sobota, 07 prosinec 2019 11:57

Česká filharmonie s Pablem Heras-Casadem a Francescem Piemontesim: Mistři pianissim

Autorka:

„V úvodu třetí věty se blýskl violoncellista Ivan Vokáč sólem, kterým upoutal pozornost již na prvním koncertu.“

„Po zcela odzbrojujícím výkonu jak klavíristy, tak orchestru, přidal Francesco Piemontesi Brahmsovo Intermezzo.“

„Filharmonici ani dirigent se nebáli kontrastních až mezních dynamických extrémů, mohutná forte se vzápětí lomila do pianissim smíření.“

 

3

 

Pro své abonentní koncerty 4. až 6. prosince Česká filharmonie zvolila sice náročnou, ale pro posluchače i vděčnou dramaturgii, v níž dostala příležitost předvést se v tom nejlepším světle. Na programu byl Koncert pro klavír a orchestr č. 2 B dur op. 83 Johannesa Brahmse a Symfonie č. 4 Es dur Romantická Antona Brucknera. Klavírního partu se ujal Francesco Piemontesi, řídil španělský dirigent Pablo Heras-Casado, pro něhož byla tato vystoupení pražským debutem, spojeným s mnohými očekáváními. A dlužno konstatovat, že Heras-Casado v Praze rozhodně nezklamal. O tom jsem se mohla přesvědčit na dvou koncertech – ve středu 4. prosince a v pátek 6. prosince.

Dvaačtyřicetiletý andaluský rodák Pablo Heras-Casado rozvíjel své hudební vlohy jako zpěvák ve sborech. Jeho doménou byla stará hudba, které se intenzivně věnoval ve své sborové činnosti, souběžně svůj zájem obracel i k soudobé hudbě, spolupracoval s Pierrem Boulezem. Je hlavním hostujícím dirigentem v madridském Teatro Real, řídí přední světové a evropské orchestry. Heras-Casado je spíše typem vášnivého, vřelého dirigenta, ovšem velmi precizního. Diriguje bez taktovky, která mu, podle jeho slov, spíše překáží ve formulaci hudebního sdělení.

 

1

 

Nad dramaturgií večera se vznáší jeden otazník. Proč byla zvolena dvě tak náročná a rozsáhlá díla? Brahmsův koncert trvá dvaapadesát minut, Brucknerova symfonie třiašedesát. Podle mého názoru je to výraz nepodbízivosti, náročnosti a také důvěry v posluchače, že tak těžký a dlouhý program nejen vydrží soustředěně poslouchat, ale navíc ho i ocení. V jiné interpretaci, než zazněla po tři večery v Rudolfinu, by byl možná takový program k neuposlouchání, v tomto případě ale, myslím, byl na místě, protože dal prostor, aby se představily dvě výrazné hudební osobnosti.

Pro Koncert pro klavír a orchestr č. 2 B dur op. 83 zvolil Pablo Heras-Casado menší obsazení (v roli koncertního mistra se představila Olga Šroubková). Jelikož mohu srovnávat dva večery, kdy jsem seděla na různých místech v sále (balkon a parter), opět se ukázalo, že pro vychutnání detailů klavírní hry je parter vhodnější, v některých místech na balkoně se zvuk přece jen slívá. Francesco Piemontesi, který patří k nejoceňovanějším současným klavíristům – mimo jiné žák osobností jako Alfred Brendel či Murray Perahia, rád s ním spolupracoval i Jiří Bělohlávek –, ukázal v Praze maximum ze svých dovedností: virtuozitu, která neslouží k jeho sebepředvádění, ale pouze sdělení autora, až neskutečná pianissima (k nimž se tentokrát nechal strhnout i orchestr), zvukovou střídmost, nehalasnost, díky níž vyniknou detaily v jeho hře, hudební inteligenci, jež se projevuje v budování frází, ve zvoleném úhozu, v naslouchání orchestru.

 

7

 

Srovnám-li středeční a páteční výkon filharmoniků, logicky musím vyzdvihnout ten páteční. Ve středu se ještě projevily drobounké nepřesnosti v nástupech dechů, byla znát nikoli nejistota, ale určité vnitřní napětí a maximální soustředění, zatímco v pátek hrál orchestr uvolněně, s chutí a přesně. Po oba večery vyšly krásně souzvuky dechů – zejména horen –, výborně se ve druhé větě v obdivuhodně vybudovaném dynamickém oblouku propojil zvuk klarinetu (Tomáš Kopáček) a klavíru. Pomalá věta Andante tohoto koncertu patří snad k nejkrásnějším pomalým větám klavírní literatury. V jejím úvodu se blýskl violoncellista Ivan Vokáč sólem, kterým upoutal pozornost již na prvním koncertu. V pátek však znělo ještě vřeleji, ještě uvolněněji. Škoda jen, že zřejmě kvůli změně v obsazení na poslední chvíli nebyl uveden v programovém obsazení orchestru. Zasloužil si to. Po zcela odzbrojujícím výkonu jak klavíristy, tak orchestru (souhra, ohleduplnost, křehký i romanticky rozevlátý zvuk, ne tak často slýchaná pianissima), na čemž měl velkou zásluhu španělský dirigent, přidal Francesco Piemontesi Brahmsovo Intermezzo, v kterém ve zkratce předvedl celé své umění: jemný úhoz, práci s agogikou…

Srovnání se nevyhnula ani Brucknerova Symfonie č. 4 E dur Romantická. Naposledy jsme ji v Praze slyšeli v září, kdy ji na Dvořákově Praze hrál Estonský národní symfonický orchestr s Neemem Järvim. Tehdy Järvi zvolil verzi Volksfest z roku 1878, Heras-Casado zvolil verzi z let  1878/1880. Trvá více než šedesát minut. První větu Bewegt, nicht zu schnell otevřelo excelentní hornové sólo Mikuláše Kosky. Vůbec žestě se od prvních tónů jevily jako dokonale sehraná skupina s krásným zvukem. Právě tak zapůsobily i smyčce České filharmonie, které jsou zvukově dnes opět nenapodobitelné, pro velké zvukové plochy a dynamické oblouky takřka ideální. Již v první větě orchestr s dirigentem naznačili, v čem bude spočívat přednost jejich interpretace: propracovanost každé fráze do nejmenšího detailu, dynamická odstínění, promyšlená struktura, pečlivě vystavěné melodie. Právě tento přístup učinil někdy z poněkud posluchačsky problematického Brucknera čistý, přehledný a přitažlivý posluchačský zážitek.

 

6

 

První věta končila až všeobjímajícím zvukem, který byl předzvěstí onoho „hledání původního smyslu věcí“. Bruckner v pojetí Herase-Casada a filharmoniků nebyl jen majestátní a místy nudnou symfonií, která má své propady a v níž se posluchač ztrácí, ale atraktivní zajímavou skladbou. Filharmonici ani dirigent se nebáli kontrastních až mezních dynamických extrémů, mohutná forte se vzápětí lomila do pianissim smíření. V druhé větě Andante quasi allegretto byly slyšitelné zadržovaná vášeň i nekonečný smutek. Na tomto místě je třeba zmínit flétnistu Naokiho Sato a tympanistu Michaela Kroutila, který se zaskvěl i v závěru celé symfonie. Třetí věta Scherzo. Bewegt – Trio Nicht zu schnell, keinesfalls schleppend okouzlila interpretační precizností, čtvrtá a závěrečná – Finale. Bewegt, doch nicht zu schnell –, byla tak promyšleně vystavěná a bravurně zahraná, že neposkytla čas na posluchačskou únavu). Opět to bylo díky dynamickým poryvům, které ale nebyly zběsilé, naopak logicky zakomponované do celkové výstavby a autorské výpovědi. Tanečnost, romantická zvuková měkkost i majestátnost, které v závěrečné větě hudebníci vyjádřili, jako by charakterizovaly celou interpretaci této Brucknerovy symfonie. Pablo Heras-Casado se v Praze představil jako dirigent s velkou mírou hudební inteligence a hudebního citu. Bylo by vítané, kdyby se k České filharmonii opět po čase vrátil.

 

8

 

11

 

10

 

9

 

Foto: Petr Kadlec 

Alena Sojková

Zástupkyně šéfredaktora Týdeníku Rozhlas, publicistka

Hudební publicistikou se zabývá dvacet let. Po studiu psychologie a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracovala v Ústavu pro jazyk český v oddělení historické lexikografie. Tvrdí, že základní profesionální dovednosti si osvojila právě při práci na Staročeském slovníku. Poté několik let působila v časopise Naše rodina, kde se přiučila základům novinařiny. Pedagogickou epizodu prožila na Univerzitě Jana Amose Komenského, kde učila stylistiku, sociální psychologii a psychologii komunikace. Od roku 2010 je redaktorkou Týdeníku Rozhlas, časopisu s širokým kulturním záběrem. Publikuje v Týdeníku Rozhlas, Harmonii, Hudebních rozhledech, Medicíně a umění a na KlasicePlus.  Specializuje se na rozhovory s muzikanty, v poslední době zejména s mladou generací. Myslí si totiž, že je třeba mladé, šikovné a zapálené hudebníky soustavně uvádět do povědomí publika. Klasická hudba je její vášní a potřebuje ji k životu. Zrovna tak ale i rockovou a jazzovou muziku.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.