„Byl to právě mnichovský orchestr, kde se tvořila představa autentické interpretace Brucknera.“

„Osmá symfonie přitahuje všechny, kteří mají o Brucknerově hudbě alespoň malé podvědomí.“

„Gergiev bez jeho příznačné krátké dirigentské hůlky, jen prázdnými dlaněmi a především prsty, moduloval celou skladbu.“

Kam jinam zasadit provedení 8. symfonie Antona Brucknera než do klášterní baziliky Sv. Floriána v Horním Rakousku, která se pyšní jeho nejoblíbenějšími varhanami a kde je tento skladatel, muzikolog a varhaník na své přání také pochován. Je obtížné oprostit se od objemného melodického toku Brucknerovy hudby. Od vnějškové efektnosti, od její patetické povahy, aby pak člověk dokázal vnímat její další, veskrze osobní světy. Až pak je možné začít spekulovat o interpretační tradici této hudby.

Co ale vlastně zmíněná interpretační tradice znamená? Příležitostí pro zamyšlení je víceletý cyklus Brucknerových symfonií, který představuje Valery Gergiev a Mnichovští filharmonici v rámci každoročního Mezinárodního Brucknerova festivalu. Odborně znalý posluchač se při poslechu Brucknerovy symfonie nemůže ubránit pocitu, že atypičnost této hudby, především její emocionální objem, zakrývá některé detaily, kterými jinde dokáže posluchač více či méně jednoznačně určit, zda interpretace vychází ze správné intence. Je to především všudypřítomná Brucknerova dramatičnost, totiž síla a velikost hudby sama o sobě, často až nutkání si do melodie projektovat nejrůznější scény. Nezbývá než se při popisování zaměřit například na rozdíly v tempu, míře intenzity jednotlivé hry, rozložení centra konkrétních vět atd. To ale nemůže stačit, není možné takovou hudbu určovat a hodnotit pouze těmito prostředky. Je potřeba přesunout svůj úsudek do abstraktní polohy. Oprostit se a odhrnout pomyslný závoj patosu, kterého je na první poslech u Brucknera požehnaně, a hledat možnost vnímat interpretační tradici Brucknerovy hudby především ve výsledku, který je založen na síle mystiky této hudby.

Mnichovští filharmonici jsou v tomto ohledu ideálním materiálem pro studium. Spekulovat o interpretační tradici u tohoto orchestru, a navíc srovnávat v této souvislosti jeho jednotlivé historické etapy, se doslova nabízí. Orchestr dodnes udržuje živou tradici uvádění Brucknerova díla a v minulosti se zasloužil o jeho světovou proslulost. Vše vychází především z osoby dirigenta. První Brucknerovu hudbu interpretoval už v prvopočátcích orchestru Ferdinand Löwe. Nejsilnější se však zapsal do podvědomí orchestru i interpretace Brucknera obecně Eugen Jochum. S Mnichovskými filharmoniky debutoval v meziválečné době, jak jinak než Brucknerovou Sedmou symfonií. Ačkoliv Jochumovy první nahrávky Brucknera vznikly s jinými orchestry (Jochum byl první, kdo nahrál komplet Brucknerových symfonií), byl to právě mnichovský orchestr, kde se tvořila Jochumova představa autentické interpretace Brucknera. Vývoj tohoto procesu nebyl nahodilý a nebyl ani založený na povrchních věcech, jako třeba hledání správného tempa. Ačkoliv Dietrich Fischer-Dieskau tvrdil, že Jochumova síla interpretace Brucknera nespočívala na tak silném mystickém výsledku, z poslechu jeho nahrávek je jasné, že opak může být pravdou. Že nešlo o krátkozraké a prvoplánové nastudování. Je to Bruckner intenzivní, mystika je zde ukryta v té „nejčistější“ hudbě.

Text ovšem nemá být studií o autenticitě interpretaci Brucknerovy hudby, ale má přiblížit Osmou symfonii c moll, která byla obsahem posledního koncertu Brucknerova cyklu. Mnichovští filharmonici letos představili Druhou symfonii c moll, Devátou d moll a již zmiňovanou Osmou c moll. Všechny z klášterní basiliky v St. Florianu nedaleko Lince, z místa, které se zapsalo do Brucknerovy osobnosti a kde je také autor pohřben. Osmá, „ta největší“, přitahuje všechny, kteří mají o Brucknerově hudbě alespoň malé povědomí. Její fyzická síla je ohlušující. Autor sám byl sice z výsledku poměrně nervózní, protože se obával o její kvalitu po úspěchu Sedmé symfonie E dur. Vznikla však neopakovatelná kompozice, věnovaná císaři Františku Josefu I.

Valery Gergiev pracoval s hudbou velmi prakticky, protože složitá a záludná akustika velkého barokního chrámu objem hudby v exponovaných částech zmenšuje a v klidných naopak zvětšuje. Zdůraznil proto frázování, donutil hráče ubrat v nejobjemnějších místech a dal prostor proniknout hudbě v citových momentech. Prostory samy o sobě přivádějí aspekt mystiky této hudby k životu. Přes všechna negativa v souvislosti s akustikou ukazuje sakrální prostor Brucknerovu hudbu v jasném a přirozeném světle. Jako by tam ta hudba patřila. V St. Florianu obzvlášť. Jako by Bruckner byl přítomen i jiným způsobem než jen v jeho hudbě. Gergiev bez jeho příznačné krátké dirigentské hůlky, jen prázdnými dlaněmi a především prsty, moduloval celou skladbu. 

Emoce gradovaly hned v první větě allegro moderato. Bylo ovšem překvapením, že tempově Gergiev nijak nechvátal. Naopak, jednoznačně z výše uvedených důvodů to byla více detailní interpretace bez většího prostoru žesťů. Druhé téma ve scherzu patřilo neobvykle žadonícím smyčcům a adagio v celé své šíři překypovalo nesmírnými city, a pokud bychom měli hledat místo, kde se projevila mystika v celé své „nejčistější“ povaze, pak to bylo jednoznačně tam. Oproti Jochumově „interpretační tradici“ to byla více komorní hra, ačkoliv mluvit u Brucknera o komorní hře může být protimluv. Byla to ale také nesmírně silná hudba, silně promyšlená a poctivě technicky zvládnutá. Mystiku měla ve svém srdci.

Foto: A. Röbl