„Před očima mi proběhl doslova celý příběh Polednice. Hudba je to nesmírně strhující a dramatická.“

„Pražský filharmonický sbor představil to nejlepší ze svých interpretačních kvalit.“

„Liebreich nikterak nechvátal, nechával zářit jednotlivé impresionistické plochy a široké melodické oblouky.“

První abonentní koncert Symfonického rozhlasu Českého rozhlasu nabídl posluchačům opravdu speciální program. Na vlně mysteriózních představ uvedl Ravela, Prokofjeva a především českou premiéru Polednice Ondřeje Adámka. Mimořádně poutavé kompozici dal duši strhující výkon Pražského filharmonického sboru.

Zpočátku jsem byl z koncertu značně nervózní. Zapůsobí na posluchače poměrně náročný program? A jak Adámkova Polednice, která pracuje s baladou Karla Jaromíra Erbena velmi originálně? Co čeština sboru – pozvedne údernou výrazovost kompozice oproti uvedení v Polsku nebo Francii? Ondřej Adámek patří k výrazným současným českým autorům. Jak to občas bývá, jeho autorská díla jsou uváděna spíš na mezinárodním poli než v České republice. Nejen ve Francii, kde zčásti studoval, si vybudoval značné renomé. Nedávná doba ale ukazuje, že se tento neuspokojivý stav mění. Na počátku října uvedl Brno Contemporary Orchestra úspěšně jeho Večeři, ve francouzském originálu Le Dîner. Hudebně vizuální projekt pracuje s fyzickým malováním jako se zhudebněnou hostinou, z části prostoupenou některými synchronními audiovizuálními vstupy. Le Dîner je tak plná neobvyklých zvukových tvarů a poukazuje na Adámkův způsob práce s hudebním předivem.

Obdobná je i Polednice, kterou uvedl ve světové premiéře Národní symfonický orchestr Polského rozhlasu pod vedením současného šéfdirigenta SOČRu Alexandera Liebreicha v rámci festivalu Varšavský podzim 2013. Leibreich se tak ke kompozici po letech vrací. Její struktura je zde oproštěna od audiovizuální tvorby, ale stejně jako Le Dîner využívá neobvyklých nástrojů a zvuků. Například kuchyňského nářadí, intenzivního zvuku pískacích plastových hraček, jednorázových narozeninových trubek, houkačky na kolo, napodobování vrzání dveří nebo nápodoby dechu za pomoci sboru atd. Adámek pracuje s tématem Polednice značně scénicky. Je to kombinace reality a nadpřirozena, mix zvuku reálného světa a orchestru. Jak sám uvádí, Erbenovy balady ho přitahují především vztahem nadpřirozeného světa a reality. Polednice, ženský démon, tragicky zabíjí malé dítě v prostředí obyčejného lidského obydlí. Pracovat na své vlastní verzi slavné balady začal Adámek v souvislosti s existencí zhudebněné verze Antonína Dvořáka. Zároveň, jak přiznává, našel k příběhu Polednice svůj vlastní vztah odrážející se v jeho dětských snech a představách o nadpřirozeném světě a tísních z tohoto světa.

Před očima mi proběhl doslova celý příběh. Hudba je to nesmírně strhující a dramatická. Nutí k soustředění, vytváří nejrůznější asociace, nikterak nenudí ani nevyčerpává. Slyšel jsem matku vařit oběd (padající poklička od hrnce, cinkání o sklenici), dítě, jak z plna hrdla křičelo (sbor, pískající gumové hračky), přicházející polednici (sborový dialog matky a polednice), zvuk dveří od vracejícího se otce, závěrečný zvon jako úder poledne. Adámek stejně tak používá Erbenův text. Z části ho sbor deklamuje doslovně, jindy zkratkovitě. Výrazové prostředky sboru jsou stejně tak široké – například pískání ústy. Polednice má potom působit zcela skutečným dojmem. Kantáta stojí a padá se sborem. Záznam v podání Francouzského národního orchestru a sboru z roku 2017 ukazuje, že schopnost sboru vyslovovat dobře česky je pro účinek kompozice určující. Pražský filharmonický sbor představil to nejlepší ze svých interpretačních kvalit. Striktní a přesné frázování, zřetelnou výslovnost, schopnost propojení, expresivní výraz, údernost, schopnost maximálního meditativního ztišení. Pestrost výrazové škály neznala hranic! A nejen to, jelikož zpěvačky a zpěváci byli do produkce zapojeni nejen svým hlasovým uměním, ale i zmíněnou hrou na pískací hračky a tak dále. Pro Lukáše Vasilka i Alexandra Liebreicha to musela být příjemná interpretační výzva. Orchestr i sbor hrnuli společně skladbu nesmlouvavě dopředu, tempo ani jednou nepolevilo. Perkuse ale mohly být v počátku kompozice výraznější. A co na to posluchači ve Dvořákově síni Rudolfina? Podle spontánních reakcí po skončení Polednice byli nadšeni a debata nejen nad Adámkovou současnou tvorbou květnatě probíhala i během dlouhé koncertní přestávky.

Obě krajní kompozice koncertu dotvořily mimořádný celek. Jako první v programu to byla Má matka husa Maurice Ravela. Značně populární hudba, původně určená pro dva klavíry, hýřila neskutečnými barvami a emocemi díky prozářenému výrazu orchestru, melancholií dřev a sytostí smyčců. Liebreich nikterak nechvátal, nechával zářit jednotlivé impresionistické plochy a široké melodické oblouky. Uhrančivá byla už první část Pavana Šípkové Růženky nebo zamyšlená Šeredka, vládkyně pagod. A pak nelze nezmínit závěrečnou Apoteózu, kterou SOČR představil zvukově čistě, se sladkými sóly koncertního mistra a violy, v oslňující zvukové barevnosti. Po přestávce uzavřela koncert Symfonie č. 3 c moll, op. 44 Sergeje Prokofjeva. Vznikla na podkladu mysteriózní opery Ohnivý anděl, kterou Prokofjev vytvořil v roce 1924. Střídání rozličných nálad, děsivých vjemů a nadpřirozených představ vykreslil SOČR s plným nasazením všech nástrojových sekcí, žesťů především. Spíše za pomalejšího tempa, více intimně než velkolepě, čímž Prokofjev získal náležitou přehlednost, plasticitu a mysteriózní charakter. Zvláště v Andante měly všechny nástrojové sekce možnost vytvářet barvitou bohatost partitury. Bylo to příjemné doplnění Adámkovi Polednice a zdárné završení neobvyklého programu na začátku koncertní sezóny. Pokud bude stejně tak napínavá a inovativní, mají se posluchači SOČRu na co těšit!

Foto: Vojtěch Brtnický