„V podání Josefa Špačka, který proměnil natištěné noty v energický a strhující posluchačský zážitek, skladba obtížně vůbec nepůsobila.“

„Posluchačsky příjemný program, živá interpretace bez nejmenších chyb a přívětivé prostředí Sálu Bohuslava Martinů z večera učinily jedinečný zážitek.“

„Publikum se rozhodně nehodlalo smířit s tím, že by měl tento večer někdy skončit.“

Houslista Josef Špaček a klavíristka Pallavi Mahidhara jsou mladí, ale šikovní. Každý z nich má už na svém kontě řadu soutěžních i koncertních úspěchů po celém světě a patří k nejlepším interpretům své generace. O to sympatičtější bylo slyšet je spolu hrát v průběhu jednoho večera v rámci festivalu Dny Bohuslava Martinů 2019. Sál Bohuslava Martinů zaplnilo publikum, které si koncert vyloženě užívalo a umělce doslova nechtělo pustit domů. Ti totiž ukázali i svůj dobrý vkus pro výběr repertoáru.

Letošní ročník Dnů Bohuslava Martinů připravil bohatý a kvalitní program. Koncerty symfonické střídají koncerty komorní. Na programu tak už byla mimo jiné Hudba hradní stráže a policie ČR, vítězové Soutěže Nadace Bohuslava Martinů 2018 či Trio Bergerettes. V rámci osmého festivalového koncertu přiložili ruku k dílu český houslista Josef Špaček a indicko-americká klavíristka Pallavi Mahidhara. Koncert dostal název Česko-americký večer – vzhledem k výběru skladeb autorů právě z těchto dvou zemí. Zazněly kousky z vrcholného romantismu přes hudbu 20. století až po současnou tvorbu. To se ukázalo jako dobrý nápad. Večer byl vyvážený, skladby se vzájemně doplňovaly a publikum se dobře bavilo.

Možná trochu překvapivým, ale nakonec moc hezkým vstupem do tohoto večera byla houslová Sonatina, op. 100 Antonína Dvořáka. Autor v době vzniku tohoto díla působil v New Yorku a byl na vrcholu slávy. Ve svém srdci však stále držel svůj domov a rodinu. Rozhodl se proto své sté dílo věnovat svým dětem Toníkovi a Otylce. Vznikla čtyřvětá kompozice psaná v G dur, která je jednoduchá a hravá, avšak přitom plná krásných melodií i typicky dvořákovských postupů. Ačkoliv tuto skladbu často slýcháváme v podání žáků a studentů, je příjemné vyslechnout si ji v naprosto dokonalém provedení od mistrů na slovo vzatých. Možná, že místy by však bylo ještě hezčí vzpomenout si, že skladba je to dětská, a oprostit se od přílišné vášně a dramatu.

Následovali dva američtí autoři. Prvním byl současný skladatel Chris Rogerson, který ve skladbě Lullaby: No Bad Dreams vzpomíná na to, jak jako malý kluk chodil spát a občas ho trápily noční můry. Rodiče ho pak utěšovali a na dobrou noc mu přáli: „Žádné zlé sny!“ Autor vyjádřil hudebně svůj záměr naprosto přesně. Jedná se o další současnou skladbu, která dává smysl: má příběh, kterému odpovídá forma, a je příjemná na poslech. To platí dvojnásob pro interpretaci Josefa Špačka, který dokáže ze svých guarnerek dostat skutečně krásné zasněné tóny. Ty potom, doplněné o pečlivě zahraný klavírní doprovod v podání Pallavi Mahidhary, dokážou nejednoho posluchače přivést k různým představám a dostat ho tak do říše snů.

Druhým Američanem v pořadí byl původně rakousko-uherský rodák z Brna Erich Wolfgang Korngold. Zazněl jeho cyklus Much Ado About Nothing (Mnoho povyku pro nic). Jedná se o čtyři krátké skladby složené k Shakespearově hře. Stylově se pohybují na pomezí romantismu a pozdějších novějších stylů. Inspirace je ale zřetelná i v hudbě starší anebo v lidové tvorbě. Skvěle vyjádřený charakter všech částí byl opět zásluhou vystupujících umělců.

Následovala první Sonáta pro housle a klavír, H 182 českého skladatele působícího ve Francii a ve Spojených státech, Bohuslava Martinů. Hudebníci zařazením této skladby splnili další dvě své úlohy. Jednak na koncertě zahráli dílo autora, jemuž je festival věnovaný, jednak, a to především, ukázali, že jsou ve hře na své nástroje skutečnými virtuosy, kteří těžko najdou konkurenci. Někteří posluchači se dokonce neostýchali okomentovat obtížnost této skladby, zejména pak houslového partu, nahlas. Avšak v podání Josefa Špačka, který obdivuhodným způsobem dokázal proměnit natištěné noty v energický a strhující posluchačský zážitek, skladba obtížně vůbec nepůsobila. Spíš by se dalo říct, že to pro něj byla brnkačka, a to občas doslova.

Na závěr zazněla tři Preludia, jejichž autorem je americký klavírista a skladatel klasické a jazzové hudby, George Gershwin. Těmto původně klavírním kouskům úprava pro komorní obsazení slušela. Glissanda, rozmanité druhy smyků a práce s tónem, to vše typické pro housle, byly kořenícími prvky, které napůl jazzovým skladbám dodaly nový rozměr. Na škodu občas byla přehnaná vášeň přenesená do hry, přeci jen se opět jedná charakterem spíše o hravé a odlehčené věci. Výjimkou je druhé preludium, které je melancholicky laděné. To vyznělo krásně.

Každý, kdo si představuje svůj kulturní život tak, že si vprostřed týdne zajde se svými blízkými na koncert do přiměřeně velkého sálu s příjemnou atmosférou, kde se mu dostane velmi kvalitního hudebního zážitku, musel tento večer jásat. Posluchačsky příjemný program, živá interpretace bez nejmenších chyb a přívětivé prostředí Sálu Bohuslava Martinů v Lichtenštejnském paláci na Malostranském náměstí z večera učinily jedinečný zážitek. To si publikum uvědomovalo a rozhodně se nehodlalo smířit s tím, že by měl tento večer někdy skončit. Za svůj vydatný potlesk si vysloužilo ještě Gershwinovo Summertime z opery Porgy a Bess a potom také první Romantický kus Antonína Dvořáka.

Foto: Petra Hajská