na objednávku dirigenta Eugena Aynsleyho Goossense, který jí v sezóně 1942/1943 zahajoval všechny koncerty Symfonického orchestru v Cincinnati na znamení odporu proti nacismu a odhodlání k dosažení míru a svobody. Coplandova fanfára svůj předpokládaný charakter naplňuje beze zbytku – asi tří a půl minutová skladba pracuje s jedním, stále se rozšiřujícím tématem, které autor později vsadil do poslední věty své Třetí symfonie. Toto téma hrají nejprve samotné trubky. Poté jim oporu ve formě druhého hlasu poskytnou lesní rohy. Potřetí barevnou škálu dokreslí trombony a tuba. Celou dobu jejich majestátní ráz podtrhují tympány, velký buben a tam-tam.

 

6

 

Navzdory tomu, že na první skladbě participovaly pouze žesťová a bicí sekce, orchestr nastoupil hned na úvod téměř kompletní. První atrakcí pro publikum byla „hra“ à la populární knižní série „Kde je Waldo?“, dnes přejmenovaná na „Kde je dirigent?“. Ten se přikradl na pódium „převlečen“ za první hoboj, z jehož místa mohl pohodlně dirigovat žesťový ansámbl s bicími. Po odeznění skladby ho na zmíněném postu nahradila skutečná první hobojistka, žesťaři si přesedli na svá běžná místa a do orchestru se přišly posadit i zbylé dřevěné dechy. Dirigentský stupínek však zůstal prázdný. Místo dirigenta přišla ředitelka Filharmonie Brno Marie Kučerová v doprovodu náměstka primátorky města Brna Olivera Pospíšila, aby společně pronesli několik slov o roce uplynulém i nadcházejícím.

 

2

 

K této části večera v podstatě jen dva poznatky. Prvním je, že mě často při návštěvě všelijakých orchestrálních koncertů napadá, že někteří (podtrhuji někteří) hráči by měli své interpretační mistrovství podpořit určitou estetikou své přítomnosti na pódiu v době, kdy nehrají, a to zvlášť, když jejich ředitelka pár metrů před nimi právě vyzvedává jejich profesionalitu. Tím druhým poznatkem je, že k interpretům slavnostních večerů jsou podstatně milosrdnější koncerty „zahajovací“ a „závěrečné“, které se obvykle konají z obou krajů léta, a tudíž tolik nehrozí, že se v publiku rozběhne štafeta kašle, tak jako během proslovů a koneckonců, bohužel, poměrně často i během koncertu samotného. A přestože publikum mělo o koncert enormní zájem, jen pár míst v hledišti pro více než 1 000 posluchačů zůstalo prázdných a většina publika ocenila výkon umělců potleskem vestoje, ani jemu nestáli účinkující za to, aby vydrželo tleskat, dokud interpreti neodejdou z jeviště, ani za to, aby neutíkali směrem k šatně dřív, než se stačili dirigent a sólisté uklonit. Estetikou svého projevu si tedy vlastně byla určitá část obou stran, i v tento slavnostní večer, kvit.

Po proslovech se na jeviště navrátil dirigent, nyní již na své právoplatné místo, takže se všichni diváci mohli přesvědčit o tom, že koncert skutečně řídí současný šéfdirigent Filharmonie Brno, Dennis Russell Davies, který shodou okolností v roce 1991 premiéroval následující skladbu. Tou byla Slovanská rapsodie Viktora Ullmanna. Tento česko-rakouský skladatel židovského původu se poslední dobou objevuje na programech koncertů poměrně často. Skladbám dodává neobyčejný emocionální náboj tragický osud jejich autora, který zahynul v Osvětimi. Slovanská rapsodie využívá mimo běžného symfonického orchestru také saxofonu, jehož partu se na Novoročním koncertu ujal Jiří Klement. Bezesporu pozoruhodná kompozice staví na moravském folkloru a svou prací s ním trochu připomíná díla Vítězslava Nováka. V každém případě bylo její zařazení na program v Den obnovy samostatného českého státu příhodné. Orchestr i sólista na ni byli evidentně dobře připravení a hravá témata lidových písní zvládali podat velmi přirozeně. Rozlet orchestru trochu brzdila akustika sálu, která tělesu posazenému na jevišti úplně nesvědčila a ubírala mu decibely i barevnost zvuku.

 

3

 

Po přestávce nastal čas na zlatý hřeb programu a současně předvoj oslav Beethovenova výročí – provedení jeho Deváté symfonie. I nyní si dramaturgie zahrála s publikem malou hru – nastoupil orchestr, naladil, nastoupil dirigent – ale kde je sbor? Že by byl tentokrát ušetřen takřka hodinového posezení na praktikáblech, než konečně přijde ve čtvrté větě na řadu? No ano! Už to tak bude.

Beethovenova Devátá má mnoho poloh. Ve většině posluchačů asi vzbuzuje dojem zejména majestátní a burcující – tak jako její poslední věta s Ódou na radost. Většina posluchačů si tudíž od ní asi slibuje alespoň místy totální pohlcení zvukem, který je obklopí ze všech stran. To se bohužel kvůli nevyhovující akustice v plné míře nekonalo. Na druhou stranu lyrické pasáže doslova hladily po duši. První věta nabídla krásně vynesená sóla jednotlivých nástrojových sekcí – zejména dialogu prvních a druhých houslí, i když ty druhé se kvůli svému usazení hlouběji v orchestru hůře prosazovaly. Druhou větu zahájil dirigent ve velmi svižném tempu, které mělo tendenci v určitých místech opakovaně „sedat“, nicméně to části na kráse mnoho neubralo a její provedení lze označit za opravdu zdařilé. Po druhé větě konečně přišel sbor a sólisté. Dámy nastupovaly po špičkách, aby klapáním podpatků nenarušily napětí mezi větami, a dirigent dělal, co mohl, ale publikum zkrátka chtělo zpěváky přivítat na pódiu potleskem, takže na jeho tišící gesta nebralo ohled.

 

5

 

Třetí věta vyzněla jednoduše kouzelně, jako jemné pohlazení. Ta čtvrtá konečně přinesla kýžený zvuk. Respektive, přinesl jej Český filharmonický sbor Brno, kterému na vysokých praktikáblech akustika svědčila podstatně lépe než orchestru pod ním. Samotná Óda na radost byla provedena s hudebním citem a vkusem, tedy slavnostně a burácivě, ale přitom s vědomím vedení fráze, což zaručuje, že z „Freude, schöner Götterfunken“ nejsou jen štěkané slabiky, jak to nezřídka slýcháváme. Také sólisté – Kateřina Kněžíková, Jana Hrochová, Richard Samek a Roman Janál – předvedli obrovské mistrovství, totiž nejen své sólistické kvality, ale také schopnost spolupracovat s ostatními. To je v této skladbě, více než jinde, nesmírně důležité. Jedná se tu totiž spíše o ansámblový zpěv než sólový, a pokud to sólisté nerespektují, jejich pasáže nikdy nevyjdou dobře a připomínají boj o to, kdo víc rezonuje. To ovšem nebyl případ sólistů Novoročního koncertu Filharmonie Brno, kteří si tak spolu s vynikajícím sborem i orchestrem vychutnali dlouhotrvající potlesk.

 

15

 

16

 

17

 

Foto: Filharmonie Brno 

Markéta Ottová

Od útlého věku se věnuje hře na klavír a sborovému zpěvu. Po gymnáziu nastoupila na Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, kde vystudovala učitelství v oboru Hudební výchova a Základy společenských věd a v roce 2019 zde absolvovala doktorský program Hudební teorie a pedagogika. Paralelně s doktorátem nastoupila i ke studiu oboru Dirigování sboru na Hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění, kde nyní pokračuje v navazujícím magisterském studiu a současně také vyučuje na Katedře hudebních a humanitních věd jako externistka. V současné době je sbormistryní Pěveckého sboru Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, asistentkou sbormistra Pěveckého sboru Vox Iuvenalis při VUT v Brně a příležitostně spolupracuje i s dalšími brněnskými sbory. Jako studentka JAMU se podílí na uměleckých projektech akademie, zejména působením v pěveckém sboru HF JAMU a jeho koncerty, ale také jako korepetitorka v Komorní opeře (Flotow, Offenbach, Cimarosa). 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.