„Sinfonia Al Santo Sepolcro je Vivaldiho nejintenzívnější a nejdramatičtější dílo.“

„Bylo vidět, že Alexander Liebreich svého krajana Mendelssohna umí. Vše bylo minuciózně propracované.“

„Rudolfinum povstalo a rozloučilo se s orchestrem i starým rokem mnohohlasým chorálem, který si s publikem zazpívali i členové SOČRu.“

Není jednoduché zaujmout stále zhýčkanější pražské koncertní publikum. Výběr, který v posledních letech návštěvníci koncertů v Praze mají, je enormní. Vzpomínám si na nehraný údiv Josého Cury nebo Plácida Dominga, když zjistili, jak bohatý je kulturní život v Praze. A tak se dramaturgové předhánějí ve vymýšlení, co by mohlo publikum zaujmout. Občas obecenstvo jen zírá. Josefu Třeštíkovi, dramaturgovi Symfonického orchestru Českého rozhlasu, se to v pondělí 16. prosince podařilo měrou vrchovatou.

Poslední koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu v tomto roce představil díla skladatelů ze tří epoch. Baroko vystřídalo 20. století, abychom se poté navrátili do časů německého romantismu. Už jenom to dávalo tušit, že to nebude jen tak obyčejný večer. Málokdy se sejdou tři tak odlišná díla na jednom koncertě.

Sinfonia „Al Santo Sepolcro“ (Sinfonie Božího hrobu) Antonia Vivaldiho je v jeho tvorbě dost neobvyklá. Podle názvu se dá předpokládat, že ji Vivaldi složil pro provádění během Svatého týdne, mezi Zeleným čtvrtkem a Bílou sobotou. Muzikologové usuzují, leč jisté to není, že byla napsána k vysvěcení kaple Božího hrobu na nejstarším Sacro Monte (dnes památka UNESCO) v piemontském poutním místě Varallo. Dílo má daleko do oslnivé virtuozity a lehkosti, kterou si s Vivaldim spojujeme. Sinfonia vyjadřuje lítost a zármutek a používá k tomu bohatou chromatickou škálu. Jedná se o Vivaldiho nejintenzivnější a nejdramatičtější dílo. Byť původně napsané pro dvoje housle, violu a continuo, dnes je běžně hrané jak komorními soubory, tak smyčcovými orchestry. V této orchestraci jsme ji slyšeli i v Rudolfinu. Vzhledem k neobvyklosti postupů část publika znejistěla, zda to je opravdu Vivaldi. Znejistěla tím více, že orchestr pod taktovkou Alexandra Liebreicha uskutečnil předem domluvený plán s dramaturgem Třeštíkem.

Dozněly poslední tóny Vivaldiho dramatické kompozice a bez sebemenší přestávky zazněly ostré až drásavé vstupní tóny Dvojkoncertu pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány Bohuslava Martinů. Martinů tento dvojkoncert psal v roce 1938 a dokončil ho dne 29. září 1938, v den, kdy byla podepsána Mnichovská dohoda. To vše se v jeho hudbě reflektuje. Ne nadarmo byl Dvojkoncert využit moderním baletem a na několika scénách inscenován pod názvem Dialog se svědomím minulosti. Martinů psal pro klavír rád a výraznou zvukovou roli přisoudil klavíru i v tomto dvojkoncertu. Klavír jakoby odděloval dva smyčcové orchestry od sebe, a to jak fyzicky, tak zvukově, dva orchestry, které mezi sebou nevedou dialog – spíše střet.

Klavírní part hrál Martin Kasík. Plně se podřídil skladatelovu záměru – jeho úhozy byly ostré a tvrdé. Klavír bez horní desky zněl v první a poslední větě drsně, aby ve větě druhé s kontrabasy a violoncelly vytvořil takřka poklidnou atmosféru. I když i druhá věta, stejně jako ta první, je dramaticky silná, přece jen je to Largo, ve kterém se střídají poklidnější tóny s těmi dramatickými. Ve třetí větě, Allegro, dostal opět klavír možnost vyniknout, stejně jako tympány, za nimiž seděl Tibor Adamský. Orchestr dokázal výtečně vystihnout dramatičnost díla, dynamicky gradoval jednotlivá témata, aby vše skončilo obrovským, přímo strhujícím virblem tympánů.

Poslední úder tympánů, dirigent se děkuje, pak vyvolává jednotlivé hráčské skupiny a nakonec se děkuje celý orchestr. Pomalu opouští pódium. Obecenstvo je ztichlé, očekává, co bude. Dveře do sálu jsou stále zavřené, světla v sále ztlumená. Byl Vivaldi, nebyl Vivaldi? Bude ještě něco? To zjevně netuší ani obsluha sálu. Pak se najednou rozsvítí, dveře se otevřou a zmatené obecenstvo se vydává ke stolečkům se sektem. „Co se stalo?“ ptal jsem se Josefa Třeštíka. „Zapomněli rozsvítit,“ zněla odpověď. Inu k tomu mi nebylo potřeba dramaturga, to bylo skutečně zjevné. „Proč jste neudělali pauzu mezi Vivaldim a Martinů?“ – „Chtěli jsme akcentovat ten kontrast, chtěli jsme šokovat,“ odpověděl Alexander Liebreich. Tento umělecký záměr oběma pánům vyšel na sto procent. V kuloárech to jen hučelo.

Felix Mendelssohn-Bartholdy měl Británii rád. Poprvé ji navštívil ve svých 20 letech a jeho učitel Ignaz Moscheles ho s úspěchem uvedl do hudbymilovných kruhů viktoriánské Anglie. Mendelssohn šel v Británii od úspěchu k úspěchu, byl přijat na královském dvoře, kde mezi jeho obdivovatele patřil manžel královny, princ Albert Sasko-Kobursko-Gothajský. Pořádal koncerty, dirigoval. Až do své smrti navštívil Británii desetkrát a svým hostitelům se odvděčil dvěma skladbami, předehrou Hebridy a Symfonií č. 3 Skotskou. Skotská symfonie se stala jednou z nejhranějších pro svůj něžný lyrický popis skotské vysočiny, s onou tak typickou melancholií. Rozhodně je to Medelssohnova nejromantičtější symfonie. Bylo vidět, že Alexander Liebreich svého krajana umí. Vše bylo minuciózně propracované. Výborně zněly protihlasy v hlubokých smyčcích. Krásně romanticky zněla druhá věta. Třetí věta, Adagio cantabile, zněla skutečně zpěvně, vynikla v ní houslová sekce. Ve finále je třeba pochválit výtečnou hru trubek a lesních rohů. Orchestr hrál viditelně s chutí a symfonie mu zjevně „sedla“. Z hlediska technického i zvukového není co vytknout. To už si po šokující první půli SOČR napravil reputaci a obecenstvo, tentokrát již rozehřáté, ho odměnilo velkým potleskem.

Mělo se mu dostat odměny přídavkem české vánoční hymny Narodil se Kristus Pán. Ti, kdo neznali text, našli všechny čtyři sloky vytištěné v programu koncertu, a tak Rudolfinum povstalo a rozloučilo se s orchestrem i starým rokem mnohohlasým chorálem, který si s publikem zazpívali i členové SOČRu.

Foto:  Fb SOČR