„V preludiích klavírista prokázal, že nezná technické hranice.“

„Způsob úhozu Jana Bartoše by vydal na celou studii – natolik je jedinečný.“

„Po přídavcích se publikum jednohlasně rozhodlo poděkovat interpretovi potleskem vestoje.“

Klavírní festival Rudolfa Firkušného pokračoval ve čtvrtek 21. listopadu třetím večerem – tentokrát v podání Jana Bartoše. Dlužno podotknout, že přivést v průběhu jednoho týdne na pódium tak odlišné osobnosti, jako jsou Beatrice Rana, Marc-André Hamelin, Jan Bartoš, Aaron Diehl a Jevgenij Kissin, je jedinečnou příležitostí poznat a porovnat současné špičkové hráče a zamyslet se nad tím, co každý z nich klavírní interpretaci přináší.

Jan Bartoš zvolil pro svůj čtvrteční recitál na první pohled pestrou, širokou, avšak vnitřně logicky provázanou dramaturgii. Vedle miniatur dokládajících, jak precizním hráčem, který dovede na malé ploše vypracovat příběh až drama (Kabeláč, Schönberg), Jan Bartoš je, zazněly dvě zásadní skladby (Beethoven a Schumann), v nichž klavírista prokázal svůj smysl pro výstavbu díla a rezolutní výpověď. Celý večer pak uzavřela Chopinova Barkarola Fis dur.

Na úvod zvolil Jan Bartoš takřka nehraný cyklus Miloslava Kabeláče Osm preludií op. 30, který vznikl v letech 1954–56 a jehož premiéru uvedl v roce 1957 Jan Panenka. Bartoš provedl tento cyklus s absolutním soustředěním, které se přeneslo i na posluchače. Ti následovali tóny tvořené klavíristou jako hru pověstného Krysaře, zachránce města Hammeln. Jemné pianissimo pravé ruky nechalo vyniknout melodii v levé ruce v prvním – ostinátním – preludiu, zatímco v druhém – meditativním – Jan Bartoš v nejhlubším soustředění provedl posluchače silnými poryvy i ztišením. Chorální preludium vyznělo vznešeně, ale ne ostře. V dalších pak klavírista, který prokázal, že nezná technické hranice, vyhrál trylky do takřka neslýchané perlivosti, jindy zase rozprostřel před publikem doslova debussyovské obrazy. Vůbec – barevnost, zdůrazněná rafinovanou pedalizací, byla vedle samozřejmé techniky tou určující charakteristikou, která se posluchači drala do uší. Bezpočet významů, které Jan Bartoš dal svou interpretací Kabeláčovým preludiím, byl v závěru korunován až symfonickou velebností.

Sonáta č. 23 f moll op. 57 Appassionata Ludwiga van Beethovena patří k vrcholným číslům recitálů – všichni klavíristé se s ní chtějí poměřit a dodat k ní svoje. Hluboce promyšlená struktura sonáty musí být blízká zejména tak přemýšlivým klavíristům, jako je Jan Bartoš. Celou interpretaci doprovázel mimořádný smysl pro výstavbu díla a posluchači byl dopřán zážitek v podobě svébytné, ale nikoli svévolné interpretace. Bartoš využil celou škálu dynamiky – od jemného pianissima po vzdorné forte – a interpretační kontrasty mu sloužily k ozřejmování tématu první věty ve stále nových souvislostech. V pomalé větě zazněly úvodní akordy čistě, oproštěně od všelijakých nánosů. Prodíraly se doslova k podstatě – vůbec způsob úhozu Jana Bartoše by vydal na celou studii – natolik je jedinečný: je pevný, silný, ale nikdy ne tvrdý nebo ostrý, i v důrazných pasážích zní měkce, ale ne bezbarvě. Třetí věta byla stvrzením promyšlené výstavby skladby, kterou Jan Bartoš zahrál velkolepě, majestátně až hrdinsky, s neustálým vědomím přítomnosti posluchače, kterého promyšleně dovádí k vrcholu, kde ho nenechá napospas neurčitému hledání, ale stále jej udržuje v závislosti, nedopřeje oddych ani jemu, ani sobě. Nebyla jsem sama, komu Bartošova hra evokovala jméno jeho mentora Alfreda Brendela, výjimečného klavíristy, jehož interpretační názor a úhozovou mužnost Jan Bartoš rozvíjí.

Kontrastně poté opět vyznělo Šest malých klavírních kusů op. 19 Arnolda Schönberga, rozsahem nevelká skladba, jejíchž pět částí uteče tak rychle, že je posluchač málem ani není schopen vstřebat. Tak tomu ovšem nebylo v interpretaci Jana Bartoše. Na malé ploše, doslova miniaturní, dokázal rozklenout tektoniku jednotlivých částí i promyšlenou práci s časem. Nesmírně jímavá byla opět Bartošova pianissima, stejně jako lehkost.

Ve stylově odlišné Fantazii C dur op. 17 Roberta Schumanna, další velkolepé skladbě večera, se Jan Bartoš znovu představil jako „jiný“ interpret. Vášnivý, romanticky rozevlátý (ovšem ta rozevlátost byla pečlivě kontrolována), se smyslem pro detail (opět ty bezkonkurenční trylky) a zabarvení. Mísily se tu jemný i těžký úhoz, znak, který byl nepřeslechnutelný po celý večer. Klavírista hrál zcela ponořen do hry a současně do ní nechával posluchače nahlédnout – publikum se stalo jeho partnerem. To se projevilo v závěru druhé věty, kdy posluchači podlehli vystupňovanému majestátnímu závěru a nemohli než aplaudovat. V tiché a pomalé závěrečné větě upoutala obdivuhodně vyrovnaná levá ruka, která doprovázela jímavé a ušlechtile zahrané téma pravé ruky. Niterné pasáže této věty potřebují značný vklad interpreta – vhodně zvolené důrazy, stupňovanou dynamiku a propracovanou tektoniku frází. To vše Jan Bartoš Schumannovi dopřál.

Závěrečná Chopinova Barkarola Fis dur op. 60 vyzněla energicky, důrazně, ale ne ostře.

Jako přídavky zvolil Jan Bartoš Lístek odvanutý z cyklu Leoše Janáčka Po zarostlém chodníčku, čímž dal nahlédnout do svého pojetí janáčkovské interpretace, a skladbu ze Smetanova cyklu Sny. Po těchto přídavcích se publikum v Dvořákově síni jednohlasně rozhodlo poděkovat interpretovi potleskem vestoje.

Foto: Zdeněk Chrapek