„Koncert pro flétnu a orchestr č. 2 D dur Wolfganga Amadea Mozarta přišel jako sólista zahrát španělský flétnista Claudi Arimany, žák Jean-Pierra Rampala.“

„Koncertantní předehra Miramare Julia Fučíka ukázala instrumentální vyváženost i výtečnou souhru dechů, především žesťů. Hlavně však přímo radost ze hry.“

„Patricia Janečková prokázala, že jí skladba exponovaná ve značných výškách a plná koloratur nečiní žádné větší potíže.“

Těžko by se na světě hledalo lázeňské městečko se 13 000 obyvateli, které si vydržuje svůj symfonický orchestr. Navíc nepřetržitě už 198 let! Takové je jen jedno – naše Mariánské Lázně. Navíc je to město, které je spojeno s velkými hudebními jmény. Pobýval zde Richard Wagner, Fryderyk Chopin, Carl Maria von Weber, Johann Strauss, z pěvkyň Ema Destinová nebo Ada Sari. Město, které pořádá každý druhý rok významnou Mezinárodní klavírní soutěž Fryderyka Chopina a každoročně Chopinův hudební festival.

Západočeský symfonický orchestr Mariánské Lázně je naším nejstarším symfonickým orchestrem. Byl založen v roce 1821 a nikdy, ani v dobách největších krizí, nepřestal existovat. Přesto je širšímu publiku, pokud ovšem nezajíždí do „Mariánek“, prakticky neznámý. Produkce mezinárodního festivalu České doteky hudby se to pokusila napravit a pozvala orchestr k vystoupení do Prahy v pátek 27. 12. ve Smetanově síni Obecního domu. Před dirigentský pult se postavil švýcarský dirigent Claude Villaret, kterého jsme již v Praze několikrát uvítali. Villaret, jehož dirigentsky formoval Sergiu Celibidache a především Bernard Haitink, je hostujícím dirigentem Thajského národního symfonického orchestru a uměleckým ředitelem Thurgau Chamber Orchestra. Ve spolupráci s dramaturgyní Dagmar Henžlíkovou připravil program, který dostal název Populární skladby Mistrů.

Večer zahájila Polonéza pro orchestr Es dur Antonína Dvořáka. Dvořák napsal toto skvostné dílo během čtyř dnů, v předvánočním čase přesně před 140 lety. Hned v lednu 1880 polonéza zahajovala akademický bál. Trvalo však ještě dva roky, než se vítězně vydala do světa, aby od té doby zůstala natrvalo nejen v tanečních sálech při těch nejslavnostnějších plesech, ale především na koncertních pódiích. Claude Villaret zvolil rychlejší tempo, kterému se orchestr dobře přizpůsobil.

Koncert pro flétnu a orchestr č. 2 D dur Wolfganga Amadea Mozarta přišel jako sólista zahrát španělský flétnista Claudi Arimany. Žák Jean-Pierra Rampala má za sebou 40 let hvězdné mezinárodní kariéry. U nás ho známe jak z vystoupení s našimi symfonickými orchestry (Česká filharmonie, Zlínská filharmonie Bohuslava Martinů), tak z vystupování s harfistkou Kateřinou Englichovou. Mozart psal tento koncert na objednávku v době svého pobytu v Mannheimu a jeho provedením byl pověřen jeden z nejlepších flétnistů té doby, Johann Wendling. Je to koncert typicky mozartovský, s průzračnou formou, velmi subtilní a vyžadující brilantního flétnistu. Tím Arimany bezesporu je. Zvláště se to ukázalo při sólech jak v první, tak v druhé části koncertu. Smyčcová sekce orchestru hrála velmi disciplinovaně a v nádherných pianissimech nechala vyniknout sólovou flétnu.

První půle večera byla zakončena první větou Symfonie č. 3 D dur Franze Schuberta. Když Schubert psal svou třetí symfonii, bylo mu teprve 18 let a byl ovlivněný Haydnovou hudbou. Zvláště druhá část první věty, Allegro con brio, je nádherně romantická, s výrazným partem klarinetu a synkopujícími smyčci. Sóla na klarinet se dobře zhostil Petr Michalec. Celkově ovšem vyzněl Schubert ze všech tří děl jako nejméně propracovaný. Myslím si, že to snad bylo dáno především menším časem na zkoušení.

Po přestávce byl orchestr jako vyměněný. Hrál skladby, které má zažité a dobře vypracované, a hned to bylo slyšet. Již koncertantní předehra Miramare Julia Fučíka ukázala instrumentální vyváženost i výtečnou souhru dechů, především žesťů. Hlavně však přímo radost ze hry. Patricia Janečková nechala před představením oznámit omluvu pro svou hlasovou indispozici. Bylo mi to líto – slyšel jsem Patricii v poslední době několikrát a vždy to byl špičkový výkon. Tentokrát byla na programu Píseň o růži z 2. dějství opery Martha Friedricha von Flotowa. Hned od prvních tónů se ukázalo, že to byla obava zbytečná. Patricie Janečková zpívala naprosto čistě, zvládala i vysoké tóny. Vůbec se mně nezdálo, že by byla indisponovaná. Stejně na tom bylo i obecenstvo, které se poprvé rozehřálo a sólistku si několikrát vyvolalo. Že také umí, orchestr ukázal ve třech částech z malé suity pro orchestr Dětské hry Georgese Bizeta: jemná, minuciózní hra smyčců, výtečná hra dechů. Villaretovi, jako frankofonnímu Švýcarovi, asi musí být Bizet velmi blízký, poněvadž se mu podařilo výtečně vypracovat melodiku díla.

Jacques Offenbach svou operu Hoffmannovy povídky nedokončil, nicméně i to, co se mu podařilo napsat, patří k těm nejlepším dílům francouzské lyrické opery a árie automatu Olympie z druhého dějství zase k oblíbeným áriím světových sopranistek. Je to árie nesmírně obtížná, Patricia Janečková ale prokázala, že jí skladba exponovaná ve značných výškách a plná koloratur nečiní žádné větší potíže. Na harfu ji velmi dobře doprovázela Dana Suchanová z DJKT v Plzni. Ve Francii jsme ještě zůstali – orchestr skvostně zahrál slavné Bacchanale z opery Samson a Dalila Camilla Saint-Saënse.

Patricia Janečková přišla na pódium ještě jednou, aby spolu s orchestrem provedla valčík Johanna Strausse ml. Hlasy jara. Strauss neklade na orchestr ani na sólistu žádné mimořádné požadavky, vše má především lahodit posluchači. A lahodilo. Večer zakončila Lehká kavalerie Franze von Suppé. Těšil jsem se na ty trubky a trombony a nebyl jsem zklamán. Nejen žestě, ale celý orchestr hrál s chutí a radostí a podařilo se mu to přenést i na dost rezervované obecenstvo. Když jinak nedalo, přišel přídavek: Uherský tanec č. 5 Johannesa Brahmse, další z opusů, které lze slyšet, kolikrát člověk chce, a nikdy se neomrzí. Orchestr pokračoval v nadšeném výkonu.

Byl to přesně takový večer, který si neklade nějaké mimořádně vysoké umělecké cíle, ale který potěší publikum a ukáže, kolik milých malých skladeb napsali světoví skladatelé. Druhá půlka byla tak trochu lázeňský koncert, činnost, která je během sezóny denním chlebem členů Západočeského symfonického orchestru Mariánské Lázně. Orchestru, jehož podmínky se dají těžko srovnávat s podmínkami velkých pražských symfonických orchestrů, bez kterého si ale těžko lze představit kulturní život Mariánských Lázní. Je jen škoda, že program, který mohl vyhovovat i těm, kdo koncerty klasické hudby normálně nenavštěvují (a že jich tam byla dobrá polovina), jich nepřilákal víc. Sál byl, bohužel, poloprázdný.

Foto: archiv festivalu