úterý, 17 prosinec 2019 14:55

Koncert V4
Středoevropské zahájení Českých doteků hudby

Autor:

„Dvořákův Karneval rozezněl Zsolt Hamar s velkým pochopením skladatelova rukopisu a poetiky.“

„V milé setkání s hudbou i s interpretkou se proměnil Wieniawského 2. houslový koncert.“

„Beláček podává Biblické písně civilně, ne jako projev osobní zbožnosti, ale jako krásný, oduševnělý písňový cyklus klasika hudby 19. století.“

 

8

 

Čtyři země a z každé z nich jedno jméno, jeden zástupce mezi interprety. Česko, Slovensko, Polsko a Maďarsko, Janáčkova filharmonie Ostrava, Gustáv Beláček, Maria Włoszczowska a Zsolt Hamar. K úplné dokonalosti zahajovacího koncertu festivalu České doteky hudby chyběla jen nějaká slovenská skladba. Zazněly v programu čtyři, ale autoři byli jen tři – polského, maďarského a českého původu. Henryk Wieniawski, Ferenc Liszt a Antonín Dvořák. Jediný se dvěma díly.

České doteky hudby se konají jedenadvacátým rokem. Prvním večerem, umístěným v pondělí do Španělského sálu Pražského hradu, deklarovali organizátoři vědomí o kulturní a politické blízkosti středoevropských států spolupracujících v rámci Evropské unie na regionální platformě ve Visegrádské čtyřce. Česká republika je právě uprostřed ročního předsednictví V4 a šikovně koncipovaný koncert umožnil tyto skutečnosti připomenout.

Ostravské filharmoniky řídil jedenapadesátiletý maďarský dirigent Zsolt Hamar, generální hudební ředitel Hessenského státního divadla ve Wiesbadenu, dirigent Maďarské státní opery a pravidelný host řady evropských symfonických těles. Ve všech čtyřech kompozicích sympaticky nacházel čitelný řád a proporce i přiměřené hudební emoce, vedl hudbu se zájmem a s evidentním smyslem pro její obsah.

 

1

 

Paradoxně nejméně zajímavě vyšel z programu dirigentův téměř krajan Liszt se svou symfonickou básní Prométheus z padesátých let předminulého století. Nehraje se u nás poslední dobou moc často, vlastně se u nás Liszt vůbec moc na koncerty nezařazuje; přes všechnu péči, kterou od dirigentského stupínku i od hráčů orchestru dostal, se do paměti touto rozmáchlou skladbou, původně předehrou k rozměrnější scénické hudbě, nijak výrazně nezapsal. Vhodnou „koncovkou“ rozhodně byla. Jen se nepodařilo plně předat smysl toho, proč a čím Liszta příběh řeckého mytologického hrdiny zaujal a co se z něj rozhodl v tónech zachytit. Partitura vyzněla velkoryse, ale z hlediska epického a dramatického účinku trochu naprázdno.

První tři položky programu zůstávají v paměti naopak mnohem výrazněji. Dvořákův Karneval rozezněl Zsolt Hamar s velkým pochopením skladatelova rukopisu a poetiky, dostatečně tanečně a ohnivě v hudbě, která rámuje kontrastující klidnou epizodu uprostřed; a ta vyšla krásně ztišeně. Orchestr hrál Dvořáka opravdu v duchu těch nejlepších tuzemských tradic. Vyznění jen trochu narušovaly specifické akustické poměry Španělského sálu – hal a poměrně dlouhý dozvuk, který symfonické hudbě určitého stylu (a Karneval sem patří) napomáhá nechtěně získat parametry jakéhosi velkolepě koncipovaného promenádního koncertu, jako kdyby hrál nějaký velký vojenský orchestr.

V milé setkání s hudbou i s interpretkou se proměnil Wieniawského 2. houslový koncert. Pohodová romantická hudba, která ví o Mendelssohnovi, o francouzských a ruských vlivech, o slovanské melodice a temperamentu… Wieniawski byl v polovině století cestujícím virtuosem a učitelem v Petrohradu. Skladba nepřehání virtuózní exhibice, je spíše emotivní. Maria Włoszczowska, mladá polská interpretka žijící v Londýně, držitelka cen z nedávných soutěží „Johann Sebastian Bach Competition“ v Lipsku a „Henryk Wieniawski Violin Competition“ v Poznani, se ukázala v pěkném světle. Obdařila dílo pěkným tónem, místy až intimitou, pódiovou neokázalostí a stylovým cítěním. Orchestr doprovázel pozorně. Wieniawski se v tuzemsku také nehraje příliš často, i v jeho případě lze zařazení díla kvitovat s povděkem.

 

12

 

Po přestávce na sebe právem strhl pozornost slovenský basbarytonista Gustáv Beláček. Jeho pojetí Dvořákových Biblických písní je neortodoxní. Nepřehání velebnost, už vůbec ne patos, ale ani přílišnou niternost. Podává desítku meditací a modliteb s žalmovými texty velmi civilně, ne jako projev osobní zbožnosti, ale jako krásný, oduševnělý písňový cyklus klasika hudby 19. století, s pozorností hodně věnovanou hudebním parametrům, vokální lince a deklamaci, ale znění, obsah a smysl zhudebněných textů nijak nezastírající. Zdůraznil místa, kde se text v rozhovoru s Hospodinem dotýká tajemství, pokoru vyjádřil dikcí. Ve vzájemné shodě se s dirigentem pohybovali vesměs v rychlejších tempech, než jaká jsou obecně zažita. Proč ne, bylo to v souladu s celkovým pojetím a v případě finální písně to pomohlo jednoznačně vyprofilovat cyklus jako jasně vygradovaný a uzavřený celek. Beláček je letošní padesátník, pěvec v plné síle s bohatýrským hlasem, schopný získat a udržet kontakt s publikem.

 

11

 

Z poslední doby je v českých zemích v dobré paměti například v titulní roli Pucciniho komedie Gianni Schicchi. Beláček studoval u Evy Blahové v Bratislavě a také v zahraničí. V roce 1993 byl absolutním vítězem Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Biblické písně naplnil v pondělí krásně znělým projevem, zvučnými dlouhými vokály i kontrastujícími slabikami téměř jen vyslovenými. Vybojovával si na pozadí silně znějícího, asi až moc početně obsazeného orchestru prostor, ale výrazově nic nepřeháněl. Dvořákovy písně v této osobité interpretaci vnesly do koncertu moment jedinečnosti. A také díky výraznosti sólisty vlastně docela vyvážily zmíněný nepoměr mezi českým a slovenským zastoupením, vzniklý rezignací na zařazení slovenské kompozice…

 

Foto: Jan K. Čeliš 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.